Brutální propad světových burz v minulém týdnu znovu ukázal na obrovské obavy z tvrdého přistání druhé největší ekonomiky světa
Jsou byznysy, kde zkušenosti postupně nabývané po desetiletí představují konkurenční výhodu, a jsou byznysy, kde je to díky prudkým technologickým změnám přesně naopak a firma stará třicet let je veteš. Teď jde jenom o to, zda pro diagnózu světové ekonomiky a strukturálních změn, jimiž prošla, potažmo vzestupy a pády akciových indexů platí to první, nebo druhé.
Před osmadvaceti lety v roce 1987 byly pro autora těchto řádků z profesionálního hlediska klíčové dvě události: prudký, ale krátkodechý pád na Wall Street v říjnu a desáté výročí čínských „čtyř modernizací“ tehdejším vůdcem Teng Siao-pchingem v prosinci. V prvním případě zněl úkol popsat a zkusit vysvětlit to, co se stalo, ve druhém bylo zadání v podstatě stejné, ale ambice byla mnohem větší: pochopit, co se vlastně v nejlidnatější zemi světa děje.
Ekonomické závody
Tehdy byla „lidová“ Čína pro světovou ekonomiku marginální zemí – její nominální dolarový HDP v tehdejším kurzu dosahoval nějakých 330 miliard dolarů, kdežto Japonska dvaapůl bilionu a Spojených států skoro pěti bilionů. Nominální čísla měřená v běžných dolarech pochopitelně nevyjadřovala celou váhu Číny ve světové ekonomice a pro „rozliv šoku“ do zbytku světové ekonomiky jsou důležité údaje o zbožových a finančních tocích – a tam byla váha Číny rovněž velmi malá.
Zato vysvětlení fascinace čínskou hospodářskou politikou je v dobovém kontextu snadné. Čína tehdy vypadala, že ví, co dělá: mikroekonomický efekt pro nabídkovou stránku ekonomiky v Číně byl v případě rozpuštění zemědělských komun ohromný a velmi dobře měřitelný v případě zakládání zvláštních ekonomických zón, kde si na socialismus nikdo nehrál. Číňané nebyli v hospodářské politice zmatení jako Rusové za Gorbačova a zoufalí jako československá ekonomická byrokracie, která sice věděla, že modernizace prostřednictvím socialistické integrace je naprostá chiméra, ale také věděla, že politika je stoprocentní limitující faktor. Čína vypadala sexy, ale připusťme, že to bylo před tanky na Tchienan-men v roce 1989, které učinily představám o potenciálně možném transgenderovém ekonomicko-politickém přechodu přítrž na mnoho let. Tím skončilo okouzlení, ale nikoli zájem.
Že se Čína změnila k nepoznání, je jasné a můžeme debatovat, kdo za stejný časový úsek dokázal urazit větší kus modernizační cesty, zda Čína od roku 1978, nebo Japonsko o sto let dřív (měřeno od zahájení období Meidži v roce 1868 do porážky ruského námořnictva v bitvě u Cušimy v roce 1905) nebo podruhé po roce 1945, nebo snad Jižní Korea po roce 1962.
Japonský hrubý domácí produkt v běžných dolarech by měl letos podle Mezinárodního měnového fondu dosáhnout asi 4,2 bilionu, takže ten čínský bude s 11,2 bilionu oproti tomu japonskému téměř trojnásobný. USA budou podle tohoto ukazatele mít ještě pořád o polovinu větší ekonomiku než Čína (18,1 bilionu dolarů), ale podle parity kupní síly je dnes čínský HDP o něco větší než americký.
