Na boj s AIDS chybějí peníze
Riziko nákazy virem HIV se zatím celosvětově snižuje. Pokrok v léčbě nemoci by ale mohly zastavit masivní škrty financí.
V roce 2009 šestapadesát zemí dokázalo udržet tempo šíření viru HIV nebo ho výrazně zpomalit. A většina z nich jsou státy subsaharské Afriky. Konstatoval nedávno v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde Michel Sidibé, výkonný ředitel Programu OSN pro boj proti viru HIV a nemoci AIDS (UNAIDS). Svá slova opíral o výroční zprávu, kterou agentura zveřejnila koncem listopadu. Dokument této organizace uvádí, že v roce 2009 se nově nakazilo HIV zhruba 2,6 milionu lidí, tedy téměř o pětinu méně než v roce 1999. Nejvíce se podařilo snížit tempo šíření v nejhůře postižené subsaharské Africe, kde žije 68 procent ze všech 33,3 milionů lidí nakažených HIV/AIDS. V období 2001 až 2009 zde klesl počet nově infikovaných z 2,2 milionu na 1,8 milionu ročně, přičemž ve čtyřech z pěti nejhůře postižených zemí (Jihoafrická republika, Etiopie, Zambie a Zimbabwe) se ve stejném období šíření nákazy podařilo zredukovat o více než 25 procent. Loni se také podařilo poskytnout nezbytné léky více než jednomu milionu lidí v zemích s nízkým a středním příjmem, což je o třetinu více než v roce 2008. Přestože nová čísla vybízejí k optimismu, o vítězství nad pandemií nemůže být zatím řeč. Pozitivní zprávy jsou totiž výsledkem celosvětové mobilizace, která po roce 2000 vystřídala předchozí nezájem bohatší části světa. S novým tisíciletím se státy zavázaly do roku 2015 šíření pandemie zastavit. Roku 2002 vznikl Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózu a malárii, v roce 2003 byl pak zahájen americký vládní program. Oba mají roční rozpočty v řádu desítek miliard dolarů a dohromady zajišťují víc jak tři čtvrtiny veškeré léčby HIV/AIDS v rozvojových zemích. V důsledku hospodářské krize se ale donátoři začínají stahovat a pokračování nastartovaných projektů je ohroženo. Boj s pandemií může také ztížit tažení proti levným generikům nejnovějších léků.
Řešíme krizi
Doba, kdy se státy předhánějí, kdo víc ušetří, rozhodně HIV pozitivním nepřeje. Nejvýrazněji se to samozřejmě projeví v rozvojových zemích, které jsou v boji proti nemoci do velké míry závislé na zahraniční pomoci. Ta proudí především z dvou gigantických zdrojů – Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii a z amerického vládního programu. Oba zdroje se ale povážlivě ztenčují.
Globální fond obdržel v říjnu finanční přísliby pro období 2011 až 2013 ve výši pouze 11,7 miliardy dolarů, přestože na své programy potřebuje 20 miliard. Pokud se zbývající prostředky nenajdou, nebude možné nadále množství léčených s HIV zvyšovat. V podobné situaci je americký vládní program, který dnes poskytuje více než 50 % veškeré antiretrovirální léčby v rozvojovém světě. Jeho rozpočet je ale od loňského roku zastropován a nezvýší se ani v roce 2011. Podle plánu by měl v letech 2009 až 2014 umožnit léčbu dalším 1,6 milionu lidí, což znamená snížení ročního přísunu nových pacientů o 56 procent oproti období 2006–2008.
Podle informací organizace Lékaři bez hranic už americký vládní program v některých zemích nové nemocné odmítá přijímat.
Laciná falešná farmaka
Další komplikací v boji proti zákeřnému viru by mohlo být zpřísňování patentové ochrany u nových řad antiretrovirálních léků. Běžné léky první řady, užívané ve velkém v Africe, jsou v naprosté většině vyráběny v Indii, Brazílii a Thajsku. Tyto země nepřiznaly farmaceutickým společnostem patenty na některé léky, čímž umožnily výrobu jejich levných kopií. Cenově dostupná generika pak zásadně pomohla k utlumení pandemie. Kromě toho, že nakažený žije déle, stává se díky snížené koncentraci viru v krvi také podstatně méně nakažlivým. Navíc se výrazně zmenšuje pravděpodobnost přenosu nákazy z matky na dítě.
