Pět států z regionu se kvůli společnému postupu sešlo na summitu v Teheránu
Je to v podstatě taková louže - tedy ve srovnání s ostatními moři a oceány. Přesto se o ni vedou spory, přou prezidenti a světové velmoci si přes to malé množství vody spílají a vyhrožují málem třetí světovou válkou. Kaspické moře, o kterém se ani neví, zda to není jezero, má až magickou moc a skrývá v sobě asi dosud velká tajemství (viz Základní parametry Kaspického moře).
Zdroje ropy.
To však není příliš podstatné. Alespoň pro státy, které usilují o vliv v tomto světově významném regionu. Proč? Protože je to oblast s obrovskými energetickými zdroji. Dokázaných zásob ropy je v Kaspickém moři kolem deseti miliard tun. Celkové odhadované zásoby ropy a plynu i kondenzátu mohou dosahovat až 22 miliard tun. A neustále se zde nacházejí nová naleziště. Kašaganský vrt v severní části Kaspického moře, který byl objeven až v roce 2000, je například největším novým nalezištěm ropy na světě za posledních 30 let. Ropu začali v Kaspickém moři těžit v roce 1820. Jeseter se svým kaviárem v břichu v něm však žije mnohem déle. A má proti ropě jednu výhodu. Ta zanedlouho bude vytěžena. Jeseteři, když se člověk včas vzpamatuje, však mohou žít v Kaspickém moři věčně.
Summit.
Byl to vlastně skandál. Pět států kolem Kaspického moře - Ázerbájdžán, Rusko, Kazachstán, Turkmenistán a Írán - se na summitu 16. a 17. října tohoto roku chtělo dohodnout na rozdělení všeho, co jejich „moře“ skýtá. A měly se dohodnout tak, aby se každý z pětice najedl do sytosti, ale Kaspické moře zůstalo celé. Dosud totiž není stanoveno, jak si ze společného talíře mají jednotliví strávníci nabírat. Není jasné, jaké mezinárodní právo uplatňovat. Prezidenti těchto pěti států se však ani v Teheránu neshodli, zda je to moře, či jezero. V čem vlastně onen skandál spočíval?
Obtížná pozice Baku.
Ruský prezident Vladimír Putin byl po 60 letech první moskevský vůdce, který se vydal do Persie. Demonstraci družby ruského prezidenta s jeho íránským protějškem Mahmúdem Ahmadínežádem by Spojené státy americké ještě asi snesly. Hůře však už snášely prohlášení o uzavření vojenské obranné aliance. Od této chvíle v případě, že se někdo pokusí činit příkoří jednomu z členů kaspické pětky, ostatní státy se tomu musejí snažit zabránit. Především nesmějí poskytovat agresorovi svá území, letiště a vojenské základny.
Pro USA muselo být především nepříjemné to, že se k této Putinově iniciativě připojilo i Baku. Ázerbájdžán totiž koketuje s myšlenkou vstupu do NATO. V USA se zase mluví o možném útoku na Írán. Kdyby se tyto dvě skutečnosti časově spojily, Ázerbájdžán by si musel vybrat. Buď se připojit k NATO a stát se základnou pro útok na Írán, nebo se zpronevěřit západním spojencům a dodržet slib z Teheránu: proti kaspickému sousedovi se z Baku střílet nebude. A o to šlo Rusům především.
Navzdory USA.
Nestrachovali se o osud Peršanů ani nebránili právo a spravedlnost ve víře, že na civilní využívání atomu má právo každá země - ať malá či velká, křesťanská, pravoslavná nebo islámská. Moskvě jde o něco jiného. Lidově řečeno hodit klacek pod americké nohy - podpořit Írán, a tím rozzuřit Washington. Putin vstřícným postojem k „příteli“ Ahmadínežádovi uštědřil facku dalšímu svému „příteli“, americkému prezidentovi Georgi W. Bushovi. To, že se Putin do země zapovězené Američany vydal, otřáslo základy byť jen iluze rusko-amerického spojenectví. Podle Putina navíc Ahmadínežád vyvíjí jaderné technologie jen proto, aby měl Írán více elektřiny. A obvinění USA, že někde v podzemí tajně buduje jadernou bombu, jsou lichá.
