Chtěli jsme připravit anketu „Jak žije…“ s trenérem fotbalové Sparty. Nebyl to dobrý nápad. Hra na stručné otázky a odpovědi se nedá hrát s energetickým vulkánem. Anebo s mužem, který žije, jako by měl žít jenom jednou, ačkoli věří na život posmrtný.
Do české kopané se vrátila show. Odehrává se hned vedle postranní čáry; trenér, na kterého i školáci volají „Franz“, křikem i gesty, která bychom nazvali profesionálními, vlastně komunikuje s celým stadionem. „Kdybyste mě ale slyšel například včera při tréninku!“ směje se František Straka. „Nemám rád, když trenér postává na ochoze s kafíčkem a pozoruje práci asistentů. Jsem s hráči na hřišti, a když jim něco nejde, tak jim to prostě ukážu. A oni potom: Tréňo, jak jste to udělal? Vidíš? Koukej makat, ještě jsi nic nedokázal.“ Setkali jsme se po tréninku Sparty a dialog, který předkládáme čtenářům magazínu E8, je de facto záznamem, jak František Straka šmahem změnil naši anketu v ucelenou výpověď. A když se bouře přehnala, prohlásil: „A teď si zajdu do kostela popovídat s rodiči.“
Nejzajímavější člověk, se kterým jste se v poslední době seznámil?
Izraelský rabín Juda, Philosof, který mi ukázal Jeruzalém a celou jeho historii a kulturu. Potkali jsme se naposledy zhruba před měsícem, ale poprvé už v roce 1996, kdy mě pozval klub Hapoel Petah Tikva na předměstí Tel Avivu (něco jako náš Xaverov). On tam pracoval, mimochodem je to bývalý vynikající brankář izraelského národního mančaftu. Ten borec mi dává i na dálku neskutečnou energii. Už jen to, že je rabín, má v sobě něco zvláštního.
Nedávno mě také oslovil člověk, který tvrdil, že dokáže ovlivnit psychiku hráčů, aby vyhrávali. Ptal jsem se, jestli je diplomovaný psycholog. Není, je to léčitel duše a řekl mi: Každý člověk se obklopuje energií: špatnou a dobrou. Záleží na každém, jak dokáže s pozitivní energií pracovat, aby odboural tu negativní. Bohužel takové schopnosti má jen málo lidí. Proto kolikrát převažuje energie negativní. Problém je v tom, že lidé s touto negativní energií neumějí bojovat. Vím, že jsou mezi námi i takoví jedinci, kteří pracují například s černou magií, ale ta dokáže být hodně nebezpečná - takoví lidé se díky ní sice dostanou nahoru, jenže vzápětí mažou dolů. Léčitel duše, kterého jsem potkal, na mě působil velice pozitivně a probouzel ve mně takzvanou pozitivní energii. Mohu z toho vyvodit jedno: vnitřní síla, duch – a já jsem skutečně věřící – ve vás je. Akorát musíte ve správný moment tuto energii využít.
Chodíte do kostela?
Většina kostelíků v centru Prahy je přeplněná turisty, nemáte klid na karmu, na absolutní soustředění, abyste mohl vnímat ty, kteří vám v životě hodně dali. Před prvním zápasem s Blšany (3. dubna 2004, po nástupu Františka Straky do Sparty - poznámka redakce) jsem našel na Strossmayerově náměstí kostel svatého Antonína. To je moje mekka. Když jsem do něj tenkrát přišel zapálit svíčky za maminku, taťku, tchána pana Brože, potkal jsem tam pána, kterého jsem v životě neviděl. Chytil mě kolem ramen a povídá: Pane Straka, my sparťané vás potřebujeme, vy jste náš spasitel. Mohl jsem přijít o pět minut později, on mohl dřív odejít a nikdy bychom se nepotkali. Úplně mě to rozhodilo.
