Švédové se bez reptání stěhují kvůli železné rudě, v Česku si přesun obce stále nese stigma z dob socialismu
V Kiruně šly letos k zemi první domy.
Dvacetitisícové město na severu Švédska ustoupí těžbě železné rudy. Samozřejmě že na jedné straně je z obyvatel cítit jistý smutek a frustrace, ale určitě se nedá říct, že by byli nějak naštvaní, nebo že by dokonce protestovali,“ říká Krister Lindstedt, architekt studia White, které vyhrálo soutěž na ztvárnění nové Kiruny. Ta vyroste během následujících 20 let tři kilometry na východ od stávajícího města.
O stěhování rozhodla radnice města ležícího 145 kilometrů za polárním kruhem před dvanácti lety a místní to vzali víceméně jako fakt. Myslím, že obyvatelé města vše chápou a berou věci hodně pragmaticky,“ přesvědčoval architekt Lindstedt posluchače v Praze na přednášce o zkušenostech s přesunem sídla, která nemá v demokratickém světě v tomto století patrně obdoby. Zní to až neuvěřitelně. Češi zvyklí na anabázi s Horním Jiřetínem s 2300 obyvateli, který posledních dvacet let vytrvale plní stránky novin bojem za právo na existenci, nevěřícně kroutí hlavou.
Jiřetínští si vybírají po loňském říjnu, kdy vláda opět odložila rozhodnutí o zrušení či zachování územních limitů těžby uhlí na rok 2020, oddechový čas. I jim je ale jasné, že vyhráno nemají a debaty o tom, jestli jejich ves zvítězí nad 750 miliony tun zásob hnědého nerostu, zase vzplanou.
Železné město
Železná ruda je osudem Kiruny. V roce 1902 díky největšímu ložisku té nejkvalitnější železné rudy na světě OE obsah železa je 70 procent, jinde sotva 40 OE vyrostla jako modelové těžařské městečko. A teď kvůli ložisku zanikne. Ruda a město žily v symbióze až do roku 2004, kdy místní radnice obdržela od státní těžební společnosti LKAB nenápadný dopis.
Inženýři samosprávu dvacetitisícového města upozorňovali, že pokud bude těžba pokračovat, hrozí, že se Kiruna začne propadat. Radnice zareagovala rázně: postavte nám tedy město nové. A začalo se pracovat na plánech relokace.
Místním to nepřipadá nijak divné: LKAB jim přece dává práci, za kterou berou v polární pustině platy podobné těm stockholmským. Ani to, že Kirunou třeba dvacetkrát za noc otřese výbuch z nedalekého kopce, nikoho nepohoršuje.
Místní maximálně utrousí, že ve městě jdou na odbyt špunty do uší. Kiruna je železo a železo je Kiruna,“ prohlašuje starosta města Peter Niemi. Drtivá většina obyvatel je tak či onak propojena s těžařskou společností. Vědí, že ruda jim dává obživu, tudíž jsou s přesunem smířeni. Leckdo samozřejmě očekává i to, že v nové Kiruně bude život lepší,“ dodává. Místo masové nostalgie se tak lidé zapojují do plánování nového města, do kterého investuje LKAB miliardu dolarů. A architekti si začali klást otázky: Jak stěhovat město, aby přežilo a nerozpadlo se? Co to udělá s identitou lidí? Kde vůbec začít?
Čekáme podnikavce
Podle našich plánů by mělo stěhování začít v roce 2019, tedy za tři roky. Rozebráno a přemístěno zatím bylo především železniční nádraží a takové budovy, které nevyžadovaly přesun obyvatel. Nejprve chceme vytvořit nové centrum města,“ vysvětluje architekt Lindstedt. Otázku, kolik lidí po dle něho využije zbourání Kiruny jako šanci začít život jinde OE někde, kde nebude několik měsíců v roce čtyřiadvacet hodin polární noc OE evidentně příliš nepochopil.