Rusko se zachovalo ze svého pohledu tradičně. Použilo osvědčenou taktiku - zaujmout mezi dvěma rozkmotřenými soky pozici mírotvorce. Ten však ve skutečnosti našeptává oběma stranám - pochopitelně odděleně - takové recepty na usmíření, že se brzy zaručeně stanou zdrojem opravdové války. Oba soupeři budou poraženými a vítězem se stane Rusko.
Nová velká hra.
Ať už jde o lov ryb, popřípadě o produkci kaviáru či těžbu nerostného bohatství, vládne v kaspické oblasti tak trochu zákon silnějšího. To má svou logiku, protože ten je výhodný především pro Rusko. Rozdělení Kaspického moře je však i z hlediska mezinárodního mořského práva složitý proces. A navíc je to možná jezero.
V souboji se slabšími kaspickými soupeři má Rusko jasně navrch, ale do hry o energetické zdroje se zapojily i USA. Washington se v posledních letech snažil posílit vliv v Kazachstánu a Ázerbájdžánu, Moskvě se zase více dařilo v Turkmenistánu a Uzbekistánu. Novináři dokonce občas začali nazývat zápas velmocí o vliv v kaspickém a středoasijském regionu „velkou hrou“. V posledních měsících však Američané pozice na kazašském poli ztrácejí. Prezident této země Nursultan Nazarbajev totiž nasliboval Putinovi všemožné. Mimo jiné i to, že Rusko a Kazachstán zůstanou na věčné časy nejen přáteli, ale že budou i společně vystupovat proti těm, kdo jim nebudou po vůli. Washington teď ve „velké hře“ trochu prohrává.
Škodlivá závislost.
Něco podobného se už odehrávalo na začátku 20. století, kdy o kaspické zdroje soupeřily britské ropné společnosti a carské Rusko. Přítrž přirozenému soupeření učinila Velká říjnová socialistická revoluce a vznik Sovětského svazu, jehož rudí komisaři celou oblast zabrali i s jejím energetickým bohatstvím.
Mít ropu je určitě příjemné. A totéž platí i o tom mít na svém území ropovod. Rusové mají obojí a nehodlají se ani jednoho vzdát. Snaží se udržet ve svých ropovodech maximum černého zlata ode všech, kteří ji ze svých nalezišť posílají Evropanům. Zdá se, že by nám mohlo být zcela lhostejné, kudy k nám přiteče ropa, jen když auto pojede. Když je však hlavním tranzitním přepravcem Rusko se svými velmocenskými ambicemi a s manýry diktovat jiným představy o životě, stává se z této věci téměř drogová závislost - na ropě i na Moskvě. Obojí je krajně škodlivé.
Diverzifikace cest.
Uvědomují si to však i státy kolem Kaspického moře. Alespoň některé, a to bez ohledu na vřelá objetí s Putinem, která jejich nejvyšší představitelé demonstrovali před televizními kamerami na teheránském summitu. I ony chtějí posílat zákazníkům hlavní zdroj svých příjmů různými cestami. Pro jistotu - tedy také mimo ruské území - přes Kaspické moře a Zakavkazsko, což už se v některých případech, třeba Ázerbájdžánu, podařilo. Teď si nad tím, jak se nerozkmotřit s velkým bratrem a současně přestřihnout pevnou pupeční šňůru, která je spojuje, láme hlavu obrovský Kazachstán. Po Rusku druhý v pořadí v postsovětském prostoru, co s týká množství ropy, jíž disponuje. Země těží asi jeden milion barelů ropy denně. Podle údajů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAGATE) se v příštích deseti letech očekává v Rusku i Kazachstánu trojnásobné zvýšení těžby ropy.
Kazašsko-ázerbájdžánská domluva.
Zatím však veškerá kazašská ropa teče k zákazníkům přes Rusko. Varianta existuje dosud jen na papíře: roura na dně Kaspického moře a ústící na protilehlém břehu v Ázerbájdžánu. Odtud z Baku již existujícím ropovodem do Turecka. Na teheránském summitu se v kuloárech o této velkolepé transkaspické stavbě vášnivě diskutovalo. Především ázerbájdžánský prezident Ilcham Alijev a jeho kazašský kolega Nazarbajev si na papírky kreslili nejrůznější schémata a dětsky se nad tím vším chichotali. Putin se k nim však nepřipojil. Jednal v tu dobu velmi seriózně s íránským lídrem Ahmadínežádem o věcech celoplanetárních - například jak vzdorovat „americké expanzi“. Jedním uchem však Putin poslouchal diskuse svých kaspických kolegů a vztekal se. Zároveň však přemýšlel, jak tuto domluvu překazit. Už se mu to totiž jednou podařilo.
