Bouře nad unií

Evropa musí překonat propast mezi elitou a občany

Francouzi mají rádi revoluce, ale bojí se změn, zvláště pokud jde o jejich životní úroveň. I takový komentář zazníval po referendu, v němž voliči této velmoci odmítli evropskou ústavní smlouvu. Jeden z nizozemských odpůrců ústavy André Rouvoet pak prohlásil: Je to poprvé, co jsem nadšen z francouzské revoluce. A Nizozemci se o tři dny později zachovali podobně. Zavrhli dokument ještě rozhodněji než Francouzi.
Výsledky obou referend jsou takovou malou revolucí. Dvě zakládající země Evropských společenství odmítly projekt, který jeho strůjci považovali za logické pokračování dosavadní integrace. K rozhodnému verdiktu však občany skutečně vedly obavy z proměn. Francouzi se strachují o své sociální vymoženosti. Znejistila je globalizace a stupňující se „bezbřehá“ hospodářská konkurence. Mnozí z nich začali vidět nebezpečí v zemích, které do Evropské unie vstoupily před rokem.
Také řada Nizozemců má změn až po krk. Poklidnou zemi v minulých letech vyděsily vraždy známých osobností. S těmito dříve nepředstavitelnými událostmi se spojují obavy, že soužití s muslimskými přistěhovalci bude přinášet stále více problémů. Nizozemci se však cítí ohroženi také ekonomicky. Ze zdražování viní změnu v monetární oblasti - přechod na euro. Loňské rozšíření EU také není mezi odpůrci ústavy právě populární. V jejich očích totiž bude Nizozemsko na nové členy unie doplácet, neboť je největším čistým přispěvatelem do evropského rozpočtu. A to podle nich není fér.

Příznaky krize.

Když Evropská unie svolávala Konvent, který nakonec připravil návrh ústavní smlouvy, chtěla se „přiblížit občanům“, pro něž byla dosud evropská problematika dost odtažitá. Zastánci ústavy říkají, že tento dokument činí EU demokratičtější a transparentnější. Většina francouzských a nizozemských voličů ovšem dala najevo, že elitám - těm ve svých zemích, či v Evropě - nedůvěřuje. To je možné vysvětlit dvojím způsobem. Buď ústava není tím, za co se vydává. Pravděpodobnější je ovšem možnost, že se politikům nepodařilo přednosti tohoto dokumentu prokázat, ať už byl důvod jakýkoliv. Propast mezi elitou a velkou částí občanů zůstává realitou.
Mluví se o krizi Evropské unie. Nikdo není věštcem, který by mohl s přesností určit, jaké budou veškeré dopady verdiktu voličů. Známky kritické situace tu však bezpochyby jsou: Některé země budou při důležitých rozhovorech zastupovat politici, jejichž mandát je zpochybněn. V situaci celkového rozčarování bude složité nacházet kompromisy a dělat závažná rozhodnutí. Francouzi se vyslovili proti „přehnané“ liberalizaci, deregulaci a velká část levicového spektra Evropy je chápe (byť ne vždy nutně souhlasí). Prosadit kupříkladu liberalizaci služeb bude ještě nesnadnější než dříve. Nelze vyloučit, že se vrátí snahy oživovat starého démona protekcionismu, budování pevnosti Evropa s nepropustnými hradbami vůči zboží z jiných částí světa.
Zpochybněna může být evropská spolupráce v oblasti justice a vnitra, či společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zvláště někteří nizozemští odpůrci ústavy žádají tvrdší postup proti přistěhovalcům, než jim údajně vnucuje Brusel. Komplikovanější budou rozhovory o budoucím rozpočtovém rámci EU na léta 2007-2013. Nejistota na trzích může oslabovat euro, nebo měny středoevropských zemí, jejichž vyhlídky na vstup do eurozóny vypadají méně růžově. Zatím se naštěstí zdá, že dopad na finančních trzích bude spíše krátkodobý. Je ale nutné počítat s tím, že bude méně nadšení pro další rozšiřování unie. Mnohým francouzským i nizozemským odpůrcům ústavy vadí plány na přijetí Turecka.

Pročistit vzduch.

