Už 4. října bylo jasné, že proces, který začne u přerovského okresního soudu, nezůstane bez pozornosti veřejnosti. Proti tomu aby probíhal za zavřenými dveřmi, protestovali příznivci bývalého zpravodajského důstojníka Bezpečnostní informační služby (BIS) Vladimíra Hučína. Obžaloba jej viní, že v devadesátých letech vyvolával coby důstojník BIS v lidech pocit ohrožení levicovým extremismem, přechovával tajné materiály, neoprávněně shromažďoval osobní data, nelegálně držel zbraně a výbušniny. Zpovídá se ze šesti trestných činů. Jeho obhájcem je bývalý ředitel BIS Stanislav Devátý.
Desítky zájemců se minulé pondělí snažily natlačit do jednací místnosti. Dostaly se ale do střetu s justiční stráží. Soudce musel jednání několikrát přerušit kvůli hluku a námitkám obhájců. „Nehrajme si na nějaké zatajování, je to účelové, aby byli chráněni bývalí komunističtí zločinci, kteří jsou nyní chráněni zájmy ČSSD,“ uvedl pro ČTK Hučín. Do Přerova jej přijel podpořit i unionistický poslanec Svatopluk Karásek. Ten mohl jako jeden z mála kvůli své bezpečnostní prověrce vstoupit do jednacího sálu. „Rozsudek jedné z jeho kauz mi přišel úplně absurdní. „Chci být proto přítomen fyzicky, abych z toho měl osobní dojem a zkušenost,“ prohlásil pro ČTK Karásek.
A ve středu 5. října se situace před a v soudní budově vyhrotila. Zástupci obhajoby namítali, že přísedící byli členy SSM, disidentovi příznivci se hlasitě dožadovali toho, aby byl proces veřejný, obsadili chodby a zazpívali hymnu.
Poté předseda senátu Michal Jelínek vyzval policii, aby zakročila. Mezi prvním vyvedenými byl i herec Oldřich Kaiser, během zákroku se zranila jedna žena a jednho muže převezla sanitka do nemocnice. Hlavní líčení bylo přerušeno a odloženo na neurčito.
Soudy projednávají případ předlistopadového disidenta Hučína už čtvrtým rokem. Okresní soud v Přerově ho již letos v červenci potrestal podmíněným trestem za neoprávněné čerpání nemocenských dávek. V únoru odešel od stejného soudu s podmíněným šestiměsíčním trestem za nedovolené ozbrojování a poškozování cizí věci, jichž se dopustil v letech 1973 až 1983. Hučín všechna obvinění popírá a označuje proces za vykonstruovaný. Jde snad o nejabsurdnější proces v polistopadových dějinách České republiky. Týdeník EURO hovořil s jeho bývalým dlouholetým spolupracovníkem a zároveň někdejším důstojníkem BIS. Během těchto rozhovorů vznikl následující text.
Předci a vzpomínky.
Narodil se v roce 1955 ve Zlíně v rodině bývalého interbrigadisty a hrdiny protifašistického odboje. Dětské vzpomínky na stařečka se ale váží více k jeho vzhledu než čemukoliv jinému, neboť jeho tělo bylo pokryto spoustou jizev. Ty byly údajně zřetelně vidět, protože zranění utržená za občanské války ve Španělsku byla velmi neodborně ošetřena. Po vítězství generála Franka se Hučínův předek vrátil zpět a zapojil se v Přerově do odboje proti německým okupantům. Jeho nejznámějším počinem se stala poprava donašeče gestapa ve sklepě rodinného domu. Byl tak zlikvidován kolaborant, který udal své sousedy za to, že jejich syn slouží u britského letectva. Celé rodina byla popravena. O pětačtyřicet let později se podařilo Vladimíru Hučínovi prosadit jejich jméno do názvu ulice, v níž bydleli a kde dodnes žije on sám. Hučínova domovní prohlídka tedy proběhla v ulici Lánčíkových.
Další významnou osobností Hučínova života byl bezpochyby otec, který byl za komunistického režimu v kontaktu s cizími zpravodajskými službami.
První setkání s mocí.
Hučín sám se o politiku až do osudného dne roku 1973 nestaral. Studoval Střední zemědělskou školu a hrál v přerovské bigbeatové skupině. Právě jeho zájem o hudbu a delší vlasy se mu staly vstupenkou do protikomunistického odboje.
Jednoho letního dne, při návratu ze zkoušky kapely, dostal adolescent Hučín žízeň, a tak si zašel na kofolu do restaurace Komuna v Přerově. Shodou okolností se tam osvěžovali po výroční schůzi i členové závodní jednotky Lidových milicí se členy okresního oddělení státní bezpečnosti v Přerově. Bylo pozdní odpoledne a soudruzi byli natolik bojovně naladěni bránit pronikání symbolů západní imperialistické kultury mezi mládež, že je dlouhovlasý Hučín - v tričku s potiskem imperialistické univerzity Oxford - natolik rozčílil, že jej chytili a odvlekli na toaletu. Snažili se mu vytlouci z hlavy oportunistické myšlenky tak razantně, že jeho hlavou rozbili záchodovou mísu. Tu byl později na základě rozhodnutí soudu nucen odsouzený výtržník zaplatit.
Když se soudruhům zdálo, že splnili vlasteneckou povinnost a zjistili, že protisocialistický živel již není schopen odporovat tvrdé pěsti dělnické třídy, zanechali mladíka bezvládně se válet na zemi a šli se věnovat plánovanému pronášení zdravic. Mezitím se ale Hučín vzpamatoval a šel se svým brutálním zážitkem svěřit členům kapely. Mladíci se rozhodli nenechat křivdu nepotrestanou a vyrazili proti strážcům míru a socialismu. S využitím dlažebních kostek a bičových antén ze škodovek byl útok natolik silný, že i tito zocelení muži byli zpočátku zahnáni na útěk. Po srážce s přesilou však byli mladí propagátoři protisocialistických myšlenek zaplašeni.