Týraná Evropa.
Chvíli ještě bude trvat, než bude na kaspické dno položena roura, na níž mají zájem všichni evropští odběratelé. Poláci nedávno zcela otevřeně přemlouvali Kazachy, aby stavbu urychlili, protože Polsko se na ropovod a plynovod napojí přes větev Oděsa-Brody. A ropa bude v Evropě, aniž by se byť jen otřela o ruské území.
Pro Polsko je to mimořádně důležité. Mělo by konečně obrovskou politickou páku na Rusy, s nimiž je už několik století ve sporu. Strach z toho, že Rusové použijí - a ti to již dlouho zcela nepokrytě činí - své nerostné bohatství i kontrolu celého euroasijského energetického přepravního systému k politickým cílům, je oprávněný. Ta část Evropy, která je závislá na kaspické ropě, jež do ní proudí přes Rusko, se snaží osvobodit a chce jednat s Moskvou na základě rovnoprávných, ropou nezatížených vztahů.
Úhybný manévr.
Zatím se však Putinovi daří nejen držet více než polovinu Evropy na velmi krátké energetické uzdě, ale i zhatit projekt transkaspických ropovodů a plynovodů. Kazachstán totiž pod vlivem Moskvy jednání o výstavbě ropovodu po dnu Kaspického moře zastavil. Kromě toho se Kreml velmi šikovně dohodl s Turkmeny a Kazachy na modernizaci i rozšíření ropovodní a plynovodní tranzitní sítě vedoucí přes Rusko. Na summitu se tedy možná Nazarbajev snažil Alijevovi nad mapkami a nákresy vysvětlit, že to bylo jen jako, takový úhybný manévr, aby Kreml nerozzuřil. Brzy se zcela určitě najde možnost, jak v jednání o výstavbě ropovodu pokračovat.
Nezávislost.
Existují však statečnější státy než Kazachstán. Na nedávné energetické konferenci v litevském Vilniusu pět bývalých členů východního bloku - Ukrajina, Litva, Polsko, Gruzie a Ázerbájdžán (jediný stát, který je členem kaspické aliance i tohoto zpupného seskupení) - uzavřelo dohodu o výstavbě ropovodu od Černého k Baltickému moři. Bude-li těmto státům i celé Evropě přát štěstí, od roku 2011 se z energetického hlediska jejich závislost na Rusku značně zmenší. Kaspická ropa z Ázerbájdžánu poteče mimo ruské území a napojí se na roury s poetickým názvem Sarmatia. Kdyby se připojil i Kazachstán, vykročí Evropa k energetické nezávislosti na Rusku rázným tempem.
Navíc se do kolbiště, v němž se bojuje o kaspické zdroje, dere i Čína. Lační po ropě i plynu a touží po nějaké rouře, která by vedla z Turkmenistánu či Kazachstánu přímo k obrovskému počtu čínských spotřebitelů. Ašchabád i Astana opatrně sledují, co na to řekne Moskva.
Významné státy.
Všechny kaspické státy jsou nějak výjimečné. O Rusku se v tomto smyslu není třeba zmiňovat. Je to jaderná velmoc a zastává v kaspické oblasti vůdčí roli. Ázerbájdžán je se svým dlouhým kaspickým pobřežím a obrovskými zásobami ropy pro Západ mimořádně důležitý. Navíc je to muslimská země, která je ve válečném stavu s Arménií a jež pošilhává po členství v NATO. Pak je tu středoasijská velmoc Kazachstán s významnými zásobami ropy a šikovným prezidentem Nazarbajevem, který to zkouší hrát na všechny světové strany. Přátelí se s Čínou i s Putinem, usmívá se na Ahmadínežáda a rád létá na návštěvu k přátelům do Washingtonu. Plynařská světová velmoc Turkmenistán se ještě musí rozhodnout, jakou cestou vykročí a především s kým. Zájem by měl kdekdo, neboť pětina světových zásob zemního plynu nutí k zamyšlení. Írán, který byl pořadatelem posledního kaspického summitu, má nejsložitější vztahy s okolním světem. Je téměř ve válečném stavu s Izraelem a v podstatě i s USA a zanedlouho se možná stane členem jaderného klubu, čemuž se většina zbytku světa snaží zabránit.
