Tohle by si v Lize mistrů nedovolili
Před čtyřmi lety jsem po asijském fotbalovém mistrovství světa napsal (EURO 27/2002), že nejslabším článkem šampionátu byli rozhodčí. Před letošní světovou přehlídkou nejkrásnější a nejpopulárnější hry na světě jsem byl po zveřejnění jmen jedenadvaceti sudích z dvaceti zemí pěti kontinentů (dvojité zastoupení mělo pouze Mexiko) pln optimismu. Rozhodcovského řemesla se vzdali ti nejvykřičenější a všehoschopní arbitři jako Ital Colina či Švéd Frisk. Ze čtveřice, která se na jihokorejských a japonských stadionech s chutí dopouštěla těch nejkřiklavějších omylů (Angličan Poll, Španěl Nieto, Ekvádorec Moreno, Egypťan Ghandour), jel do Německa rozhodovat jen první jmenovaný. Ovšem optimismus se opět ukázal být opiem lidstva.
Německý šampionát předčil onen asijský ve všem, a to včetně brutality omylů rozhodčích. Zatímco před čtyřmi lety jsem mohl také napsat: „Někteří sudí (těch byla většina) se prostě výjimečně zmýlili, další na tak významnou soutěž nestačili,“ po kláních v německých fotbalových arénách stejné hodnocení zní: „Někteří sudí (těch byla většina) se předváděli jako svévolní a zlovolní páni tvorstva.“ Zbytek může zůstat beze změny: „Další na tak významnou soutěž nestačili.“
Kam se hrabe Nieto
Větší hrozbu než rozhodčí představovala snad jen zatahovací střecha stadionu v Gelsenkirchenu. Těžko říci proč, ale nejvíce kritiky se sneslo na hlavy ruského učitele Valentina Ivanova a anglického profesionála Grahama Polla. Oba se sice předvedli jako hodně vykutálení braši a například Ivanovovi bych výuku svého dítka vskutku nesvěřil, ale v Německu přinejmenším stejně hanebně pískala většina jejich kolegů. Ivanov vstoupil do fotbalových dějin, když v utkání Nizozemsko – Portugalsko vyloučil čtyři hráče a udělil šestnáct žlutých karet. Překonal tím zdánlivě nedostižného Antonia Lópeze Nieta, jenž před čtyřmi roky na asijském šampionátu vytáhl v utkání Německo - Kamerun dvě červené a čtrnáct žlutých. Námitka, že utkání Holanďanů s Portugalci se hrálo tak ostře a nefér, že oněch červených a žlutých karet mohlo být ještě mnohem více, neobstojí. Kdyby si rozhodčí s hráči věděl rady (a to se u arbitra nominovaného na vrcholnou fotbalovou přehlídku předpokládá), bylo by karet podstatně méně, a hlavně hráči by je dostali za zcela jiné přestupky. Ivanovovou chybou bylo, že po 25 minutách hry nevyloučil Holanďana Boulahrouze za likvidační faul na Cristiana Ronalda. Kdyby v té chvíli vytáhl červenou kartu, měl by na hřišti klid a s velkou pravděpodobností by nedošlo ani k potyčce, při níž Figo udeřil čelem van Bommela do obličeje. Kdyby se portugalský lídr přece jen neudržel, měl být druhým vyloučeným. Ivanov ovšem místo toho dával žluté karty za běžné fauly a posléze za ně musel i vylučovat. V napjaté atmosféře osmifinálového boje svým slabošským rozhodováním hráče obou stran ještě více dráždil.
Zařídili to
Angličanu Pollovi, jenž se nechvalně proslavil již v Asii snahou zlikvidovat Italy v utkání s Chorvatskem, když jim pro domnělé ofsajdy neuznal dva góly, se nejvíce vyčítá, že v utkání Austrálie – Chorvatsko nevyloučil obránce Šimuniče po druhé žluté kartě, a aby byla komedie obzvláště veselá, ukázal mu posléze žlutý kartonek i potřetí. To ale byla „administrativní chyba“, která by se na takovéto úrovni sice stát neměla, ale je lidská. Naopak za nelidský pokládám způsob, jakým Poll v tomto utkání, v němž se rozhodovalo o druhém postupovém místu ze skupiny, kompenzoval neodpískanou penaltu za ruku v pokutovém území, kterou Australanům „vynahradil“ přiznáním gólu dosaženého z evidentního ofsajdu. I tak však zůstává faktem, že v jiných utkáních jiní rozhodčí přímo ovlivnili výsledek a často i postup. Uruguayský sudí Larrionda „udělal“ výsledek utkání USA – Itálie, německý zubař Merk střetnutí Američanů s Ghanou, paraguayský arbitr Amarilla zařídil postup Ukrajiny přes Tunisko, ve čtvrtfinále argentinský učitel tělocviku Alizonda eliminoval z turnaje Angličany. V posledním křiklavém případu ovlivnění výsledku rozhodčím opět hráli roli Australané. Poll je posunul do osmifinále, kde je zlikvidoval španělský profi rozhodčí Luis Medina Cantalejo. Pád italského obránce Fabia Grossa přes uklouznuvšího Lucase Neilla, za který nařídil v poslední minutě pokutový kop, se stal jedním ze symbolů šampionátu.
