České banky stále nevědí, co je v unii může potkat
Ačkoliv jednání Česka o vstupu do Evropské unie skončila už v prosinci, české banky stále přesně nevědí, na čem vlastně jsou. Evropská komise v Bruselu dokonce nevylučuje, že by za jistých okolností mohla po bankách požadovat vrácení peněz, jež v minulosti na jejich záchranu poskytl český stát. To by se mohlo stát v případě, že by Brusel shledal ten či onen případ veřejné podpory za neslučitelný s pravidly unie.
Evropská komise už řadu měsíců s buldočí vytrvalostí vytýká Praze, že nepředložila dostatek informací o pomoci bankám. Čeští zástupci sice na konci minulého roku předali seznam jednotlivých případů veřejné podpory, ale Brusel tím zdaleka neuspokojili. Komise požádala, aby Češi tyto případy doplnili o detailní stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).
Seznam poskytnutých podpor (k nimž už by se později nikdo nevracel) měl být původně přílohou smlouvy o členství, kterou mají zástupci Česka a Evropské unie podepsat v dubnu. Nyní už je jasné, že státní pomoc ČSOB, Komerční bance, České spořitelně a řadě menších bank se bude zkoumat ještě dlouho poté.
Podpora bank je nyní – pokud jde o hospodářskou soutěž a státní pomoc – nejžhavějším tématem ve vztazích mezi Evropskou unií a Českou republikou a překonala i kontroverzní ocelářství, s nímž se vyjednavači obou stran dlouho nemohli vypořádat.
V časové tísni.
České banky mají stále naději, že se do data vstupu do unie (pravděpodobně 1. května 2004) záležitost vyřeší. Pokud ÚOHS jednotlivé veřejné podpory schválí a Evropská komise do tří měsíců poté nevznese námitky, budou tyto případy automaticky zaneseny do přílohy přístupové smlouvy, a tím jednou provždy smeteny se stolu. Brusel by se k nim už pak neměl vracet.
Horší by to ale bylo v případě, že se vše bude protahovat. To nelze vyloučit. ÚOHS se na jedné straně dostává do časového presu, na druhé bude muset své verdikty připravovat velmi pečlivě – i s ohledem na to, že je pod přísným dohledem Bruselu. U všech podpor, jež do našeho vstupu nestihnou projít celou zmíněnou procedurou, Evropská komise získá právo na další, nové posouzení. Není pochyb, že by pak Brusel měřil ještě přísnějším metrem – striktně podle pravidel unie.
Dnešní vlastníci českých bank nad celou situací nechápavě kroutí hlavou. Pokud by skutečně nastaly komplikace, museli by pykat za něco, s čím v podstatě nemají mnoho společného. Stát „očišťoval“ banky od starých zátěží právě proto, aby je mohl prodat těmto novým majitelům.
„Česká spořitelna pokládá restrukturalizační proces, který souvisel s privatizací banky, nikoli za veřejnou podporu, ale za komerční krok, který učinil původní vlastník – stát – s cílem najít seriozního strategického partnera,“ uvádí se ve stanovisku, jež týdeníku EURO poskytla Česká spořitelna.
Velký šok.
Evropská komise způsobila v Česku šok, když naznačila, co všechno by případně mohla po květnu 2004 znovu posuzovat. Je jasné, že se Brusel nehodlá vracet k těm „kauzám“ veřejné podpory, kdy už banka veškerou státní pomoc „zkonzumovala“. Evropská komise nicméně tvrdí, že to nemusí být případ řady pohledávek, jež od komerčních bank odkoupila Konsolidační banka (později Česká konsolidační agentura) za vyšší než tržní hodnotu. Z pohledu bruselských úředníků je totiž rozhodující datum splatnosti pohledávek, i když se jich jednotlivé banky už dávno zbavily. Jinými slovy: Pokud byla původní splatnost úvěru převedeného do České konsolidační agentury (ČKA) v roce 2016, tak veřejná podpora trvá až do tohoto roku. Bruselským úředníkům pak údajně nic nebrání v tom, aby se takovou státní pomocí znovu zabývali a případně ji zakázali a žádali vrácení peněz.
Řada právníků ovšem postoj Evropské komise v této věci zpochybňuje. Týdeník EURO požádal o vyjádření Andreu Löfflerovou z bruselské pobočky advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík a Conora Quigley z londýnské kanceláře barristerů (advokátů) Brick Court Chambers. „Veřejná podpora je poskytnuta okamžikem, kdy její příjemce obdržel určitou výhodu. V případě nebonitních pohledávek k poskytnutí této výhody došlo nejpozději okamžikem jejich převodu, neboť právě tímto okamžikem byla banka zbavena finančního břemene, které by v budoucnu sama musela nést. Takto poskytnutou podporu je proto nutné považovat za jednorázově poskytnutou, nikoliv pokračující,“ uvádějí Löfflerová a Quigley.
Další právní zdroj nicméně týdeníku EURO řekl, že v tomto případě záleží na textu přístupové smlouvy a na tom, jak se bude sestavovat přiložený seznam veřejných podpor. Tento právník sice považuje výklad Evropské komise (vycházející z data splatnosti pohledávek) za bezprecedentní, nicméně soudí, že může být v souladu s chystanou smlouvou. Pokud tomu tak skutečně je, ocitá se Česko v pasti. Text smlouvy je už totiž prakticky hotov a šance, že se ještě podaří ho změnit, je velmi malá.