Ne vždycky dokážu své zesnulé vnímat. To si zkrátka říkám, že třeba mají starosti jinde. Opravdu věřím v posmrtný život, odumírá jen tělesná schránka a duše odchází někam jinam. O tom je Buddha, Hindu. Nejvyšší náboženství vzniká od Buddha, křesťanství je sestřička. To upevňuje mou víru, že mi ostatní pomůžou. Pomáhali mi celý život, proto za nimi chodím do kostelíka, snažím se s nimi bavit o svých problémech, o svém životě. Byl jsem například hodně smutný a moc mě mrzelo, že jsme prohráli s Mladou Boleslaví (8.listopadu v Toyota Areně 0:1 – poznámka redakce), ale nikoho z toho neviním ani se necítím dotčen. Ne. Moje duše musí být zdravá a připravená i na podobné situace.
Jak jste prožíval den, kdy jste prohráli s Boleslaví?
Celý den jsem byl neskutečně nervózní, extrémně roztěkaný. S něčím jsem uvnitř bojoval, ale největší malér byl, že jsem nevěděl s čím. Něco se dělo a někdo asi chtěl, abychom dostali facku, protože i facka bývá svým způsobem užitečná. To je osud a ten já neovlivním: jak vy, tak já, každý ho má napsaný. Jestliže se to stalo, tak se to stát mělo. Ten den jsem se nedokázal na nic soustředit. Trápilo mě to, přesvědčoval jsem se, že ono to dopadne dobře. Ale přitom jsem věděl, že to dopadne špatně.
V jednom rozhovoru jste říkal, že Sparta pro hráče představuje obrovskou psychickou zátěž, je na ně vyvíjen velký tlak. Využíváte nějak svou víru k ovlivnění psychiky hráčů, k odbourání stresu?
Když s vámi hráč nekomunikuje očima, je to známka toho, že není přítomen a nesoustředí se na to, co říkám. V takových případech se snažím probouzet jejich nitro, aby začalo vnímat, chápat. Základ je v psychologii, pro hráče musíte fungovat jako motivační faktor.
To je vaše parketa, že?
Všichni o mně říkají, že jsem jenom „motivátor“ - to je neskutečná blbost. Motivace je důležitá, ale ještě je tady taktika a tým. Na hřiště musí nastoupit absolutně chladná mysl. Jinak začnete kupit chyby. Všechno záleží na výsledcích. Když jsou dobré, motivace je jednodušší. Proti Boleslavi jsme dostali facku, a tak jsem hned musel motivační činnost nasměrovat jinam. Když jsme zápas společně analyzovali na videu, provokoval jsem hráče, aby se nad výkonem zamysleli. V mančaftu je neskutečné bojové jádro. Z hráčů cítíte jak sami bojují proti tomu, co zbabrali. Je důležité, aby hráč věděl, že nenese odpovědnost jen on sám, ale v největší míře že ji nese trenér. Impuls z mé strany musí být takový, aby hráč byl neskutečně vyhecovaný do mančaftu, ale nastupoval s chladnou hlavou. Bod koučingu, jak já říkám, přichází v den utkání, protože hráč musí vnímat sestavu, systém a zároveň na ně reagovat. Kdyby tam šel jako kůň… Kluci nesmějí být přemotivovaní. Takže po porážce s Boleslaví jsem malinko ubral. V pátek před dalším zápasem bude můj impuls v klidu se vnitřně připravovat, aby výbuch energie přišel v sobotu. (13. listopadu v Brně porazila Sparta domácí 0:1 - poznámka redakce.)
Nejlepší nápad, o kterém jste se dozvěděl?
Na Euru se hrálo s míčem Roteiro a ukázalo se, jak obrovský vliv má na způsob hry. Jestli to byl dobrý nápad, nebo ne, na tom se lidi neshodnou. Někdo si stěžuje, jinému vyhovuje. Každopádně roteiro už nemá s balonem nic společného, je to stroj. Pořád utíká a nutí vás k rychlejší hře. Zato balon Aerow od Nike, se kterým hraje Sparta, je úplně jiný. Když ho strefíte, letí fantasticky.
A co ten žluto-modrý, který oficiálně představíte v zápase proti Fenerbahce Istanbul 23. listopadu? Nike tvrdí, že ho vyvinula ve spolupráci s očními specialisty a nazývá jej nejviditelnějším míčem v historii…
Poprvé jsme ho otestovali proti Boleslavi, a jak to dopadlo, víte :-) Ty barvy - nevím, nejlepší na zimu mi připadají míče oranžové, ale je to asi otázka zvyku. Jinak je ten míč ale úplně jiný než předchozí generace. Když do něj kopnete, jako byste kopnul do plastové flašky. Stejně to i zní.