Není jasné, jak dlouho může bouře nad Evropskou unií trvat. Jenže bouře mají své výhody, dokáží pročistit vzduch. Z tohoto pohledu francouzské a nizozemské referendum také přinášejí nové naděje. Politici se znovu musejí zamyslet nad tím, jak čelit oné propasti mezi elitou a občany. Mají nyní zase o něco přesnější obrázek o tom, co lidi zajímá a co očekávají od evropských institucí.
Ačkoliv Francouzi i Nizozemci evropskou ústavní smlouvu odmítli, tento dokument v obou zemích jistou pozitivní roli sehrál. Díky referendům se rozproudila debata o budoucím směřování EU. Je sice fakt, že kampaň před hlasováním byla plná témat, která s ústavou přímo nesouvisejí, mnohdy dominovaly spíše vnitropolitické než evropské záležitosti. Nikdo však nemohl očekávat, že se voliči budou přít o přesné znění toho či onoho paragrafu. Nakonec zazněly různé interpretace toho, kam se unie ubírá, jakou roli v tom hraje ústavní smlouva, zda je ten či onen směr správný, či nikoliv. Argumenty byly protichůdné, vzájemně se vyvracející, a tudíž přinejmenším zčásti nesprávné a zavádějící. Evropa však začala být zajímavější tématem pro lidi, kteří o ní předtím nepřemýšleli. Jistý kus oné „cesty k občanovi“ unie přece jen ušla.

Má to ještě smysl?

Evropská unie má nyní další příležitost ukázat, že ji jednotlivé dílčí krize nemohou položit - bez ohledu na to, zda bude nakonec sama ústavní smlouva přijata, či nikoliv. Pokud by se nyní začala EU drolit, byl by to jasný důkaz toho, že stojí na vratkých základech. V historii je však možné hledat řadu příkladů, kdy po krizi následovaly další kroky k hlubší integraci.
Zastánci evropské integrace by mohli právě na příkladu francouzského a nizozemského referenda doložit, jak zásadně se liší unie od někdejší Rady vzájemné a hospodářské pomoci. Nebo zná někdo případ, kdy se občané jedné či více zemí RVHP vyslovili proti nějakému projektu, a donutili tak státníky, aby v Kremlu řešili, jak budou postupovat dál?
Otázkou zůstává, co bude se samotnou ústavní smlouvou. Na summitu EU v polovině června v Bruselu se bude rozhodovat, jak (a zda vůbec) pokračovat v ratifikaci. Francouzský prezident Jacques Chirac i nizozemský premiér Jan Peter Balkenende vyslovili očekávání, že smlouva má být předložena k ratifikaci i v dalších zemích. Britský premiér Tony Blair a zřejmě i další politici však budou chtít od Francouzů a Nizozemců slyšet, zda to má smysl. Je možné v těchto zemích opakovat referendum, jak by uvítal současný předseda EU, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker? V Bruselu se zřejmě povedou tvrdá jednání, neboť Francouzi a Nizozemci se mohou odvolávat na to, že nějaké další plány se mohou formovat až poté, co své stanovisko k ústavní smlouvě zaujmou všechny členské země.

Sami proti sobě.

Ani definitivní pád ústavní smlouvy by nebyl z historického hlediska ojedinělým případem. Ve Francii často připomínají rok 1954. V té době byl připraven projekt Evropského obranného společenství, na němž se významně podíleli právě francouzští politici. A byl to nakonec právě parlament v Paříži, který vznik tohoto společenství vetoval. Nabízí se paralela s dnešní situací: za otce ústavy je považován bývalý šéf Konventu a někdejší francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing. Barikádu proti jeho projektu vystavěli také sami Francouzi - tentokrát občané v referendu.
Pařížský verdikt z roku 1954 se nakonec ukázal jako kontraproduktivní. Francouzi se tehdy obávali znovuvyzbrojení Německa, to se však beztak realizovalo v rámci NATO. Vliv Paříže ve vojensko-politické oblasti pak klesl. Evropská integrace nicméně dostala o tři roky později nový podnět a vzniklo Evropské hospodářské společenství.
Také nyní mohou Francouzi přemýšlet o tom, zda jejich odmítnutí ústavy není - vzhledem k jejich zájmům - kontraproduktivní. Řada občanů odevzdala své „ne“ v naději, že bude možné dojednat novou smlouvu, která zajistí sociálnější Evropu. Uvěřila, že lze na celoevropské úrovni sjednat nové záruky sociálních vymožeností. To se však jeví jako nemožné, protože v jiných zemích odpůrci ústavy vedou boj proti ústavě ze zcela opačného konce, je pro ně příliš socialistická.
Francouzi budou mít v budoucnu ztíženou úlohu při prosazování svých představ na půdě Evropské unie, neboť jejich odhodlání dotáhnout věci do konce je zpochybněno.

Past na Středoevropany?