Pětka a vojenský blok.
Moskva začala ve skutečnosti vytvářet nový kaspický blok namířený především proti USA už v roce 2006. Jeho cílem je zabránit zaoceánské velmoci v posilování politického, ekonomického i vojenského vlivu v kaspické oblasti. Rusku stačí, že se americkou cestou ubírá Gruzie. Kaspické státy, které jsou mnohem bohatší než Gruzie a jež navíc mají strategičtější polohu, si Moskva chce ponechat jen pro sebe. Proto v lednu 2006 tehdejší ruský ministr obrany Sergej Ivanov při návštěvě Ázerbájdžánu navrhl, aby byla vytvořena skutečná vojenská aliance pěti kaspických států. Na to okamžitě zareagovalo velení ruského námořnictva, které přišlo s myšlenkou vybudování společných námořních sil. Kdyby bylo náhodou Kaspické moře shledáno jezerem, pak bez problémů třeba jezerních. Tehdy nebyl proti ani jeden z kaspických států. Jen Turkmenistán se nevyjádřil.
Ruský vliv vítězí.
Nejen nerozhodný Turkmenistán, ale i Ázerbájdžán spatřuje v Moskvě jen jednu z možností. Oběma státům je však zcela jasné, že se nakonec budou muset rozhodnout mezi Ruskem a USA, popřípadě se přimknout k Číně. Rusko využívá své fyzické přítomnosti, Spojené státy americké zase jistého psychologického odporu postsovětských států k Moskvě, ekonomického potenciálu a obrovských investic do hospodářství kaspických států. Jen Írán se asi nerozhoduje o ničem, neboť žádné přátelské vztahy s USA zcela určitě v nejbližší době nepodpoří. A tak je ruský vliv v oblasti zatím jistý. To se ostatně ukázalo na posledním summitu. Obranná aliance, ke které se de facto všechny kaspické země zavázaly, je jen kousek od skutečného vojenského seskupení.
Biologická deprese.
Jeseteři přežili dobu ledovou, v té naší se jim to však asi nepodaří. Vědci nazývají stav, ve kterém se nacházejí, „biologickou depresí“. Ekologové bijí na poplach, na rozdíl od politiků však každý summit za účasti všech kaspických vůdců vítají. Ať už se koná v Teheránu či v Moskvě a vede jej Putin nebo Ahmadínežád. Podle ochránců přírody je totiž třeba v Kaspickém moři na pět až deset let zcela zakázat lov ryb. A nejlepší by bylo, kdyby byla zastavena i těžba ropy, protože už dnes jsou některé části moře od ní zcela znečištěné. Každá těžební věž totiž při běžném provozu vypustí do moře tuny ropného kalu. Ekologové a jejich jeseteři jsou však pro prezidenty velmocí zcela nepodstatní. Strategická poloha Kaspického moře mezi Ruskem a Orientem, jeho nerostné bohatství i sousedství islámského světa - Íránu - z něj činí oblast velmi zajímavou pro Západ i pro Východ. Území, o která se příliš zajímají velmoci, však také mohou skončit jako válečná pole. Pak se ovšem biologická deprese nebude týkat jen jeseterů.
Základní parametry Kaspického moře
1. Největší jezero na světě. Je-li to ovšem jezero, nikoli moře. V takovém případě by naopak bylo nejmenší. Jeho rozloha je 376 tisíc kilometrů čtverečních a obsahuje 78 tisíc kubíků vody, největší hloubka je 1025 metrů.
2. Leží 27 metrů pod hladinou světových oceánů.
3. Je méně slané než světové oceány. Proto v něm žijí mořské i sladkovodní ryby.
4. Jeho hladina se v různých intervalech z neznámých důvodů zvyšuje a snižuje. Od roku 1960 se pokles hladiny zrychlil kvůli přehradám na Volze. V osmdesátých letech minulého století se proces obrátil a hladina Kaspického moře začala stoupat. Příčiny pohybu hladiny zkoumá řada ázerbájdžánských i ruských vědců. Zatím nedospěli k žádnému uspokojivému závěru.
5. Z Kaspického moře se ročně vyloví až 450 tisíc tun ryb. Devadesát procent jeseterových ryb, ze kterých pochází slavný černý kaviár, žije v jeho vodách.