Míče nových generací neuvěřitelně zrychlily hru. Jak daleko ale může vývoj technologií zajít? Hráči přeci mají rychlostní limity…
Záleží na přesnosti, bude se víc hrát do nohy, možná pomalu skončí doba kolmého pasu za obranu. A nebo budou po hřišti běhat jenom sprinteři, kteří nebudou umět kopat do balonu ;-) Fotbal se neustále vyvíjí co do rychlosti, dneska už nemůžete mít pomalého hráče. Obránce, záložník nebo útočník, každý musí mít rychlostní vlohy. Že to tam vzadu obránce nějak odchodí? Naopak! Když zrychlují útočníci, musejí obránci také. Člověk je ale úžasná buňka, má neskutečné rezervy.
Nejdůležitější rozhodnutí, které jste v poslední době učinil?
Že jsem před necelým rokem přijal nabídku Sparty. Rozhodoval jsem se možná ani ne minutu. Byla to srdeční záležitost - devět let jsem tady hrál, prožil úspěchy… V podstatě jsem se vracel domů.
Předtím jste už skoro dva roky trénoval Teplice. Když jste se v roce 2002 vrátil z Německa, udělal jste to jenom kvůli fotbalu, nebo byste se vrátil tak jako tak?
To nedokážu říct. Celá anabáze, že jsem v Čechách, byla obrovská náhoda. Neměl jsem v úmyslu se vrátit. Jednak moje dcera je Němka - narodila se v Německu - a jednak jsme se v Kolíně nad Rýnem cítili velice dobře. Tak už to ale v životě bývá, většinou rozhodne osud. Tím osudem bylo, že mi před dvěma a půl rokem zavolal manažer Jirka Záruba, šéf chomutovského fotbalu. Už od roku 1990 jsme kamarádi, kolikrát jsme si při tataráku a pivíčku povídali o fotbale a konzultovali ve sportbaru v Chomutově - zároveň jsem totiž dělal hráčského manažera FIFA. Navíc, když jsme jezdili z Německa do Čech, bydleli jsme u tchána s tchýní. Takže můj vztah k Chomutovu byl blízký. Pak mi Jirka zavolal, jestli bych neměl chuť pomoci Teplicím. Vlastně to přišlo nějak automaticky.
Nelitujete toho rozhodnutí?
Ne a litovat ani nebudu, protože teď jsem ve Spartě a tenkrát jsem odstartoval něco, co jsem odstartovat chtěl. Nebylo to jednoduché rozhodnutí a hlavně začátky byly dost perné: dostávalo se mi tu ne příliš lichotivých slov, že jsem nacista a hajzl německej. To mě malinko sráželo dolů. Do Teplic jsem ale přišel, protože jsem cítil, že ten mančaft na něco má. Což se nám podařilo: vyhráli jsme pohár, dostali se do poháru UEFA, kde jsme měli perfektní výsledky. To byla odměna. Samozřejmě člověk pošilhává dál. Padnul jsem do dění v našem fotbale - a Sparta je Sparta. Víte, co jsem udělal nejdřív, když jsem se vrátil z Německa do Čech? Šel jsem na Spartu na fotbal! Sparta je pro mě výjimečná, hrával jsem tu jako hráč, prostředí, stadion i zázemí jsou na vysoké úrovni, i finanční zabezpečení… Hráči, kteří ve Spartě hráli a budou hrát, se myslím můžou na naše poměry zajistit. Ne na úrovni jako hráči v cizině, ale na Česko slušně.
Český fotbal se potýká mimo jiné s nízkou návštěvností. Má šanci se v tomto směru dostat na úroveň západní Evropy?
