Novela, která měla regulovat sběrny šrotu, nakonec o kovech vůbec nehovoří. Předurčila ale odpadkovou budoucnost
Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky, slavně pronesl po nepovedené měnové reformě v roce 1993 ruský premiér Viktor Černomyrdin. Podobné pocity měla část českých poslanců a senátorů, když jejich komorami procházela novela zákona o odpadech. Senátorský návrh měl původně řešit problém sběren, ve kterých končí kanály, okapy, výhybky i urny ze hřbitovů. Jediné, co nakonec novela vůbec neupravuje, je ovšem právě výkup kovů. Zato zákon dokázalo ministerstvo životního prostředí využít jako nosič paragrafu, který pořádně zahýbal se všemi z odpadkové branže: od roku 2024 už nebude možné obsah popelnic skládkovat.
Úřad Richarda Brabce předvedl heroický výkon – velmi nestandardní cestou udal směr, kterým se má české smetí ubírat. Ministru životního prostředí Richardu Brabcovi (ANO) ale vlastně nic jiného nezbylo. Více než třicetkrát novelizovaný zákon o odpadech je jako stokrát záplatované džíny, které se už začínají rozpadat, napsat nový je ale úkol na celé volební období. Tahle norma je minové pole – každá její věta představuje něčí byznys. Pokud se však nepohneme z místa už teď, budeme opět dostávat facky od Evropské unie a může se stát, že věčný boj „skládkařů“ a „spalovačů“ skončí tak, že budeme vyvážet odpady do Německa.
Chyť si svého magneta Na začátku byla poměrně nenápadná novela skupiny senátorů, která chtěla, aby obce mohly obecně závaznou vyhláškou rušit sběrny odpadu. Ani v samotném Senátu tato novela nezískala masovou podporu. Do sněmovny senátoři poslali pouze měkčí návrh na to, aby krajské úřady mohly zrušit sběrně oprávnění už při prvním porušení předpisů. Na tuto novelu se ovšem v Poslanecké sněmovně nabalila prostřednictvím poslance Ladislava Oklešťka za ANO poměrně zásadní ustanovení (dodnes se používá označení Oklešťkova novela) z dílny ministerstva životního prostředí: kromě již zmíněného zákazu skládkování směsného komunálního odpadu, omezení technického zabezpečení skládky na 20 procent (tento odpad není zpoplatněn a odpadové firmy s ním ve velkém podváděly, jak konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad) a dvě povinnosti, které se týkají obcí: nově budou muset od Nového roku zajistit oddělený sběr biologicky rozložitelného odpadu a kovů.
Když dostaly obce od poslanců povinnost separovat kovy, senátoři na popud Svazu měst a obcí přidali do novely povinnost, aby fyzické osoby nemohly dostávat za sběr zaplaceno a živnostníci za něj dostávali zaplaceno bezhotovostně. A ve sněmovně se strhla velmi emotivní debata, která zastínila mnohem důležitější novinky. Zejména ti zákonodárci, kteří mají zkušenost se starostováním, a tedy ukradenými poklopy od kanálů, se snažili svým svobodomyslným kolegům s názorem, že kvůli šmejdům nelze trestat většinovou společnost nosící do sběrny tu topení, tu plot, tu okap, vysvětlit šíři problému. Návrh podporovala Správa železniční dopravní cesty, Ředitelství silnic a dálnic, ČEZ a z celkem logických důvodů policie. V roce 2012 došlo celkem k více než 11 tisícům krádeží kovových materiálů s celkovou škodou téměř 445 milionů korun. O rok později už to bylo 12 tisíc krádeží se škodou více než 500 milionů korun.