Žluté opojení
Rozhodčí jako Merk, Larrionda nebo Amarilla by neměli pískat ani na seřazovacím nádraží, hrozila by srážka vagonů. Zdaleka ale nejde jen o ně či Polla, Ivanova, Alizondu. Sbor sudích se v Německu až na čestné výjimky představil jako parta sebestředných kašpárků. Jako by žili v naivní představě, že ony davy vyprodaly hlediště stadionů kvůli nim. Nasazený takzvaný přísný kurz se v jejich podání změnil v malicherné lpění na nepodstatných detailech, které překáželo dobrému fotbalu. Trestání žlutou kartou pomalu při každém tvrdším či netradičním zákroku devalvovalo vážnost, a tím i účinnost tohoto trestu a ničilo fotbal. Napomenutí hráči samozřejmě hrají opatrněji (až na hazardéry typu Jana Poláka), a kvalita jejich výkonu tím klesá. Jde tedy především o bezohlednost rozhodčích vůči divákům. Co si například myslet o soudnosti často nepochopitelně vychvalovaného slovenského manažera Luboše Michela, když v osmifinálovém utkání Brazílie – Ghana následovala téměř po každém faulu Ghaňanů žlutá karta? Ale nejen po faulu. Asamoaha Gyana Michel například napomenul za zdržování hry, a to ve chvíli, kdy Ghana prohrávala 0:2. Dle Michela se Gyan zřejmě bál, aby jeho mužstvo náhodnou nevyrovnalo, případně nepostoupilo. Nad pět žlutých karet v utkání, což je většinou horní únosná mez, se dostalo z 21 rozhodčích 17, přičemž Poll, Medina, Cantalejo a Michel třikrát, Merk, Ivanov, Amarilla, Ellizondo a Maidin ze Singapuru dvakrát. Všichni tito arbitři buď utkání nezvládli, nebo se nesmyslně předváděli.
Červená řeka
Nadužívání žlutých karet se muselo projevit i ve větším počtu vyloučených hráčů. Až do závěrečné dvojice utkání o umístění na prvních čtyřech místech jich bylo úctyhodných 24. Mnozí hráči museli opustit hřiště po druhé žluté kartě, aniž se dopustili nějakého vážného přestupku proti pravidlům. Typickým příkladem je vzpomínaný Ghaňan Asamoah Gyan. Poté, co ho Michel nesmyslně potrestal žlutou kartou za zdržování hry, ukázal mu slovenský arbitr žlutý kartonek ještě za simulování faulu a Ghaňan byl vyloučen. V tomto případě to sice výsledek utkání neovlivnilo, ale v mnoha jiných zápasech právě oslabení mužstva o vyloučeného hráče sice nepřímo, ale podstatně přispělo k jeho porážce. Při vyrovnané dvojici, kdy technické i taktické schopnosti soupeřů jsou přibližně na stejné úrovni, je převaha jednoho muže v poli okolností podstatnou. Z udělení červené karty, které má být stejně jako penalta výjimečným trestem, se v Německu stala poměrně běžná záležitost. Zásada, že červená karta a penalta přicházejí na řadu ve stupnici trestů teprve ve chvíli, kdy by jejich nevyužití vážně poškodilo soupeře, byla v Německu rozhodčími zcela opomíjena. Ve spojení s nesmyslným množstvím žlutých karet v některých případech netvořili sestavu mužstva trenéři, ale diktovali ji rozhodčí. Diváci proto v některých utkáních přišli o umění Zidana, Deka, Fringse, Drogby, Kežmana, abych jmenoval alespoň ta nejzvučnější jména. Nevím, zda jim je nahradil pohled na Simona, Rosettiho, Amarillu, Larriondu či Mexičana Rodrígueze, což jsou jména těch nejteatrálněji vystupujících rozhodčích, zcela nectících zásadu, že sudí má být nejméně nápadnou osobou na hrací ploše.