Možná v budoucnosti. Když jsem v roce 1988 odcházel do Borussie Mönchengladbach, řešili stejné problémy. Vyprodané zápasy jen proti Bayernu, Borussii Dortmund… I oni si prošli obdobím, kdy diváci chodili na fotbal v negativním rozpoložení. Dneska je to jinak - fanoušci se chtějí integrovat s klubem, pomoci mu. To u nás nefunguje. Když hrajeme v Ostravě, sedmiletí kluci na nás řvou neskutečné vulgarismy. Má to co do činění s výchovou, se sociálním zařazením lidí, s ekonomikou státu, s tím jestli lidé mají prostředky, aby mohli chodit na fotbal, s vyspělostí fotbalových fanoušků. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, v čem naši fanoušci musejí žít - Sparta, Brno, Liberec, Slovácko - dobré… jenže pak máme stadiony, kde je to bída: o diváka není postaráno, otevřené tribuny, prší na vás. Choďte pak na fotbal! Další problém je, že od nás nejlepší hráči jenom odcházejí. Když jsem ještě hrál, pamatuju si dvaačtyřicet tisíc lidí na poháru proti Bohemce. Dvaačtyřicet tisíc! A víte proč? Protože v tom mančaftu hrálo dvaadvacet individualit, které nikam nesměly. Fanoušek chodí také na konkrétní hráče. Kdyby nám zmizel Karel Poborský, nebude na Spartu chodit sedm tisíc diváků, ale tři tisíce. Je důležité, abychom se finančně zvedli a dokázali konkurovat Evropě v tom, že bychom si mohli dovolit zahraničního hráče dobré kvality. Ne jenom hráče, kteří si chtějí dosloužit. Naši fotbalisté hrají snad ve všech evropských ligách, tak ať mi nikdo neříká, že se u nás hraje špatný fotbal. Slavia - Sparta, výborný fotbal. Liberec - Ostrava, výborný fotbal. Ostrava - Sparta, výborný fotbal. Né ne né, to všechno je i masmediálně založené! Jestliže budou o fotbalu psát typy frajerů, kteří v životě nekopli do balonu, pak budou v médiích jen negativa. S tím souvisí i problém korupce - dejnámpánbůh, aby se vše v co nekratší době vyřešilo. To by mohl být impuls k lepším návštěvnostem. Ale zapomeňte, že bychom se mohli srovnávat s jakoukoliv ligou na Západě.
Jak nejraději trávíte volný čas? Jak nejčastěji?
Je ho málo, musím vůči klubu plnit spoustu povinností nejen jako trenér. Máme spoutu PR aktivit, kterými se musíme zabývat, například teď připravujeme kalendáře, do toho rozhovory, televize se chystá natáčet můj medailon… Volný čas potom nejraději trávím se svou paní, s dcerou a s fenkou Sárou, rhodezským ridgebackem. Jsme pejskaři, předtím jsem měl dobrmanku, taky Sárinku. Chodíme na procházky, ale nejen kvůli psovi, jsme příroďáci. Společně strávený čas je pro nás moc důležitý, neexistuje, abych jel sám někam na dovolenou.
Jezdí s vámi rodina na zápasy?
Samozřejmě. Teď do Manchesteru (3. listopadu, Sparta prohrála 4:1 - poznámka redakce) paní neletí, protože jsem jí na rovinu řekl, že není o co stát. Je tam jen stadion, něco podobného jako v Ostravě. Ale poletí do Lyonu (8. prosince, poslední zápas skupiny Ligy mistrů - poznámka redakce). Jsme rodina gurmánů, tam bude z čeho si vybírat.
Který je váš oblíbený sport?
Když zapomenu na fotbal, mám rád hokej - taky jsem ho hrával, ale jen v amatérských podmínkách. Je docelá zábavné mě vidět na bruslích :-) Strašně rád se koukám na atletiku, protože moje paní bývala atletka, běhala za Vysoké školy a pak za Spartu. Dcera se pomamčila, běhá 400 a 800 metrů. Rád taky hraju tenis, to je jasné. Jsme hodně sportovně založení.
A co třeba golf?
Určitě je to hezký sport, ale já na něj nemám čas. Nejsem ten typ trpělivého hráče, který bude pilovat abschlag, driving. Mě by to štvalo, já bych ten balonek vzal a nakopl ho: Mazej, hajzle! :-) Radši se někde hodinu pořádně zapotím.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Rok 1990, Itálie. Na to se nedá zapomenout. Mrzí mě, že od té doby jsme na svěťáku nebyli. (Na MS v Itálii se Československo probojovalo do čtvrtfinále, kde podlehlo pozdějšímu vítězi Německu - poznámka redakce.)
Jak jste se vůbec dostal k fotbalu? Měl jste jasno od začátku?