Je tu ovšem ještě jeden scénář budoucího vývoje EU, kvůli kterému musejí noční můry stíhat nejednoho diplomata z nových členských zemí. Francie by se mohla společně se svým tradičním spojencem Německem vydat k vytváření tvrdého jádra EU. Přidaly by se i další, dostatečně bohaté země, které by projevily zájem o větší důraz na zachování sociálního státu. Středoevropané se svými nápady nízkých rovných daní by pak zůstali za hranicemi takového jádra, na periferii. Existence ústavní smlouvy pro celou unii by už nebyla důležitá.
Vnímaná hrozba je však v tomto případě zřejmě větší, než by odpovídalo realitě. Vícerychlostní Evropa je už dnes skutečností. Ne všechny členské země EU zavedly euro, ne všechny se zapojily do schengenského prostoru, uvnitř něhož zcela mizejí státní hranice. Nelze vyloučit, že jeden z příštích projektů pro omezený počet zemí bude právě v sociální či daňové oblasti. I řada ekonomů se ostatně přiklání k názoru, že eurozóna nemůže fungovat bez jednotné fiskální a rozpočtové politiky.
Není ale příliš pravděpodobné, že by třeba Německo, jež bylo v devadesátých letech advokátem rozšíření EU, nyní chtělo nové členské země z budoucích evropských projektů naopak vylučovat. Neodpovídá to jeho ekonomickým a politickým zájmům. Omezení volného pohybu pracovníků ze středoevropských států je přece jen specifickým a dočasným opatřením. Ani Francie nakonec není tak nepřátelská vůči cizině, jak se na první pohled zdá. Francouzi mají někdy přehnané obavy, že jim levná konkurence z východní části kontinentu sebere práci či sociální standardy, to však ještě nemusí svědčit o jejich národnostní nesnášenlivosti. Socialista Henri Emmanuelli, odpůrce ústavy, v kampani před referendem vyzýval k masivním finančním investicím do nových členských zemí, aby se tak srovnala jejich životní úroveň a přestaly být nebezpečím pro Francii. Emmanuellimu lze vyčítat nerealistické představy, ale nikoliv snahu vylučovat středoevropské státy.

Kde je nová krev.

Očividné je ovšem to, že politika v Evropě, a ve Francii či Nizozemsku zvlášť, potřebuje oživení, novou krev. Referendum v obou zemích prohrály současné vlády. Ukázalo se, jak jsou neoblíbené. Prezident Jacques Chirac sice vyměnil premiéra, ale leckdo se ptá, zda by neměl odstoupit on sám. V Paříži bude hodně záležet na tom, zda nový šéf vlády Dominique de Villepin dokáže najít společnou řeč se svým rivalem a staronovým ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym. Vzhledem ke známým výrokům Sarkozyho, podle nichž je nový premiér elitářem, který nikdy nejel druhou třídou a neprošel žádnými volbami, to nebude snadné. Roztříštění jsou ovšem i opoziční socialisté, jež souboj o evropskou ústavu rozdělil na dvě poloviny. Těžké to bude mít rovněž nepopulární nizozemský kabinet Jana Petera Balkenendeho.
Vládní politici každopádně slíbili, že budou výsledek referend respektovat a musejí nyní vycházet vstříc těm, kteří hlasovali proti. Jakou nabídku jim tedy předloží k zažehnání všech těch obav, které vyplavaly na povrch? Problém je v tom, že odpůrci ústavy jsou nesourodou skupinou a jejich vzkaz do metropolí tedy není snadno čitelný. Jedni žádají více Evropy, která bude mít silný sociální rozměr (francouzská levice), druzí chtějí více liberalismu a méně kompetencí pro EU (značná část nizozemských odpůrců ústavy). V pytli, který nese název „Ne evropské ústavě“, pak najdeme nacionalisty i obránce západních hodnot vůči muslimům. Nynější referenda tak svým způsobem navazují na takové události, jakými byl postup předáka krajní pravice Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb ve Francii či volební úspěch nizozemského hnutí, které založil zavražděný politik Pim Fortuyn.
Mohou se alternativou k současným politikům stát ty osobnosti, které vedly občany do kampaně proti ústavě? Spíše ne. V politickém spektru jsou to často stoupenci krajní pravice či krajní levice, navzájem nesmiřitelní. Jejich jedinou šancí je spojit se s částí hlavního politického spektra, což ovšem znamená ustoupit z radikálních pozic - a to zřejmě i ve vztahu k ústavní smlouvě. Jistou šanci by snad mohl mít muž číslo dvě mezi francouzskými socialisty Laurent Fabius, který byl proti ústavní smlouvě, byť nevedl aktivní kampaň jako Emmanuelli. Fabius se může pokusit o sjednocení rozhádaných socialistů. Dřívější postoje k ústavě by mu mohly také zajistit přízeň radikálnější levice před prezidentskými volbami v roce 2007.