U léků druhé a třetí linie, nových vývojových řad, však výrobu levných kopií farmaceutické společnosti možná nedopustí. Snaží se prosadit přísnější patentovou ochranu nových léků a nacházejí pro své zájmy pochopení u Evropské komise. Ta například v jednáních o bilaterální dohodě o volném obchodu mezi EU a Indií prosazuje přísnější opatření v oblasti ochrany duševního vlastnictví, než jaká vyplývají z mezinárodního práva. EU se také aktivně podílí na přípravách Obchodní dohody proti padělání, která chce výrobu generik omezit.
Příliš vysoké ceny léků druhé a třetí vývojové linie jsou fatální pro nemocné, kteří si vybudovali rezistenci na základní léky první řady. A takových není málo: „Běžné léky přestávají fungovat tam, kde je preparát užíván nepravidelně nebo není správně dávkován. Často to může být vina lékařů, protože v rozvojových zemích se stává, že léky předepisují, aniž by měli potřebnou specializaci. V některých případech je rezistence důsledkem chaotického užívání léků. Jsou totiž v afrických lékárnách volně prodejné,“ vysvětluje lékařka Dora Tomíčková, která léčila pacienty s HIV v Mozambiku a v Barmě na misi Lékařů bez hranic. Aby se tito lidé mohli bez problémů dostat ke správné kombinaci léků, bude třeba urazit ještě velký kus cesty: „Musíme farmaceutické společnosti přivést k jednání o cenách léků druhé linie. Ostatně před deseti lety se to podařilo s první linií léků,“ řekl Michel Sidibe pro Le Monde. „Závažný problém ale vidím v tom, že dnes k tomu chybí politická vůle na nejvyšší úrovni,“ dodal pesimisticky.
Laxní český přístup
Vůle zabývat se pandemií AIDS se jednoznačně nedostává českým oficiálním místům. Česká republika například nefiguruje na seznamu zemí, které dobrovolně přispívají do Globálního fondu. Na rozdíl od nás se přitom mezi donátory každoročně objevují nové členské země EU, například Polsko, Rumunsko nebo Slovinsko.
V současné době se Česko finančně nepodílí ani na chodu UNAIDS. Jak upozornila exministryně pro národnostní menšiny a současná manažerka Národního programu boje proti AIDS v ČR Džamila Stehlíková, Česko v programu momentálně neplatí členské příspěvky. „Podepsali jsme příslušné dohody, zavázali jsme se, že přispívat budeme. V dnešní složité době se objem prostředků na humanitární a rozvojové účely snižuje. Je to poněkud žinantní situace, ale pevně věřím, že jakmile pomine krizové období, přispívat začneme,“ řekla bývalá ministryně pro týdeník EURO.
Kromě toho se stát nepředá ani tehdy, pokud jde o boj proti AIDS na domácí půdě. Pro letošní rok poskytlo ministerstvo zdravotnictví nevládním organizacím, které mají v popisu práce osvětu a prevenci, 3,4 milionu korun. A příští rok bude ještě hůř, do této neziskové oblasti připlují jen 3 miliony. Podle lidí z oboru je to příliš málo a seškrtání výdajů ohrozí existenci některých organizací: „Na jaře nám ministerstvo slibovalo, že uvolní 6,5 milionu. Pak ale přišel e-mail, že částka bude snížena a některé projekty anulovány. Naše společnost nějaké peníze od státu dostává, hlavně v krajích je ale spousta dalších neziskovek, které nedostaly ani korunu, a končí,“ vysvětluje do telefonu Ivo Procházka, ředitel nevládní organizace Česká společnost AIDS pomoc, jež provozuje například známý Dům světla.
Naději na zmírnění finančních problémů nemá cenu vkládat ani do soukromého sektoru. Zatímco podpora dětských domovů a dětských nemocničních oddělení se stala šlágrem firemních programů společenské odpovědnosti, AIDS podle Procházky tolik netáhne: „Když už nám někdo něco dá, většinou si vyžádá, abychom neuváděli název společnosti ani logo. V Česku firmy obvykle nechtějí být s tímhle problémem spojovány.“