Já byl odmala neskutečný šílenec. Všechno jsem měl polepené nejlepšími fotbalisty. I z toho mála časopisů, které nám tenkrát komouši vydávali, jsem si vystřihoval a hltal jakoukoliv informaci o klubech a jejich hráčích. Na stolním fotbale jsem sehrával mistrovství světa, Evropy, Ligu mistrů. Dokázal jsem si takhle hrát třeba celý den. Asi mi pánbůh dal do vínku, že budu fotbalový fanatik. A to mi zůstane do konce světa. Tuhle teorii jsem hltal, takže základ jsem měl. Ale ne teorii učenou z knížek. Fotbal miluju jako taktik, a ne jako teoretik. Můžete si napsat, co chcete, ale Franz vypadá úplně jinak. Rodina ve mně pěstovala dál a dál přirozený fotbalový základ, který ve mně byl. Já jej potom dál provokoval a i díky tomu jsem se dostal tam, kde teď jsem.
Kdybyste se mohl vrátit zpátky, udělal byste něco jinak?
První, co bych tenkrát za totáče udělal, tak bych zdrhnul. Přísámbohu! Nechal jsem tu nejlepší léta a v podstatě nic za to nedostal. Talentu jsem měl sakra málo a všechno si vydřel. Tím jsem ale získal obrovskou sílu. I proto jsem čekal na ten zlatý bod, až budu moct odejít. Všichni mě tu posílali k ďáblu a tvrdili - za čtrnáct dní přijedeš z Mönchengladbachu zpátky, je ti třicet let a oni takového starce nechtějí. Jenže to mě neznali! Já jsem zarputilej bejk, kterej když si něco opravdu umane do hlavy, tak za tím jde. A když se to nepodaří, svět se nezboří. Ale musí se to zkusit.
Do které země (města) se rád vracíte?
O tom netřeba dál diskutovat: Deutschland, Německo, Kolín, Cologne - město kosmopolitní, neskutečně krásné, s vynikajícím fleurem, nábojem. Skvělí lidé, karneval - na dvou místech na světě startuje současně: v Rio de Janeiru a v Kölnu. To je famózní. Až tady budu mít po všem, určitě pojedu zpátky.
Která je vaše oblíbená restaurace?
V Dejvicích, jmenuje se De Emanuele. Pravidelně chodím k Emanovi - je to kamarád, kterého znám už řadu let - nejen kvůli fantastickému jídlu. Jsem zároveň velký rybař, mám rád mořské plody, ale také se tam dobře cítím. Absolutní klid, nemusím mít strach, že mě bude někdo špízovat, když si dám skleničku a doutníčka a pak se s klukama podíváme na italskou ligu. Chodíme tam s maminou hodně rádi, všichni se dobře osobně známe. Vím, že když tam něco dostanu, má to dobrou kvalitu.
Jakým pokrmům dáváte přednost?
To je úplně jednoduché: à la carte mojí paní, à la carte Francesca Straková. Ona mě vlastně naučila gurmánství. Co ta dokáže vykouzlit… Rádi chodíme jíst ven, ale když nemusíme, vaříme sami. Ta moje kočka má neskutečný cit pro kuchyni, i z ničeho vykouzlí maximum. Třeba včera koupila obří krevety. Když mi je má žena připraví doma, není rozdíl oproti těm, které jíme ve Španělsku a Francii. Ba dokonce tvrdím, že jsou ještě lepší.
Řídí se nějakou kuchařkou?
Ne. Už jsme toho ochutnali hodně, inspiraci čerpáme ze zemí, které jsme procestovali. Moje paní to pak zkouší doma - je to jen o tom, dát recept dohromady. U nás není problém zeleninový pokrm, masitý pokrm, včetně mořských ryb. Jen snad jedna věc: moc se jí nechce do velkých piplaček, jako jsou třeba ptáčky, kde se všechno musí balit. S takovou tou hrubou prací pak třeba pomůže babička. Ale ten došmak, jak já tomu říkám… ona ví přesně, jaké chutě mám rád.
Vy sám vaříte?
Jsem aktivní hlavně co do ingrediencí: tu přisypu sůl, jinde pepř, papričky, česneček, přiliju olejíček. To je moje.