Jaké zoufalé kroky dělají některá města, popsal senátor Petr Vícha, když se pokoušel přesvědčit kolegy z dolní komory, aby výkup šrotu zregulovali: „Třeba u nás v Bohumíně máme vypsanou soutěž ‚Chyť si svého magneta!‘. Kdo vidí někoho s vozíkem, tak to nahlásí městské policii, ta přijede, a pokud je to slušný občan, tak mu pomůže odtlačit vozík do sběrny, pokud je to občan, který bydlí na ubytovně, pak mohl přijít k tomu šrotu pouze dvěma způsoby. Buď je hloupý a přizná se, že jej ukradl. Nebo jej našel, a pak se dopouští přestupku neohlášení nálezu a je mu zabaven i vozík.“ S minometem na kočku „Obce mají nastavit systémy sběru a svozu, ale vedle toho paralelně bude fungovat systém výkupen. Takže co se na obcích vytřídí, bude předmětem krádeží a skončí ve výkupně,“ má jasno Pavel Drahovzal, předseda Komise pro životní prostředí Svazu měst a obcí a starosta Velkého Oseka. Jak to funguje v praxi, vidí dnes a denně na vybílených kontejnerech s vytříděným papírem v okamžiku, kdy se cena přehoupne přes korunu za kilo (také jejich svoz ovšem obce platí, i když kukavozy naloží „vzduch“), či na zpětně odebíraných elektrospotřebičích: sběrné dvory jsou rozkrádány, obce platí zabezpečovací systémy, škody na svém majetku… „A ještě by měly platit třídění kovových odpadů. Trochu nelogické, ne…? Proto požadujeme zákaz výkupu kovů od občanů,“ podotýká Drahovzal.
Ministr životního prostředí Richard Brabec ovšem vyhodnotil taková opatření jako příliš tvrdá. „My jdeme s minometem na kočku. Kočku zabijeme spolehlivě, ale pravděpodobně v okolí také několik lidí, možná desítek lidí,“ vysvětloval Brabec. Nechal si zpracovat analýzu, která říká, že nikde v Evropě není zakázán výkup kovů.
Už ovšem neříká, zda se v nějaké jiné zemi stal šrot takovým kriminálním byznysem jako u nás. Brabec nicméně slíbil, že ministerstvo připraví vyhlášku, která zakáže výkup kovů za platby „na ruku“ a posílí kontrolní mechanismy a pravomoci úřadů. Vyhláška by měla začít platit od příštího roku. Některá města, například Chomutov nebo Karviná, ovšem na ministerskou aktivitu nečekala a připravila si vlastní vyhlášky, které sběrny zredukují.
Obce se však nebouří jen kvůli zavedení povinného třídění kovů. Starostům nadělal vrásky i biologicky rozložitelný odpad. Ten totiž neobnáší jen zbytky zeleniny a produkty zahrádkářů.
Podle zákona jsou jím i odpady živočišného původu, tedy zbytky jídel z domácností, stravoven a jídelen. Při představě, že budou obce muset kromě kontejnerů na kov ještě přistavit jednu biopopelnici na zelený a jednu na živočišný odpad, je jímala hrůza. S rostlinným odpadem si patrně poradí – v republice vyrostlo jen z evropských dotací na pět set kompostáren. Živočišný odpad by ale nebylo kde zpracovat – takových bioplynových stanic je v republice jen pár. Ministerstvo nakonec připravilo vyhlášku, která počítá s tím, že obce splní tuto povinnost v okamžiku, kdy zajistí sběr rostlinné složky. Resort si ovšem do budoucna bude muset poradit s rizikem, že by obce byly zavalené kompostem. Ten je sice ideální na hnojení polí, jejichž půda je v důsledku umělých hnojiv degradovaná a náchylná k erozi, ale zemědělci o něj nestojí. Zaorávat kompost je totiž pracnější a nákladnější než používat granule. Plán odpadového hospodářství počítá s tím, že by zemědělci měli být motivováni například kompostovým podvázáním dotací, to ovšem bude vyžadovat spolupráci ministerstva zemědělství.
ministr ukázal sever Ministerstvo životního prostředí by mělo v listopadu předložit na jednání vlády věcný záměr nového odpadového zákona a do konce roku představit Plán odpadového hospodářství, tzv. POH – dva strategické dokumenty, které měly být už dávno hotové. Například POH, který představuje koncepci, jak chce stát s odpady nakládat v horizontu několika let, pamatuje ještě ministra Libora Ambrozka (2002). Mimochodem právě absence těchto dvou norem způsobila, že Česko muselo zapomenout na stamilionové dotace na spalovny odpadů v Chotíkově a v Komořanech.
V POH byla dokonce věta, že stát nebude podporovat spalování odpadu, než byla v roce 2010 vypuštěna. V letech, kdy se všude v Evropské unii stavěla zařízení na energetické využití odpadů s velkou finanční podporou států i fondů EU, si naše města na dotace sáhnout nemohla, protože to zakazoval náš vlastní plán. Výsledkem je, že v Česku fungují jen tři spalovny a máme jeden z nejvyšších podílů skládkování odpadů.
