BRÁNÍME SE EVROPĚ

T r h     s     e l e k t ř i n o u

V pátek 19. února začíná v zemích Evropské unie platit směrnice, která omezí dosavadní vliv elektrárenských monopolů. Po dvou letech dohadů a příprav tak unie dohání to, co se již osvědčilo ve Spojených státech i ve Skandinávii. Česká republika se zatím konkurenci úspěšně brání.

Přestože v pátek nezhasnou v zemích Evropské unie světla a pro běžné spotřebitele se ani v příštích měsících zdánlivě nestane vůbec nic, pro další vývoj energetiky je to významný den. Směrnice otevírá trh s elektřinou a jednotlivé národní monopoly, které dosud měly ve svých zemích stejné postavení, jaké má v České republice ČEZ, začínají bojovat o zákazníky.

Přínos tohoto boje je jednoznačný. V konkurenci dokážou jednotliví výrobci i dodavatelé objevit obrovské rezervy a cena jde dolů. Například v Británii po zrušení monopolu jediného výrobce a jeho rozdělení na dvě firmy, zvýšila jedna z nich, National Power, během pěti let produktivitu o 74 procent. Díky konkurenci nabraly v této ostrovní zemi opačný směr i ceny. Průměrné sazby pro průmysl klesly od roku 1993 o deset procent, pro domácnosti o více než pět procent.

Efekt pro domácnosti ovšem v Británii částečně smazaly vyšší daně. Podobně tomu bylo i ve skandinávských zemích. Ty začaly s liberalizací trhu nejpozději, podle odborníků ji však už nyní dovedly téměř k dokonalosti.

Skandinávský vzor

Společný trh má Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko od roku 1995 a svého dodavatele si může ve Švédsku i Norsku vybrat podle nabízené ceny každý jednotlivý zákazník.

Podle zkušeností skandinávských rodin to neznamená, že by každý týden měnily dodavatele. Ceny se ustálily a v konkurenci se příliš neliší. Firmy ovšem bojují o zákazníky i nabídkou služeb. Například dálkovým ovládáním elektrického topení a jeho optimální regulací.

Ani Evropská unie, která se v posledních měsících snažila proces uvolnění trhu urychlit, se však netají tím, že při prvním kroku pro ni nejsou drobní zákazníci příliš důležití. Liberalizaci trhu, na němž nyní bude ceny určovat jen nabídka a poptávka, připravuje hlavně kvůli průmyslu. Cílem je totiž zvýšit jeho konkurenceschopnost. „Dodávky energií jsou v zemích unie v porovnání s Japonskem nebo Severní Amerikou příliš drahé. Pokud chceme evropskými výrobky konkurovat tamní produkci, musíme najít cesty pro snížení nákladů, uvedl už vloni koncem roku nejvyšší bruselský šéf pro průmysl a energetiku, komisař Christos Papoutsis.

Pootevřená vrátka

Trh se nyní ve většině zemí unie otevírá jen pro velké odběratele. Směrem k menším zákazníkům se bude uvolňovat postupně. Možnost vybrat si vlastního dodavatele třeba z opačného konce Evropy mají nyní například ve Francii jen zákazníci s odběrem nad sto gigawatthodin ročně. (Tomuto limitu by u nás vyhověly České dráhy nebo jednotlivé regionální rozvodné společnosti).

Země srovnatelné s Českou republikou mají pro takzvané oprávněné zákazníky nižší limity, například v Rakousku je to nad 40 GWh ročně. Přes tento odběr by se v českých zemích dostalo zhruba 50 průmyslových odběratelů, hlavně hutě, chemické firmy nebo podniky s energeticky náročnou výrobou v elektrických pecích.

Po dvou letech diskusí a boje dvou zájmových skupin - průmysl proti výrobcům elektřiny, kteří samozřejmě svá dosavadní privilegia jediného dodavatele bránili zuby nehty - nyní vzniká prakticky v celé západní Evropě volný, tedy neregulovaný trh. Zatím sice ve většině zemí jen pro velké odběratele, konkurenční prostředí se má však časem vytvořit i pro maloodběr. Česká republika by se do tohoto systému měla zapojit nejpozději při svém vstupu do unie.

Technicky by to nemusel být problém, elektrárenský systém je propojený už dávno. Tomu, že nemůže sloužit k volnému obchodování s elektřinou, však brání legislativní a politické překážky.

Do unie daleko

Pokud by si nyní například Třinecké železárny jako velký odběratel energie vzpomněly, že by raději než od společnosti ČEZ nakupovaly elektřinu třeba od bavorského výrobce BAG, technicky to možné je. Smlouvu o dodávkách by uzavřely přímo s výrobcem nebo prostřednictvím firmy, která s elektřinou obchoduje. Pokud by v České republice platila zmíněná evropská směrnice o elektřině, musel by jim ČEZ zabezpečit tuto dodávku přes svoji vysokonapěťovou přenosovou soustavu. Za předem dohodnutý, nebo ve většině zemí pevně stanovený poplatek. O výši těchto poplatků se však dosud vedou v tuzemsku spory.

Chybí ovšem i další podmínky pro otevření trhu. Česká republika nemá pořádek v cenách a stále platí, že velcí odběratelé a podnikatelský sektor dotují maloodběratele. Chybí rovněž zákony, které mají upravit podmínky podnikání v elektroenergetice a jako pojistku vytvořit skutečně nezávislý regulační úřad.

Česká republika nevychází zrovna nejlépe ani v porovnání s jinými zeměmi, které jsou rovněž kandidáty pro členství v unii. Například Polsko i Maďarsko již dokázaly překonat politický problém nízkých cen pro domácnosti. Kromě bolestného zdražování jsou dál i v přípravě na vstup konkurence. V Polsku sice vznikl její zárodek v roce 1995 rozdrobením původního státního monopolu (obdoby ČEZ), což si vysloužilo ostrou vlnu protestů, v obou zemích však již funguje nezávislý regulační úřad. Oba mají narozdíl od českého dostatečné pravomoci jak na ohlídání cen, tak i na vytvoření rovných podmínek pro všechny subjekty, které v oboru podnikají.

Přestože i energetici upozorňují, že zemi pomalu ujíždí vlak, nová vláda si zatím s rychlejší přípravou liberalizace žádné starosti nedělá. Nápravu cen, která je pro ni kvůli nutnému zdražení elektřiny pro občany příliš citlivým krokem, odložila až k horizontu roku 2002. Rovněž s platností energetického zákona, který se ještě nezačal ani projednávat, nelze počítat dřív než za dva či tři roky.