Žádné predikce jsme v tomto směru nedělali. Očekáváme ale, že lidem se bude v nové Kiruně líbit a že počet obyvatel spíše poroste. Věříme, že mezi nově příchozími budou hlavně mladí a podnikaví lidé, které přiláká zdejší krásná krajina a očekávaný rozvoj turistického průmyslu,“ reaguje architekt.
Zní to pěkně. Jenomže současná Kiruna žádný překotný turistický ruch nezná OE spíše tam občas zabloudí návštěvníci 20 kilometrů vzdáleného Ledového hotelu nebo ji vy užijí jako základnu lidé mířící do národního parku Abisko. Město na první pohled silným geniem loci netrpí. Krčí se pod obrovskou horou hlušiny z dolu. Mimochodem právě prohlídka druhé hory OE té železné OE provrtané kilometry chodeb pro těžbu, jimiž pohodlně projede autobus, je podle doporučení těch, kteří za polární kruh zavítali, na celé Kiruně tím nejúchvatnějším. Jinak je Kiruna zajímavá snad ještě tím, že se odtud odpalují rakety do vesmíru.
Chceme především vybudovat spolehlivou veřejnou dopravní síš, budou zde atrakce jako nová lanovka z letiště. Chceme postavit město, které sice bude stále závislé na těžbě železné rudy, ale přece jen o něco méně,“ trvá na svém architekt. Nová Kiruna bude podle něho každopádně lepší než ta současná.
Obyvatelé dostanou zcela nové bydlení, jehož hodnota bude vždy o 25 procent převyšovat tržní cenu jejich původních, ztracených domovů. Měla by tedy vzrůst kvalita jejich života a stěhování do prostornějších a lépe vybavených bytů a domů by mělo probíhat hladce. Nové město bude také hustěji zalidněné, užší ulice budou lépe chráněné před větrem, každé dva bloky bude park, vznikne tu nákupní třída, fotbalový stadion a prostory pro setkávání lidí a život komunity, které v Kiruně chybějí.
Lindstedt evidentně věří, že se to povede.
Most na kolečkách
Jeden takový experiment mají Češi dávno za sebou. Vláda v roce 1964 rozhodla, že třicetitisícové zanedbané, ale historicky velmi cenné město Most, které by se dnes mohlo rovnat Českému Krumlovu, ustoupí ložisku uhlí. Z památek se zachoval pouze kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho technicky naprosto unikátní přesun OE gotický chrám o deseti tisících tunách byl naložen na 53 speciálně vyrobených podvozků a po 500 hodinách a jedné minutě jízdy dosedl na nové místo o 841 metrů dál OE vynesl Mostu zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Pohlaváři tehdejšího Československa umně využili monstrózní akci k zastínění toho, že barbarsky zbořili desítky jiných gotických památek. I v Kiruně plánují přesun kostela. Kolečka ale nebudou potřeba.
Kiruna Kyrka, který vyhrál soutěž o nejhezčí stavbu Švédska, nechal postavit bývalý ředitel LKAB Hjalmar Lundbohm v roce 1911. Během pár let bude rozřezán na kousíčky a znovu postaven na novém místě. Ačkoli Kiruna nemá příliš cenných staveb, Švédové se z ní pokusí zachovat maximum, aby udrželi co možná nejvíce původní ráz města.
Těžbě ustoupily v Česku v minulém století desítky obcí. Poslední byly Libkovice.
Obyvatel se tehdy na jejich názor nikdo neptal a na rozdíl od Kiruny, kde se k nové podobě města vyjadřují i teenageři, si prostě jen museli sbalit pár švestek a přestěhovat se do nových paneláků. Po revoluci měly excesům zabránit územní limity těžby přijaté v roce 1991 Pithartovou vládou.
Ty měly zároveň ochránit těžbou zdevastovanou severočeskou krajinu a pro těžaře ze Severní energetické dodnes znamenají nepřekročitelnou linii. Loni v říjnu vláda rozhodla, že rozšíří dobývací prostor v dole Bílina, který patří polostátní firmě ČEZ a kde se nebudou muset bourat domy. Pro důl ČSA společnosti Severní energetická limity minimálně do roku 2020 zachovala.