Jaké preferujete nápoje?
Jsem absolutní freaker na vína. Myslím, že je znám dobře, v Kolíně nad Rýnem jsme v degustátorském klubu. Vyznáme se v šampaňských, jinak já preferuji červená vína, moje paní zase bílá. Vodu mám hrozně rád, ale dám si i pivčo nebo koňáček. Kdybych si měl vybrat, začal bych aperitivem, což by bylo šampaňské – Taittinger, Dom Pérignon, ale je jich víc: Roederer, Pommery… Byl jsem ve sklepě u Madamme Pommery v Remeši. Jeho chodby měřily dohromady dvaatřicet kilometrů! A všude jenom šampaňské. Mám doma schovanou jednu raritu, Louis Roederer z roku 1982.
Budujete si vinotéku?
Máme takovou malinkou. Ale vína v ní slouží hlavně k tomu, aby byla vypitá. Investice sice krátkodobá, ale nákladná. Nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci, a to jak co se týká oblékání, tak i jídla a pití. To je moc důležité. Kolikrát přemýšlíte, mám do toho dát peníze, nemám… Ale pak si řeknu: Bože můj, Franz, vždyť žiješ jenom jednou! Jestli na to ty prostředky máš, proč bys je do toho nedal? Až je mít nebudeš, tak si to nekoupíš.
Jste známý svou oblibou v luxusních značkách, dbáte na svůj vzhled. Není to všechno spolu s požitkářstvím v rozporu s vaší vírou?
To jsou dvě rozdílné věci. Já jsem hrdý, že se o sebe starám, chci takhle vypadat. Dokud žiješ a můžeš si dopřát věci, které si třeba jiní dopřát nemohou, tak si je dopřej. Pro úspěch jsem musel udělat moc. Byly i časy, kdy jsem si nemohl dovolit nic, ale tvrdě jsem pracoval. Pro mě je to takové vyznamenání, odměna.
Jak bydlíte?
V baráku, ale nechtěl bych se pouštět do detailů. Mám rád teplo, teplé barvy. Tím neříkám, že třeba nemáme mramor, máme ho v kuchyni, ale všechno je udělané do tepla. Když přijdu domů, musím mít absolutní pocit pohody a tepla. Zbytek už je naše věc.
Jakým služebním vozem jezdíte?
Lexusem 300 RX, je to fantastické auto. Lexuse jsem neznal, ale když jsme si do něj s mou paní sedli, oba jsme řekli: Tak to je ono, to je naše. Hlavně moje paní si ho pochvaluje, protože je velké, pohodlné, i pro psa. A bezpečné. Byl jsem překvapen a musím říci jenom top, vynikající vlastnosti.
Jaké máte privátní auto?
Jezdím mercedesem. Vždycky jsme byli mercedesové. Od roku 1988 jsme projeli snad všechno, co se dá, ale mercedes je mercedes. Je to, jako když si koupíte dobré víno, pak dostanete lepší, a zase lepší… no a potom už to první nechcete. Přes škodovky, fordy, fiaty, opely, porschárny jsem dospěl k mercedesům. Od spolehlivosti přes bezpečnost po luxus - no, ani ne luxus, ale naprosté pohodlí. Když do něj sednete, máte pocit, to je ono, to chci jezdit. Mercedes na vás padne a říká vám: Take a rest. A o tom to je. Když chceš chvátat, tak mu hrábneš na koně a jedeš. Ale když nechceš, krásně prožíváš pohodlí, provedení sedaček, luxus… Od roku 1988 mě nenechal ani jednou ve štychu.
A kdybyste si mohl vybrat jakékoliv auto?
Hodně záleží na lokalitě. Když si v Praze koupíte porschárnu, je vám na nic. Porsche musí jezdit. Měl jsem ho v Německu, najezdil jsem v něm za rok půl milionu kilometrů. Po Praze jde akorát motor do háje. Ale mercedes je držák.
Co považujete za svou nejlepší investici?
Ještě není hotová - za Prahou budu kupovat „kus pole“. Doufám, že to klapne: nádherná příroda, famózní stromy, krása. Zároveň tam stojí i nemovitost, z určitého roku, včetně stodoly. Víc ale neřeknu.
