Když počátkem roku vylovili rybáři u ostrova Honšú tuňáka obecného, to bylo haló. Jedinou rybu pak prodali na tokijské aukci za neuvěřitelných 100 tisíc dolarů (dva miliony korun). Aby ne! Druhdy běžná ryba je v současnosti takřka vzácností a macek, který vážil 128 kilo, ihned zamířil do dvou suši barů: japonského a hongkongského. Jeden kilogram cenného úlovku vyšel na 817 dolarů čili šestnáct tisíc korun. Tuňáci obecní neboli modroploutví jsou považováni za jeden z nejchutnějších druhů; ze syrového masa se připravuje japonský národní pokrm suši. U břehů Japonska jich bývalo v prosinci vzhledem k nevlídnému počasí vždy málo, ale nyní je úbytek zřejmý už i v létě. Kvůli obavám z dopadu rybaření na počty tuňáků obecných se zástupci mezinárodních organizací pro letošek dohodli na omezení lovu o dvacet procent. Na 22 tisíc tun. Můžeme se dočkat dne, kdy se i „obyčejná“ treska či makrela stanou vysokou kulinárií z rybí burzy?
Oceány pár soust před vyžráním
Loni v říjnu přišla Světová banka a Organizace pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) s alarmující zprávou: dalším průmyslovým odvětvím, které míří nikoli do kopru, ale spíše do planktonu, abychom zůstali styloví, je globální rybolov. Tento byznys, jenž celosvětově zaměstnává 200 milionů lidí, je stále méně efektivní. Řečí čísel nyní tratí na zbytečně vynaložených prostředcích ročně 50 miliard dolarů, což dává v součtu posledních tří desetiletí obří sumu skoro dvou bilionů. Navzdory lepšímu vybavení, větším flotilám a zvětšujícím se trhům má světový rybolov úlovky ve stejném množství jako před třiceti lety. Důvod? Populace ryb byly zdecimovány.
Někteří odborníci dokonce předpovídají, že do roku 2050 nebude v moři co chytat. Před dvěma lety vyšla v prestižním časopise Science studie, v níž čtrnáctka ekologů a ekonomů píše o drastickém úbytku druhů v důsledku „vyrybaření“ oceánů, znečištění moří (špínou i hlukem) a rozšíření infekcí. „Skutečně vidíme na samé dno. Potrvá to jediný lidský život. Pakliže něco nezměníme, naše děti spatří svět bez plodů moře,“ řekl Boris Worm, vedoucí týmu a mořský biolog z kanadské Dalhousie University. K takovému výsledku se vědci dopracovali na základě čtyřleté analýzy světových rybích populací. Tempo, s nímž kolabují lovené druhy, se prý zrychluje. „Je to jako mít stále sešlápnutý plynový pedál. Stále akcelerujete,“ řekl Worm deníku The Washington Post.
Pro potravinářství leccos zachrání rybí chovy, jež se v současnosti starají přibližně o polovinu spotřeby, nicméně rybolov na otevřeném moři se dočká prázdných sítí. A budou to takové díry, že je nezacelí ani dotace americké vlády nebo Evropské unie! O své zkušenosti se loni v září podělil s deníkem Victoria Times Colonist ředitel Daniel Pauly z výzkumného ústavu rybářského při University of British Columbia. Prý už lovíme ryby, které byly dříve považovány za odpad. Pauly se ptá: „Když už se musíme spokojit s náhražkami náhrad a nahrazujeme i náhražky náhrad, kde tohle proboha skončí?“
Hejna zastavující lodě? Už ne!
Ryby dodávají v současnosti lidem celého světa pětinu živočišných proteinů. Je to strava zdravá a pestrá. Ovšem čím dál tím méně. A lidí přibývá. Jak moc se situace změnila, naznačí jediná zpráva z historického lodního deníku. Když se roku 1497 plavil mořeplavec Giovanni Caboto kolem kanadského Newfoundlandu, poznamenal si, že hejna tresek byla tak velká a hustá, že zabraňovala lodi plout a zastavila ji. A dnes? Jen od roku 1950 prý vyhynulo asi sedm procent druhů mořských živočichů. Vyčerpáním – nikoli fyzickým, ale druhovým – jsou v kanadských vodách ohroženy kupříkladu treska obecná, tmavá a skvrnitá, losos atlantský, rejnok mnohoskvrnný, huňáček severní či tuňák obecný…
„Oceány jsou vyčerpané, ryby vylovené,“ shrnuje Worm, německý biolog žijící v Halifaxu. Pokud lidé chtějí, aby zbývající ekosystémy přežily, musejí je aktivně chránit. Primárně by to měly být lokality na východ od Floridy, jižně od Havajských ostrovů, severně od Velikonočního ostrova, blízko Srí Lanky a Velký bariérový útes u Austrálie. OSN ve zprávě z roku 2006 požaduje, aby vědci oceánům věnovali větší pozornost. A hospodaření aby v nich bylo rozděleno nikoli na základě politických, ale dle ekologických hranic. Je zřejmé, že kriticky ohrožené druhy jako tuňák, treska nebo mečoun, jejichž populační stavy se za poslední století zmenšily o 90 procent, by měly být chráněny. „Rybáři by měli v oblastech, v nichž jsou stavy ryb vyčerpané, umožnit jejich opětný nárůst nad úrovně doporučované vládami, protože si tím výrazně zvýší dlouhodobé zisky,“ navrhoval předloni Quentin Grafton z Národní australské univerzity v analýze pro magazín Science.
Kritické situace si je vědoma i Evropská unie, v níž hodnota ulovených ryb přesahuje šest miliard eur ročně. „Máme-li v roce 2050 poskytnout potravu pro svět s devíti až deseti miliardami obyvatel, musí být akvakultura součástí ,modré revoluce‘,“ řekl ministr zemědělství Petr Gandalovič, dle nějž diskuse o budoucnosti rybolovu má být jednou z priorit českého předsednictví EU. Loni v červnu zakázala Evropská komise skoro ze dne na den lov tuňáka obecného ve východním Atlantiku a Středozemním moři. Do těchto vod vyrážejí na „tuňákobraní“ posádky lodí z Francie, Itálie, Kypru, Malty, Portugalska, Řecka a Španělska. Právě v létě se tuňáci, proslulí svou silou, velikostí a váhou až 600 kilogramů, třou a tehdy se jich uloví až 85 procent. Agentura Reuters k tomu uvedla: „Lov se natolik soustředí do června, že kvótu Evropské unie je možné překročit během pouhých dvou červnových dnů.“ Ekologická organizace World Wild Fund (WWF) k rozhodnutí komise připomíná, že loni se neměl lov tuňáků povolovat vůbec. Jenže: kdo z nás by si nechal zajít chuť na jedinečné suši, že?
*
GRAF (+ foto makrela):
Do roku 2050 vychytáno!
Procentuální vytěženost mořských lovišť, jestliže bude rybolov pokračovat stejným tempem
[viz obrázek]
Pramen: Science, The Washington Post 2006
*
Popisek (pověšené ryby):
Evropské sušení. Lovem a úpravou tresek se obyvatelé norského Lofotenu zaobírají už od devátého století, ve městě dokonce existuje i muzeum rybolovu. Ročně tu vysuší šestnáct milionů kilogramů ryb! Buďme ovšem připraveni na chvíli, kdy se i z ryb samých stanou pouhé muzejní exponáty.
