Rodina bývalé ministryně spravedlnosti se brání nařčení
Bitva na Bílé Hoře, od níž ve středu uplyne 380 let, se v posledních týdnech netěší pouze zájmu historiků. Média plní pikantní diskuse o budoucnosti opuštěného bělohorského prostranství, na kterém se srážka královských vojsk s katolíky odehrála. Na pozemcích kolem mohyly, která je připomínkou dějinného, byť ne právě slavného zlomu v české historii, by podle některých návrhů měly stát luxusní rodinné vily, objevily se dokonce informace o novém supermarketu. Obyvatelé Bílé Hory se proto vzbouřili a začali podepisovat protestní petici. Veřejnost začali alarmovat také někteří radní Prahy 6. Kořením celé záležitosti je fakt, že velkou část pozemků vlastní rodina bývalé ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové. Co se ve skutečnosti má na památných místech odehrávat? Pokus nevyšel. „Nevím, kde se fámy o výstavbě vil vzaly, je to celé nesmysl, říká Dagmar Burešová, která dnes pracuje jako advokátka. „Celá záležitost je útokem proti mně, i když vlastně ani žádnou louku nevlastním. Polovinu zmíněného pozemku získal můj manžel restitucí, zbylou ideální polovinu odkoupil od spoluvlastníků. Celou nemovitost pak převedl na dceru. „Jde o prázdné prostranství mezi Ruzyní, Malým Břevnovem a oborou Hvězda. Ostatně nechápu, jak by tam mohly stát nějaké domy, jedná se vlastně o pole, která jsou vedena v půdním fondu. Na těch nemůže nikdo nic stavět, míní Burešová. Navzdory jejímu tvrzení se ale jeden pokus o výstavbu rodinných domků ve výše zmíněné lokalitě uskutečnil. „Před dvěma roky schválila místní rada zastupitelstva záměr, který s výstavbou domků počítal, říká tisková pracovnice Obvodního úřadu Prahy 6 Marta Opletalová. Podle jejích slov schválená studie počítala se zušlechtěním prostoru, novými alejemi a také postavením nové pamětní mohyly. Zajímavé je, že komisi územního rozvoje Prahy 6 v té době vedl zeť Dagmar Burešové Jan Winkler. „Záměr ale nakonec neschválilo zastupitelstvo, takže vše zůstalo při starém, říká Opletalová. A i kdyby návrh prošel zastupitelstvem, musel by jej ještě schválit pražský magistrát. Dagmar Burešová o tomto jednání nic neví. „Nevím, že by naše rodina byla něčeho podobného účastna, já jsem donedávna ani nevěděla, kde se ten pozemek nachází, říká bývalá politička, „o vše se stará dcera, takže se musíte zeptat jí. Burešové dcera je ale v současné době na ostrově Mauritius, takže se k věci nemůže vyjádřit. Je nicméně zřejmé, že se na bělohorském bojišti v dohledné době nic měnit nebude. Kde je bojiště? Diskuse kolem bělohorských pozemků nastolila zajímavou otázku, jaký je vlastně právní status bojiště, na kterém před lety zanikly naděje českých stavů. Jedná se o historickou památku, nebo jen o opuštěná pole a louky? Jak to, že Státní ústav památkové péče před lety vydal k výstavbě vil zamítavé stanovisko a pak je zase přehodnotil? „Na našem pozemku se vlastně ani nebojovalo, nahlédnutím do historických map lze snadno zjistit, že hlavní úder nechvalně proslulé bitvy byl veden tam, kde dnes stojí řadové domky u karlovarské silnice. Ale bojovalo se i na velkém území Břevnova, Motola, Liboce – všude tam, kde je dnes velmi hustá zástavba. Názorně to dokládají mapy bojišť a plán Prahy, říká Dagmar Burešová. „Jedná se o pozemky různých soukromých vlastníků, které skutečně z části nespadají pod památkovou ochranu, potvrzuje Marta Opletalová. Bývalá ministryně Burešová má totiž pravdu v tom, že bitevní pole bylo v osudný den mnohem širší. Levé křídlo českého vojska sahalo až k okraji prudkého svahu směrem k Motolu. Nepřítel se zase šikoval pod kopcem, kde dnes stojí ruzyňská zástavba. Hlavní úder katolických vojsk nakonec opravdu směřoval do pozvolného svahu podél silnice na Karlovy Vary, který je zastavěn rodinnými domky už několik desítek let. Stejně tak už je dávno zastavěno místo na pravém křídle někdejší české armády u zdi obory. Zde padl celý pluk Moravanů, který byl obklíčen císařskými vojsky. Dnes jsou zde také rodinné vilky a silnice. Co se týče vlastního prostoru kolem mohyly – ráno 8. listopadu 1620 jej protínala přední linie českého stavovského vojska. Není tedy pravda, že by se zde vůbec nebojovalo. Jenže po ústupu českého vojska prchaly některé jednotky až k Vltavě, takže bojištěm byla vlastně čtvrtina dnešní Prahy.