Kdo se ve vaší domácnosti stará o peníze?
Všichni, i dcera je absolutním podílníkem našeho konta. Má to své zákony - a fungují.
Vaší dceři je šestnáct. Jak to mezi vámi doma probíhá?
Snažíme se dceru vést tak, aby si byla vědoma, co ji může v životě potkat. Žádné ignorování, jak to dělá spousta rodičů. Dcera je v pubertě, a puberta je strašná věc - člověk má svůj svět, chápe věci po svém, nepřipouští absolutně žádný dialog s rodiči. Nám to naštěstí funguje. Dcera nám věří a my věříme jí. Vysvětlujeme jí například, co jsou drogy, ale důležité je to i vidět. V Kolíně nad Rýnem jsme jí ukázali nádraží, kde to mají frajeři napíchané v nohách, aby se na to podívala. Samozřejmě výchova, diskotéky, držet si pití v ruce… dneska jsou lidi neskutečný svině, a čím máš tátu populárnějšího, tím víc to může někoho svádět, aby ti úmyslně ublížil. Z tohoto důvodu je dialog rodičů a dětí velice potřebný. Naše dcera to také chápe.
Investujete do vína, obrazů či jinak netradičně?
Do vína absolutně. A pak doutníky. Oblíbené značky: Hoya de Monterrey, Cohiba, ale nepohrdnu Partagasem, Bolívarem, Romeem a Juliettou. Doutníků jsou spousty, ale musíte přesně vědět, kdy na jaký máte chuť. Jestli chcete robusto, singlo, torpédo, churchilla. Ale není to pro mě pravidlem. V tom se projevuje to gurmánství, nesmí se z kouření doutníků stát rituál. Máte je po ruce, ale dáte si, až když cítíte, že nadešla správná chvíle, že je nálada - tělo samo si pak řekne.
Jaká technologie by podle vás měla být co nejdříve vynalezena?
Rodiče mi zemřeli na rakovinu, takže jsem poznal, co je to za hrůzu. Něco takového vás poznamená na celý život. Kdybych mohl cokoli udělat a věděl, že to pomůže, věnoval bych všechno, aby jednou přišel den, kdy by se člověk nemusel obávat tohoto strašáka. Neskutečně zákeřná nemoc - jeden den jste, druhý vám zjistí lymfy, a pak můžete během měsíce zemřít.
Menu à la Francesca Straková
aneb Co má František Straka nejraději v neděli
Snídaně:
• Café latté
• Italská buchta Panetone
Oběd:
• Brokolicová krémová polévka
• Špagety s česnekem a pálivou paprikou
• Grilované tygří krevety s olivovým olejem
• Minerálka
Večeře:
• Jehněčí kotlety na provensálském koření a olivovém oleji zapékané v troubě s listovým špenátem
• Smetanové brambory: nakrájené na kolečka, položené do pekáčku na cibuli, doplněné kousky zauzené šunky nebo špeku, zalité smetanou a zapečené v troubě
• San Julien Bordeaux 2000, minerálka
František Straka (46) se narodil 28. května 1958. Fotbal začal hrát v osmi letech v Dynamu České Budějovice, v devatenácti odešel na vojnu do Dukly Tachov. Od roku 1979 hrál devět let za pražskou Spartu, v roce 1988 odešel do Německa. Tři roky strávil v Borussii Mönchengladbach, potom dva v Hanse Rostock a hráčskou kariéru ukončil v roce 1996 ve třetiligovém Wuppertalu.
Se Spartou získal čtyřikrát mistrovský titul a třikrát Československý pohár. Za reprezentaci absolvoval obránce Straka pětatřicet utkání, ani jednou neskóroval. Za největší úspěch kariéry považuje účast ve čtvrtfinále mistrovství světa 1990 v Itálii, kde tým vypadl s Německem.
Tréninkovou kariéru zahájil ve Wuppertalu, odkud v roce 2002 odešel na místo asistenta trenéra Františka Cipra do Teplic, kde se na podzim téhož roku stal hlavním koučem. Na jaře 2004 přijal nabídku na trénování pražské Sparty.
František Straka absolvoval střední hotelovou školu. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvaadvacetiletého syna Františka. Se současnou manželkou Zdenkou má šestnáctiletou dceru Terezu.