Velkou zásluhu má na tom právě Horní Jiřetín a jeho starosta Vladimír Buřt OE zapřisáhlý a hlasitý odpůrce prolomení limitů, který vyhrál v Jiřetíně volby se značnou převahou. Snad ani nepřekvapí, že návštěvníky oficiálních stránek Jiřetína vítá věta: Zdejší občané semknuti v boji proti velkorypadlům křičí z plných plic, že toto město rozhodně není na odpis.“
Stigma socialistického boření
Bourání vesnic má stigma z dob komunismu. V Německu se přitom přemisšují obce kvůli těžbě běžně. U nás je to i dluh těžařů. Nikdo až do roku 2008 nekomunikoval, co by přesun obce znamenal a že jde udělat lidsky.
Firma to neodpracovala,“ zamýšlí se Gabriela Sáričková Benešová, mluvčí skupiny Severní energetická, nad tím, proč přesun obce naráží na tak silný odpor, že vláda nakonec limity v případě dolu ČSA neprolomila.
První nabídky na odkup nemovitostí v Horním Jiřetíně rozeslala těžební Ýrma obyvatelům před osmi lety s tím, že by jim postavila nový Jiřetín, pro který už měla vytipované pozemky. A znovu Ýrma oslovila obyvatele loni. Reakce byly podle Benešové velmi výrazné OE hodně lidí telefonovalo a zajímalo se o podrobnosti. Například mi volala paní, že ona by se stěhovala, ale její manžel ne, protože chová králíky. Když jsem jí odpověděla, že i králíkárny bychom dokázali vyřešit, odpověděla, že v tom případě se nebude stěhovat ona.
Ale vážně OE není to tak jednoznačné, jak to vnímáte vy v Praze. Před dvěma lety jsme si nechali zpracovat u agentury Stem podrobný průzkum nálad v Jiřetíně. Přečtěte si jej, možná vás překvapí,“ vybízí mluvčí.
Z průzkumu vyplývá, že pouze jedna třetina obyvatel městečka je striktně rozhodnuta zůstat, třetina by byla ochotna se přestěhovat, pokud by jí těžaři nabídli adekvátní odškodnění, a jedna třetina není rozhodnutá. Ale přes 70 procent lidí by si nabídku vyslechlo,“ dodává mluvčí. Tím, že vláda letos v březnu limity neprolomila, ovšem podle ní znemožnila, aby se Ýrma pokusila s lidmi seriózně vyjednávat.
Já se nebojím, že bychom se nedohodli.
Bylo by to podobné jako v Německu.
Například v nové obci Haidemühl jsou dnes všichni spokojeni OE i ti, kteří před deseti lety na své domy věšeli transparenty Neprodáme. Komunita v Jiřetíně by se také nerozpadla,“ je přesvědčena Benešová.
Jiřetínští ovšem její názor podle průzkumu nesdílejí. Jen 38 procent z nich si myslí, že by se povedlo postavit nový Jiřetín, který by vyhovoval všem. Více než pětina obyvatel by brala zbourání obce jako osobní tragédii. Samozřejmě emoce pracují, ale byla by to jistota za nejistotu. Byl by to zajímavý projekt,“ soudí mluvčí těžařů.
Jenomže Češi se na rozdíl od Švédů zdaleka neztotožnili s tím, že těžaři jsou jejich chlebodárci a stát surovinu, na které Jiřetín sedí, nutně potřebuje.
**
1mld. USD má stát přesun severošvédského města Kiruny kvůli těžbě železné rudy. Drtivá většina obyvatel je tak či onak propojena s těžařskou společností. Vědí, že ruda jim dává obživu, tudíž jsou s přesunem smířeni. Leckdo samozřejmě očekává i to, že v nové Kiruně bude život lepší. V Německu se přemisťují obce kvůli těžbě běžně. U nás je to i dluh těžařů. Nikdo až do roku 2008 nekomunikoval, co by přesun obce znamenal a že jde udělat lidsky.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