Vracení peněz.
Bouři nevole ovšem vyvolávají i zmíněné úvahy, že by Evropská komise mohla za jistých okolností žádat vrácení peněz. Zástupci Evropské unie uvádějí, že taková situace sice ještě nikdy nenastala, ale zcela vyloučit ji nelze. Je tu opět obava, že podobný postup by Bruselu mohla umožnit chystaná přístupová smlouva. Řada pozorovatelů přitom chápe, že Brusel může za určitých okolností zatrhnout čerpání další pomoci, ale v případném vracení peněz už nevidí žádnou logiku.
Andrea Löfflerová a Conor Quigley takový postup ve svém stanovisku jednoznačně odmítají: „Vrácení již poskytnuté veřejné podpory přichází v komunitárním právu do úvahy pouze tehdy, jde-li se o takzvanou zakázanou veřejnou podporu. Tento případ však nemůže nastat u veřejných podpor, které byly poskytnuty českým subjektům (tedy i bankám) před vstupem České republiky do Evropské unie. Komunitární právo v oblasti veřejných podpor se totiž až do vstupu do unie na české subjekty – příjemce podpory nevztahuje, nemá přímý účinek. Proto by takový postup byl v rozporu se zásadou retroaktivity práva.“
Zástupci českého ministerstva financí chtějí záležitost kolem „vracení peněz“ znovu probrat s představiteli Evropské komise během dalšího kola jednání. To se má uskutečnit na konci února.
Nejhorší je lev.
Za zdaleka nejkomplikovanější případ veřejné pomoci považuje Evropská komise pád bývalé Investiční a Poštovní banky (IPB) a její převzetí Československou obchodní bankou. Jde také o jednoznačně největší položku v celkovém objemu pomoci, již poskytl český stát bankám. (Některé odhady uvádějí, že celkové náklady státu v tomto případě mohou překročit hranici 200 miliard korun – EURO 2/2003). „Bylo by divné, kdybychom v tomto případě nepožadovali více informací,“ uvedl týdeníku EURO zdroj z Evropské komise.
Otázkou je, jakou roli v záležitosti hraje stížnost, kterou podal u Evropské komise někdejší vlastník IPB – japonská investiční banka Nomura – na český stát. Nomura mimo jiné tvrdí, že stát poškozoval IPB, neboť podporoval konkurenční banky. Někteří pozorovatelé se domnívají, že nebýt Nomury, Brusel by rozhodně nebyl při posuzování české veřejné podpory tak přísný. Evropská komise jakékoliv podobné úvahy rezolutně odmítá. Faktem nicméně je, že i Brusel musí na stížnost Nomury reagovat a mít tedy v rukou dostatečně silně argumenty.
Zatímco převzetí IPB je záležitostí relativně nedávné minulosti, kořeny některých případů státní pomoci sahají do vzdálenější historie. To platí například u takzvaných sociálních úvěrů České spořitelny, jež byly určeny zejména mladým manželům. Právě v tomto případě se vede ostrá diskuse o tom, zda vůbec jde o veřejnou podporu, či nikoliv. Česká spořitelna rezolutně tvrdí, že ne: „Historie produktu sahá daleko do minulosti spořitelny, do doby, kdy banku spravoval stát. Po privatizaci Česká spořitelna souhlasila s tím, že bude zbývající portfolio těchto sociálních úvěrů nadále pro stát spravovat. Česká spořitelna však žádnou státní dotaci nedostává, příjemci dotace jsou sami klienti, kteří si v minulosti úvěr sjednali.“
Roční zpoždění.
Zástupci Evropské komise uvádějí, že celou oblast veřejné podpory českým bankám bylo možné posoudit mnohem dříve. Už rok před uzavřením kapitoly hospodářská soutěž (loni v říjnu) Brusel údajně po české straně žádal více informací. V té době se také rýsoval velmi optimistický scénář, na jehož základě mohl být seznam s veškerou státní pomocí uzavřen a schválen ještě do konce minulého roku.
Mnohé plány zřejmě ztroskotaly na nevyjasněných kompetencích mezi antimonopolním úřadem (ÚOHS) a ministerstvem financí. Oba úřady se při jednáních s Bruselem odvolávaly ve stejných záležitostech na toho druhého. Připočteme-li k tomu obecně velmi špatné zkušenosti s tím, jak komunikuje ÚOHS, je zřejmé, že česká strana nebyla schopna potřebné informace poskytnout. „Tam, kde jsme teď, jsme mohli být už před rokem,“ říká zdroj z Evropské komise. Přitom v případě ocelářství byla jednání právě v posledním půlroce poměrně úspěšná.
Veškeré tahanice kolem veřejné podpory českým bankám snad mohou přinést jeden pozitivní výsledek. Alespoň totiž Česku ukážou, jak důležitou roli v Evropské unii hrají pravidla pro hospodářskou soutěž a státní pomoc – v současné době pod ostříží kontrolou komisaře Maria Montiho a jeho lidí.