Možnosti nákazy
V každém případě je dnes Čína ve svých městských aglomeracích při východním pobřežním pásmu sofistikovanou zemí, s mohutnou a vzdělanou střední a vyšší střední třídou a velmi komplexní ekonomikou i společností, diferencovanou svými zájmy. Západ a jihozápad Číny je etnicky hodně různorodý a nekonečně chudší. Pro každého pilného pozorovatele Číny je zajímavá v podstatě jediná otázka, zda dovede Komunistická strana Číny „ukočírovat“ takhle strukturovanou, navíc mnohonárodnostní společnost, pokud se ekonomika dostane do problémů.
Trhy panikaří, že Čína svůj přechod na méně regulovanou konzumní společnost od vysoce regulované společnosti založené na finanční represi, která obětovala spotřebu ve prospěch investic a akumulace obchodních přebytků, nezvládá. A že už nepřidává světové poptávce po surovinách, investičním, ale i spotřebním zboží pro střední třídu stejným tempem jako v minulosti.
Velký strategický příklon k domácí spotřebě v zemi, která nemá plnou konvertibilitu vlastní měny a reguluje kapitálové toky, si při každém uvolnění měnové politiky koleduje o vznik nějaké bubliny. Nejdřív do ohromného přebytku produkčních kapacit ve výrobních odvětvích (většinou státních firmách), což je ale opravdu stará pekingská opera, pak jsme řadu let slyšeli o nemovitostní bublině.
Reality pro drobné čínské investory představovaly atraktivnější výnos oproti nízkoúročeným depozitům, tedy dokud trval růst jejich cen a trh se nezahltil, a v souladu s teorií i záměry čínské vlády měl tento „wealth effect“ spolu s růstem reálných mezd vést ke zvýšení sklonu domácností ke spotřebě.
Když se tahle investiční alternativa vyčerpareport la, začala vláda skutečně masivně propagovat investice do akcií firem, které jsou ovšem typicky kontrolovány státem a jen část jejich akcií je obchodována na zdejších burzách.
Opět, zabít se měly hned dvě mouchy jednou ranou: retailoví investoři měli dostat vyšší výnos než v bance a vesele konzumovat, zatímco firmy měly dostat přístup ke kapitálu a méně spoléhat na polostátní banky, které by mohly zpřísnit úvěrové standardy a díky snížené finanční páce svých klientů i ozdravit svoje portfolio. V očekávání trvalého růstu, který úřady v případě potřeby podrží, se investovalo v podstatě naslepo a často na dluh. Výsledkem byla famózní burzovní bublina: čínské akcie se prodávaly předminulý pátek za 61násobek zisku, což je při klesajícím tempu hospodářského růstu absurdně přepálená valuace. Při zpětném ohlédnutí byla ta úřední propaganda nahánějící Číňany do burzovních investic pěkně pitomý nápad.
Čínské akcie jsou podle tohoto kritéria tak třikrát předražené oproti americkým, a jestliže poklesy cen na amerických a evropských trzích přiměly minulý týden investory k nákupům, čínský trh, pokud nebude úřady znovu namasírován, nemá kam jít než dolů.
Čím se to tak liší od Japonska před třiceti lety? Pamatujete na hollywoodské hity typu Rising Sun? Hollywood se bál Japonců ještě tři roky po kulminaci japonského akciového indexu Nikkei 225 a od té doby se přes všechny psí kusy měnového uvolňování a fiskální politiky v Japonsku dodnes nedostal ani na polovinu hodnoty, na níž uzavřel v prosinci 1989.
Vyplašení investoři
Ekonomické i politické implikace burzovního krachu jsou více než delikátní: masy vyplašených drobných investorů by mohly v důsledku averze ke ztrátám znovu začít více spořit a omezit spotřebu, což dále utlumí ekonomický růst. Mohou opět přesunout svoje zbylé peníze do bank, které budou mít znovu a ještě větší problém, co se svými firemními klienty.
Situace by se snadno mohla zhoršit, jenže vláda nebude sedět na rukou a přihlížet, jak se mezi obyvateli šíří podezření, že tady někdo ztrácí „nebeský mandát“. Čínské úřady samozřejmě mohou takticky ustoupit a poskytnout slábnoucí ekonomice otřesené burzovním kolapsem fiskální stimul, centrální banka už snížila sazby a povinné rezervy, aby také přiložila ruku k dílu.