„Naši předchůdci rozhodnutí o zásadních změnách v odpadové legislativě dlouhodobě odkládali – asi nechtěli probudit ‚spící draky‘. My jsme to udělali, a taky jsme si to schytali. Oddalování změn by však velmi pravděpodobně mělo negativní dopady pro samotný sektor odpadového hospodářství i pro Českou republiku. Po lednu hrozí Česku sankce za nesplnění legislativy,“ vysvětloval Brabec odbornému tisku, proč je potřeba přijmout nekoncepční a poněkud vágní novelu zákona o odpadech, která evokuje nechvalně proslulé přílepky. Dosud se totiž o zákonu debatovalo jen v rámci pracovních skupin. Ty byly složeny ze zástupců skládkařů, provozovatelů spaloven, recyklačních firem, měst a obcí, kolektivních systémů a nevládních organizací, které mají často protichůdné zájmy. „Těžko můžete čekat, že se nakonec na všem dokážou úplně shodnout. Několik let jsem řídil velkou firmu a vím, že čas od času je třeba ukázat, kde je sever,“ podotýká ministr.
Skládkaři versus spalovači Sever Brabec ukázal, ale většinu práce má před sebou. Stát bude muset říci, jaká zařízení skládky nahradí. A tady se střetávají zájmy skládkovacích společností, které se obávají degradace na pouhé svozové firmy a chtějí si alespoň nějaký byznys s přidanou hodnotou udržet, a podnikatelů v energetice a v teplárenství. V Česku se totiž ročně vyprodukuje přes tři miliony tun odpadů, které mají podobnou výhřevnost jako uhlí. A dá rozum, že spalovny bude třeba napojit na rozvodné sítě tepla, k čemuž má Česko ideální podmínky. Téměř 40 procent domácností je centrálně zásobováno teplem. Jenomže spalování odpadů je dražší než zahrabávání odpadů pod zem (zhruba tisíc korun za tunu odpadů při skládkování versus 1500 až dva tisíce za spálení), takže změna strategie s sebou ponese zvýšení poplatků za zpracování odpadů, což je významné pro starosty a primátory. Ti logicky nechtějí zvyšovat dotace do odpadového hospodářství ani poplatky občanům. Navíc desítky obcí mají ve svém katastru skládku, ze které významně profitují. Starostům je jasné, že nebudeme moci zahrabávat odpadky pod zem donekonečna, svedou ovšem boj o to, aby poplatky nezmizely v černé díře státního rozpočtu, ale šly do odpadového hospodářství – například překládacích stanic. Pokud totiž v Česku vyroste několik nových superspaloven (další možností je třeba konverze části kotlů tepláren na odpady) – plány má například ČEZ v Mělníku na zdroj s výkonem 400 tisíc tun odpadů ročně (pro srovnání malešická spalovna má kapacitu kolem 350 tisíc tun ročně), nebo město Jihlava či EP Holding v Komořanech – bude nutné postavit překládací místa a zajistit co nejekologičtější dopravu, protože takové spalovny budou potřebovat odpady víc než z jednoho kraje. I v Česku bez promyšlené koncepce hrozí nadbytečnost kapacit, jak se stalo v některých státech – například ve Švédsku nebo v Německu –, které teď odpady dovážejí z jiných zemí.
Trochu jinak by si představovali budoucnost skládkaři. Ti argumentují tím, že obsah popelnic se dá ještě mechanicky a biologicky třídit a zpracovávat a teprve po přetřídění z něj vyrobit palivo, což by mohli dělat právě oni. Potenciální spalovači ovšem namítají, že jde jen o zbytečný mezičlánek, který celý systém ještě prodraží. Každopádně ať už se stát rozhodne jakkoli, bude tak muset udělat rychle, jak je vidět na případu Chotíkova a Plzeňské teplárenské, která pracovala na projektu od roku 2007, příprava výstavby spalovny může trvat bezmála oněch deset let, která nám zbývají. Při současném stavu legislativy možná víc. Varianta, že bychom se nakonec mohli stát významnými odpadovými exportéry v důsledku vlastní neschopnosti, tedy zůstává naprosto reálnou. l •
Pokud se nepohneme z místa teď, budeme opět dostávat facky od EU a může se stát, že věčný boj „skládkařů“ a „spalovačů“ skončí tak, že budeme vyvážet odpady do Německa. U nás v Bohumíně máme vypsanou soutěž „Chyť si svého magneta!“. Kdo vidí někoho s vozíkem, tak to nahlásí městské policii.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