Taktickým ústupem ale boj neskončil. Než stačil Hučín doběhnout domů, byl polapen několika muži, kteří jej vmáčkli do černé volhy a odvezli. Za nedlouho se na okresní správě StB sešla většina bojovníků. A to z obou nesvářených táborů. O síle útoku dorostenců svědčily nálezy policejního lékaře, které byly součástí obžalovacího spisu, na jehož základě byl Hučín odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k náhradě způsobené škody. Následoval Hučínův vyhazov ze školy a jeho zavedení do databáze StB jako protispolečenského živlu.
Nezachránil to ani Mikeš.
S nespravedlivým trestem se Hučín nikdy nevyrovnal a rozhodl se proti příslušníkům StB a Lidových milicí bojovat. Přerušil uměleckou dráhu bigbeatového hudebníka, začal posilovat a věnovat se boxu. Jeho odpor proti režimu se projevoval na začátku sedmdesátých let spíše na ideologické úrovni. Natiskl například za pomoci dětské tiskárničky tisíce letáků, na nichž spoluobčany vyzýval ke svržení hnutí sovětské diktatury.
Namísto toho ale, aby přiměl spoluobčany ke změně názorů na sovětskou okupaci, několik uvědomělých občanů jeho činnost natolik pobouřila, že se zaběhli - pro jistotu - zeptat na Státní bezpečnost v Přerově, co si o tiskovině mají myslet. Zájem o letáky projevili i příslušníci StB a vytypovali možné pachatele. Mezi nimi pochopitelně nechyběl ani Hučín.
Netrvalo dlouho a v protikomunistické skupině Vladimíra Hučína se objevil placený informátor StB s krycím jménem Mikeš. Přes bedlivý dohled StB se tomuto uskupení podařilo několik akcí. K neznámějším z nich patří rozehnání lampionového průvodu při oslavách Velké říjnové socialistické revoluce, které probíhaly 7. listopadu. Členové skupiny rozmístili do odpadkových košů v okolí památníku časované nálože se slzným plynem. Po jejich odpálení, za zvuků internacionály, manifestanti hromadně uprchli. (Byla mezi nimi i Hučínova matka, členka KSČ.)
Odbojová skupina zneškodnila rovněž za pomoci výbušniny několik symbolů sovětské moci v Přerově. Její činnost Státní bezpečnost zastavila ve chvíli, kdy se Hučín se společníky chystal k odpálení náloží se slzotvorným plynem na koncertě Deana Reeda, pořádaném pod záštitou SSM. Po svém zatčení a převozu do vyšetřovací vazby v Ostravě měl Hučín možnost na vlastní kůži se přesvědčit, co to znamená dodržování socialistické zákonnosti. Po sedmi měsících vazby byl jak on, tak i další členové jeho skupiny podrobováni nejrůznějším výslechovým metodám. Ty se skládaly z bití a mlácení. Hučín šel před soud, kterému se ho nepodařilo odsoudit za teror, ale pouze za výtržnictví a hanobení států světové socialistické soustavy na devět měsíců.
Denní hlášení.
Po prvním návratu z vězení Hučín s druhy, kteří ho nezradili, pokračoval v odboji. K jejich největším úspěchům patřil bombový útok proti zrádci a udavači Mikešovi. V té době probíhaly i další bombové útoky na symboly státní moci. Skupina byla znovu infiltrována a opětovně pozatýkána. Tentokrát byl Hučín odsouzen za nedovolené ozbrojování, útok na svědka a jiné politické paragrafy. Dva a půl roku si odseděl v Minkovicích a ve Valdicích. V době reálného socialismu šlo o nejtěžší věznice. V Minkovicích brousil perly, byla to ta nejhorší práce, kde norma jednoho odsouzeného byla stejná jako pro čtyři dělníky a jednoho pomocníka v civilní části Jablonecké bižuterie. Jen pro ilustraci: pracovní nasazení vězňů bylo takové, že pokud chtěli splnit normu alespoň na 70 procent, a nebýt tak dále soudně trestáni za maření úředního rozhodnutí, museli močit při práci. V těchto podmínkách byla ještě zvýšená pozornost věnována politickým vězňům. Hučín strávil více jak polovinu trestu na samotce.
Poté, co opět přišel z vězení, byl znovu odsouzen za špatnou morálku při své převýchově k dohledu. To pro něj znamenalo, že se musel denně hlásit u svého osobního estébáka Hlušího až do listopadu roku 1989.
Objektivní komisař.
V roce devadesát byl navržen tehdejším Občanským forem (OF) v Přerově za předsedu občanských komisí, které se zabývaly posuzováním způsobilosti příslušníků StB pro další službu u policie. Ač je to s podivem, byl Hučín natolik objektivní, že i několik příslušníků, kteří se podíleli na jeho perzekuci, skutečně pro další službu prověřil. V té době byl také jako přední přerovský disident a chartista navržen jako kandidát OF do České národní rady. On ale tuto možnost odmítl a raději zůstal pracovat jako údržbář v přerovském státním podniku Juta.
V té době byla v Olomouci ustavena pobočka Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, kam byl v roce 1991 Vladimír Hučín v hodnosti rotného přijat. Zařazení do tohoto úřadu bral jako ocenění svého životního boje s komunistickým režimem a dá se říci, že byl jedním z nejukázněnějších příslušníků této i následujících služeb.