Vzhledem k tomu, že základní sazba u jednoročních úvěrů je pořád ještě 4,6 procenta a minimální rezervy jsou na úrovni 18 procent, může to jít ještě mnohem dál a už kvůli tomu by mohla národní měna jüan dále oslabovat (pokud se centrální banka nerozhodne tenhle trend brzdit.) Pozoruhodné je ovšem její rozhodnutí, že liberalizovala termínovaná depozita nad 12 měsíců, což je pro změnu nikoli bezvýznamný liberalizační krok. Úřady mohou bez velkého kraválu čistit bankovní sektor, zvednout odkupy špatných pohledávek do čínských ekvivalentů „konsolidační banky“.
Že investorům brnká vývoj čínských burz, potažmo celé ekonomiky na nervy, je jasné, ale ani ti domácí nemají v čínských akciích uloženo více než 14 procent svého majetku a mnohem citlivěji by reagovali na pád cen nemovitostí (ty jsou naštěstí teď stabilní).
Po poklesu činil od začátku roku výnos čínských akcií 1,37 procenta, ale oproti stejnému období loňského roku je skoro padesátiprocentní. Trhy také zareagovaly na dobré zprávy o ekonomickém vývoji v USA a jemně volená slova z Federálního rezervního systému (americké centrální banky), že to s tím zvedáním sazeb už v září nemusí být tak horké. Přitom obrat v politice Fedu spolu se zpomalováním čínského tempa růstu byly základními příčinami zvýšené citlivosti trhů na špatné zprávy, ale také na jakékoli „škobrtání“ v hospodářské politice.
Hlasité a docela surově provedené intervence, které měly zastavit pád na čínských burzách ze začátku prázdnin, ne úplně dobře podané vysvětlení ke změně způsobu stanovení kurzu jüanu a nakonec vyjádření, že vlastně kurz akcií už není třeba bránit, to jsou hned tři škobrtnutí za sebou. Přidejte mizerná čísla z průmyslu a exportní sféry – a čemu se nakonec tak divit?
Je jasné, že Čína dosáhne růstu někde blízko sedmi procent, když tak strana a vláda rozhodly. Jenomže po letošním létě už ten výkon nebude ani pro vnějšího pozorovatele tak přesvědčivý jako kdysi. Ve slabší chvilce se může vloudit myšlenka, zda i čínští soudruzi náhodou nezačínají být také tak trochu zmatení a bezradní.
Čínský pád Index nejvýznamnějších titulů Šanghajské a Šenčenské burzy naznačuje, že přes divoký minulý týden jsou čínské akcie v meziročním srovnání vysoko v plusu (skoro o 40 procent), nicméně z hlediska násobku zisků jsou stále velmi předražené.
Zdroj: Reuters
Trhy panikaří, že Čína svůj přechod na méně regulovanou konzumní společnost od vysoce regulované společnosti založené na finanční represi nezvládá. Dluhy jihovýchodní Asie Jihovýchodní Asie se obává dalšího oslabování domácích měn, pokud se dostane pod tlak čínský jüan. Není divu. Obsluha dluhu v zahraniční měně se prodraží. smích může přejít. Za zády turistů se totiž minulý týden odehrálo drama. Americké burzy zažily velký propad v reakci na zprávy o zpomalující čínské ekonomice a o prudkých otřesech Šanghajské burzy. Čínské akcie se prodávaly předminulý pátek za 61násobek zisku, což je při klesajícím tempu hospodářského růstu absurdně přepálená valuace. Bezprostředně na Číně je český vývoz závislý jen nepatrně (1,23 procenta celkového vývozu), ale zprostředkovaně přes Německo je už expozice výrazně vyšší. Zdroj: Reuters
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