Nedůstojný nástupce
Téměř samostatnou kapitolou byl italský rozhodčí Roberto Rosetti, v civilním povolání manažer nemocnice. Nejenže svým teatrálním vystupováním na sebe neustále strhával pozornost jako subreta v karlínském divadle, ale pokaňhal, co mohl. V utkání Paraguay – Trinidad a Tobago neuznal pro vymyšlený ofsajd Jihoameričanům regulérní gól, stejně se zachoval i v zápase Argentina – Srbsko a Černá Hora. Crespovi odpískal nesmyslný ofsajd a ve své rozhodcovské zpupnosti mu ještě ukázal žlutou kartu za to, že skóroval. Za běžný faul zpředu vyloučil druhou žlutou kartou Kežmana. Ohňostroj omylů, které by vydaly na samostatný článek, předvedl v osmifinále Francie – Španělsko. Chtělo by se říci důstojný nástupce Coliny, jenže s tou důstojností to je vachrlaté. Colina byl totiž velmi dobrý rozhodčí a své podrazy prováděl inteligentně a skrytě. Chtělo by se říci, že jeho minus nebylo v profesionalitě, ale v charakteru. Naopak Rosettiho omyly byly tak primitivní, že byly patrné i z tramvaje, která právě projížděla kolem stadionu.
Naši simulanti
Jak nahlížet problém ofsajdů, který se celým šampionátem táhl jako silnice Lovosicemi? Mnozí rozhodčí rozhodovali nikoli na základě toho, co viděli, ale dle toho, co si mysleli, že je pravděpodobné. Tak tomu bylo ostatně také při posuzování faulů. Často se kupodivu poukazuje na to, že hráči neustále simulují fauly, padají i při silnějším závanu větru a svíjejí se naprosto nepoškození na trávníku, aby zdůraznili nekřesťanský zákrok soupeře. Dostávají pak za to žluté karty, někdy jsou i vylučování. Řekněme si však, že jejich počínání je naprosto logické, a to především vzhledem k výkonnosti sudích. Kdyby se ti drželi zásady, že odpískají jen to, co na vlastní oči uvidí, bylo by filmování faulů zhola zbytečné. Zatím se však vyplácí, čehož nejkřiklavější doklad se odehrál těsně před koncem čtvrtfinále Francie – Brazílie, kdy Ronaldo efektně klesl těsně před francouzským pokutovým územím, aniž by se ho kdokoli dotkl. Španělský rozhodčí Medina Cantalejo samozřejmě nemohl vidět faul, který nebyl, přesto neváhal odpískat trestný kop, jenž mohl zcela změnit vývoj vyrovnaného utkání. To je ovšem jen jeden příklad za mnohé, jindy naopak rozhodčí zřejmý faul neviděl a pro změnu odpískal simulování a hráč, který přišel o šanci a málem i o nohu, za to ještě viděl žlutou. Arbitři tím ale trestají hráče za vlastní neschopnost. Okřídlené tvrzení, že i rozhodčí jsou jen lidé přirozeně chybující, neobstojí. Pro hráče přestávají být partnery na hřišti hlídajícími čistotu hry, stávají se pro ně strašidly, která vzala do rukou jejich osudy a rozhodují o nich výhradně na základě svých záměrů. Tito bubáci však nenesou vinu na vážném poškozování fotbalu sami.
Bafuňářské eldorádo
Neobvyklou moc, která byla možná hlavním důvodem pro podivné výkony většiny rozhodčích na německém šampionátu, poskytli arbitrům představitelé nejvyššího fotbalového orgánu FIFA. Právě oni rozhodují o tom, jaké budou dopady rozhodčími udělených žlutých a červených karet. Kdyby například po vyloučení nenásledovalo pro hráče stop v dalším utkání či kdyby byl zákazem startu potrestán až po třech či čtyřech žlutých kartách, moc i hrozba špatně rozhodujících arbitrů by se podstatně zmenšily. A právě tato kritéria nastavují lidé, jimž se krásně česky říká fotbaloví bafuňáři. To jsou oni hastrmani, kteří střádají do hrníčků všechny zájmy, jež taková obrovská akce, jakou je v současnosti mistrovství světa ve fotbale, vyvolává a provokuje. To oni na základě toho píšou neoficiální scénář šampionátu, vybírají pro něj vhodné a nejvhodnější aktéry a rozhodují o tom, jaké jim vnuknou poslání a jakou jim vloží či nevloží do rukou moc, aby toto poslání naplnili. Rozhodují-li rozhodčí špatně, pak jistě nejen z vlastního popudu.
