Možná máte problém vybavit si podobu komplexu budov na začátku Vinohradské třídy, i když kolem něj čas od času procházíte. Na rozdíl od nepřehlédnutelného a osobitého Pragerova Federálního shromáždění na protější straně magistrály nezanechává Transgas otisk v paměti na první dobrou. Přesto bývalé ministerstvo paliv nesmiřitelně rozdělilo architektonickou obec - což, pravda, není až tak neobvyklé -, ale i památkáře.
Generální ředitelství Národního památkového ústavu (NPÚ) podalo podnět na přezkum rozhodnutí ministerstva kultury budovu památkově nechránit. Ministerstvo ovšem při svém verdiktu vycházelo do značné míry z názoru pražského pracoviště NPÚ a magistrátních památkářů. Ministr kultury Daniel Herman podnět nakonec vyslyšel.
Podívejte se na architektonické pomníky socialismu:
Bylo by tedy zbourání Transgasu nenapravitelnou ztrátou trochu pankáčského produktu socialismu, nebo příležitostí vrátit se k městské struktuře dnes tak opěvovaných Vinohrad? Celý spor by se dal možná zjednodušit na dilema brutální solitér versus urbanismus celku. A pro obě varianty najít dostatek argumentů.
Brutální odvaz
Že komplex budov, který zdomácněl pod názvem Transgas, na první pohled nezapadá do okolí, není chybou jeho autorů. Počítalo se totiž, že magistrála povede po estakádě v širokém pruhu nad muzeem. Měla jí ustoupit řada městských bloků až k Nuselskému mostu a podél trasy měly vyrůst dominanty „nové doby“. Transgas byl vedle Federálního shromáždění, budovy Rudého práva na Florenci nebo centrálního dispečinku Na Bojišti jednou z těch, která se postavila.
Transgas měl sloužit jako ústřední dispečink plynovodu Bratrství a jako kanceláře pro ministerstvo paliv a energetiky. Zadání se v 70. letech celkem pokrokově chopili mladí architekti Jindřich Malátek a Ivo Loos, kteří se inspirovali brutalismem, jenž tehdy v celé Evropě odmítal tradiční blokovou zástavbu typu Vinohrad. Dílo potom dotvořili Václav Aulický a Jan Eisenreich ve stylu high-tech a počínající postmoderny.
Bude další Transgas? Úředníci rozhodnou, zda padnou i další pražské domy
Ani zastánci bourání neupírají dílu architektů invenci a originalitu. Oceňují třeba použití plynovodního potrubí místo zábradlí. Stejné potrubí vytváří tunelové spojení všech tří budov vedené v úrovni prvního patra. Pozornost poutá především vyřešení budovy pro počítače - kvádru na mohutné podnoži, do jehož betonového pláště jsou poskládány žulové kostky. To, co poradní komise ministerstva kultury vidí jako přelomové a výjimečné dílo, ovšem nestačilo vyvážit podle jiných ministerských a pražských památkářů jeho nedostatky. „Vzhledem ktomu, že areál je pouze torzem původní nedotažené myšlenky - vložení výrazných solitérních staveb do městské struktury, zůstal nesourodým uskupením, vymykajícím se z historicky utvářené blokové zástavby,“ soudí.
Se socialismem zacházet neumíme
Architekt a propagátor architektury Martin Kloda chápal už někdy v osmnácti Transgas jako chybu ve struktuře města, zvláštní novotvar nebo arogantního parazita. Letos zadal tohle téma studentům svého ateliéru. „Zajímavé bylo, že se nikdo ze studentů nebyl podívat na místě, všichni čerpali informace jen z dostupných článků na webu. Výsledek byl předvídatelný: absence hlasů a argumentů proti zachování a převažující volání po záchraně studenty ovlivnily natolik, že se všichni přiklonili k zachování stavby,“ říká Kloda.
Šéf HB Reavis pro Česko Herman: Praha je jakýmsi skanzenem
Studentům nabídl i jiný pohled, kterého se architekti dotkli na mezinárodním sympoziu v Amsterdamu: ochrana historického dědictví nespočívá v jeho konzervaci, protože v takovém případě se vzhledem ke zrychlujícím společenským změnám stává nepoužitelným. „To je i případ Transgasu,“ soudí Kloda. „Ani jedna slza mi neukápne. Je tu tolik architektury, která nefunguje - proč tam nutit lidi žít?
Já nechci eliminovat svědectví historie, je tu ale dost budov, které vypovídají o době - Pragerův nový parlament, Nová scéna Národního divadla, hotel InterContinental, hotel Diplomat, sídliště…“ sdílí jeho pohled naše nejznámější architektka Eva Jiřičná.
Přestože si Kloda myslí, že Transgas bychom neměli chránit, v obecnější rovině si podle něj musíme přiznat, že jsme se jako společnost dosud nenaučili s dědictvím socialistické architektury uspokojivě pracovat, a to v rozpoznání její hodnoty ani v jejím používání, ani v přístupu k její případné transformaci.