Řekne-li prezident FIFA Sepp Blatter na adresu rozhodčího Ivanova: „Na jednu žlutou kartu zapomněl – měl by ji udělit sobě,“ je to čiré pokrytectví. Ony žluté, ale spíše červené by si zasloužili za politiku vedení šampionátu právě ctihodní pánové z FIFA, pro které byl německý šampionát eldorádem. A právě proto se tolik liší rozhodování vrcholných utkání na mistrovství světa a v Lize mistrů. To, co si dovolili například evropští rozhodčí na šampionátu, by si nikdy nedovolili na vrcholné klubové úrovni, protože mocné kluby by si to zkrátka nenechaly líbit. Prznění fotbalu, jakého jsme byli – samozřejmě vedle krásných ukázek této geniální hry – svědky v Německu, je rizikem velkých, leč jednorázových turnajů, při nichž se v příliš krátké době soustřeďuje příliš mnoho zájmů, vyplývajících z příliš velké koncentrace peněz. Bohužel právě tyto nevkusné výstřelky nejvíce utkví v paměti. Již dnes si v souvislosti s utkáním Portugalsko – Nizozemsko každý vzpomene na extrémní počet potrestaných hráčů a jen málokdo doplní, že v první čtvrthodině po přestávce se oboustranně hrál snad nejlepší fotbal na celém šampionátu. Zastavily ho až necitlivé zásahy rozhodčího…
(box)
Nightmare-team
Jedenáctku rozhodčích, jejichž jména jsou spojena s nejtragičtějšími, nejhnusnějšími a nejtrapnějšími počiny v historii fotbalových mistroví světa, sestavil maďarský server Hvg.hu u příležitosti letošního šampionátu. A mnoho sudích, kteří výrazně ovlivnili výsledky utkání, ještě sedí na lavičce tohoto nikoliv dream-teamu, ale nightmare-teamu, například Švéd Fredriksson.
Za nejhoršího rozhodčího prvního mistrovství světa v roce 1930 v Uruguayi je považován Rego. Své účinkování začal tím, že v 84. minutě, hned poté, co Argentinci vstřelili první gól, ukončil zápas. Šokovaní Francouzi protestovali, načež Rego nechal zbývajících šest minut odehrát. Pak pískal semifinálový zápas Uruguay - Jugoslávie 6:1, přičemž výrazně ovlivnil výši výsledku. Rego nejdříve uznal uruguayský gól za stavu 1:0 pro Jugoslávii poté, co se míč odrazil od fotografa sedícího za základní čarou zpět na hřiště, vzápětí neuznal Jugoslávcům regulérní gól do sítě domácího týmu.
Rozhodčí většinou výrazně pomáhají domácím mužstvům, například Griffiths v roce 1950 přispěl k vítězství Brazílie. Jugoslávec Mitič se při nástupu na hřiště udeřil do hlavy o železnou rouru a musel být ošetřen. Rozhodčí přesto zahájil zápas a oslabení Jugoslávci už ve třetí minutě inkasovali. Československou účast ve finále mistrovství světa v Chile připomíná jméno Rusa Latyševa, který za stavu 1:1 „přehlédl“ ruku brazilského obránce Djalmy Santose v pokutovém území. Fredriksson na sebe upozornil dokonce na dvou šampionátech. V roce 1986 uznal dva ofsajdové góly Belgičanů proti Sovětskému svazu a Sověty podtrhl i o čtyři roky později, když v utkání s Argentinou nereagoval na to, že Kuzněcovovu střelu, která mířila do branky, vyrazil Maradona rukou.
Na sudího Byrona Morena z Ekvádoru zase nezapomenou Italové. Před čtyřmi roky hned na začátku osmifinálového utkání s Koreou daroval domácím penaltu, ale Buffon ji chytil. Vieri pak vstřelil vedoucí gól, na což Moreno reagoval tím, že zatímco soupeři z Asie dovolil všechno, Italy důkladným odpískáním každého kontaktu s hráči domácího týmu prakticky nepustil přes půlicí čáru. Jeho počínání nebylo marné. Tým pořadatelské země vyrovnal, Moreno v prodloužení nespravedlivě vyloučil (údajně za simulování) Tottiho, neuznal regulérní zlatý gól Tommasiho. Pak skórovali Korejci. Oficiální sdělení organizace FIFA uvádělo, že Moreno udělal jen pár menších chyb. Argentinský rozhodčí Sánchez vyloučil v utkání s Koreou dva Portugalce, Egypťan Ghandour sice řídil zápas Korejců se Španěly slušně, ale tím, že nakonec neuznal dva španělské góly, spáchal jako rozhodčí snad největší zvěrstvo a Korea postoupila dál.
Tragická jedenáctka
- Rego (Brazílie)
- Van Moorsel (Nizozemsko)
- Mattea (Itálie)
- Eklind (Švédsko)
- Griffiths (Wales)
- Latyšev (SSSR)
- Garrido (Portugalsko)
- Dubach (Švýcarsko)
- Sánchez (Argentina)
- Corver (Nizozemsko)
- Moreno (Ekvádor)