Hospodářský cyklus stále existuje a jeho vyhlazování měnovou politikou nás jednou za čas pěkně pohladí po letech. A tak se i teď, kdy se zdá, že jdeme hladce na přistání po rychlém oživení ekonomiky a ještě pár let si můžeme užívat, stále někde objevují černé labutě, jak jim říkají moderní ekonomové, neboli strašidla a bludičky ve slovníku našich babiček.
Je pravda, že mezi černým pátkem na newyorské burze a krachem Lehmanových uplynulo hezkých 79 let a proběhla jedna světová válka. Nicméně bychom na to asi opravdu spoléhat neměli. Nakonec za posledních dvacet let svět absolvoval drobet menší krizi v jihovýchodní Asii a prasknutí dotcom bubliny. A že když se něco může stát, tak se to podle Murphyho zákonů také stane, je dobré brát v úvahu. Zejména tehdy, když se rozhodujeme, jak naložíme se svou finanční rezervou. Tak se tedy podívejme na nejošklivější bubáky tohoto začínajícího roku. Jakkoli to nejsou prognózy toho nejpravděpodobnějšího, stojí alespoň za krátké zamyšlení.
Kult strýčka Si
Tím nejškaredějším je bezpochyby Čína. Jejími ekonomickými problémy straší různí analytici a experti již dlouhá léta, takže se to asi bere trochu jako folklor. Ale když se na něco hodně dlouho čeká, tak to neznamená, že to vůbec nepřijde. A pár příznaků, že to může být už brzy, by tady bylo. Poslední čísla o růstu HDP ukazují 6,5 procenta, což je na evropské poměry astronomické číslo, ale pro Čínu je to nejhorší výsledek za posledních deset let. Některé modely ukazují na pokles růstu až k pěti procentům.
Zahraniční obchod začíná mít problémy kvůli obchodnímu válčení s Donaldem Trumpem, ale horší je, že přestává ekonomiku táhnout domácí poptávka. Například prodeje aut poklesly za první loňský půlrok o téměř čtrnáct procent a ani očekávaný vzestup koncem čínského roku to nezachrání a prodeje automobilů v Číně klesnou za celý rok, a to bude od roku 1990 poprvé. Nafouknutou realitní bublinu pak signalizuje 50 milionů neobsazených bytů. Což představuje více než 22 procent bytového fondu. Investoři, kteří mají majetek uložený v neobsazených bytech, by se nyní měli třást hrůzou, že zpomalující ekonomika začne citelně srážet ceny nemovitostí, a stejně by se měly třást banky, které tuhle bublinu financovaly.
Čtyři modernizace po čtyřiceti letech. Pragmatismus změnil Čínu v globální mocnost
Čínský růst je citelně tažen dluhem. Zadlužení podniků a domácností stouplo za posledních deset let o sto procent HDP, zadlužení místních samospráv, které je mimo státní rozvahu, činí minimálně 60 procent HDP. Investice na dluh pak tvoří více než polovinu hospodářského růstu. A čínské politické vedení v obavě z finanční krize přitahuje kohouty a brání bankám v další expanzi. To ale nevyhnutelně brzdí ekonomiku a dál tlačí ceny nemovitostí dolů.
Strukturální problémy takového rozsahu, jako má Čína, by finanční trhy žádnému demokratickému státu netolerovaly, zatímco zde věří komunistickému vedení, že učiní nějaký zázrak. Je pravda, že dluh je především domácí a v totalitním režimu ho lze na úkor obyvatelstva smazat podstatně snadněji. Má to ale háček. Čínu a zejména její obyvatele ekonomický rozmach hodně proměnil a nouze politické probuzení přináší. A strýček Si, na rozdíl od jeho předchůdců, komunistický režim pořádně utahuje a vytváří nový kult osobnosti. Tím je ale pravděpodobnější, že udělá chybu, která se opravdu nevyplácí. Hluboký finanční otřes v druhé největší ekonomice světa a její politická destabilizace by mohla spustit matku všech světových krizí, která by, jakkoli je Čína daleko, pořádně zacloumala i Českem. A tak doufejme, že strýček Si je o dost moudřejší než jeho největší fanoušek sedící u nás na Hradčanech a že si nějak poradí.
Mezi kulkou a šibenicí
Jinou nehezkou bludičku máme ale docela blízko a také pár let už blikotá. Kvantitativní uvolňování, které Evropská centrální banka prováděla v posledních letech formou odkupu dluhopisů, skončilo a na nějakou krizi společné měny prý můžeme zapomenout.
Jenže mezitím se drobet změnila situace v Itálii, kde nám řádí populistická vláda a ukazuje prostředník Bruselu dožadujícímu se dodržování fiskálních dohod. Spready, tedy rozdíly mezi nákupní a prodejní cenou, na italském dluhu se sice před Vánocemi zklidnily, ale to neznamená, že je konec.
Přidejme k tomu Francii, která po nepokojích žlutých vest povolila fiskální otěže a nejspíše jí vypadnou z ruky. Také se může stát, že to francouzský prezident Macron neustojí a dočkáme se předčasných voleb, v nichž se bude rozhodovat mezi nějakými postkomunistickými kandidáty a Le Penovou, což je pro evropskou politiku klíčové země EU tak trochu volba mezi kulkou a šibenicí. Fiskální rozvrat je pak jistý. Jenom Le Penová by to euro zařízla hned.
Investice v roce 2019: na burze letos příliš nezbohatnete
Z Německa na to bude koukat chromá kachna Merkelová, která sice zatím udržela kancléřství, ale její politická síla den ode dne klesá, a co se bude dít za pár měsíců, je ve hvězdách. Zvláště, když ekonomická aktivita v lokomotivě Evropy viditelně ochabuje a země se docela klidně může na pár kvartálů propadnout do recese. Pár Afghánců s nožem v Sasku, nějaká střelba v Mnichově a začne mazec.
A před létem přijdou volby do Evropského parlamentu, z nichž s nejsilnější frakcí mohou vyjít strany, kterým se poslední pětadvacetileté směřování EU od Maastrichtské smlouvy prostě zajídá.
Aby toho nebylo málo, přijde divoký brexit, který rozhodně nezanechá šrámy jen za kanálem. Zvláště německý autoprůmysl zapláče. Ale nejen on.
Euru hrozí krize
Stokrát nic umořilo vola, říkala babička. Když se za této situace začnou zvedat italské spready a vznikne silná nervozita, bude dost těžké divit se. Především však schopnost politické reakce bude nulová, ECB sice spustí svůj záchranný systém v podobě TLTRO s odkupem státních dluhů. Protože ale Itálie není Řecko a francouzský dluh atakující 100 procent HDP klidu nepřidá, nebude tomu nikdo moc věřit. A plán B neexistuje.
Jak jsou na tom se zdravím evropské banky, spíše tušíme, než že bychom opravdu věděli. Pod povrchem nám potichu bublá skandál Deutsche Bank s praním špinavých peněz tak gigantického rozsahu, že to nelze přežít. Samozřejmě bez státní podpory, které se nepochybně nejmocnější bance Evropy dostane v míře více než dostatečné. To ale lidé na ulici neuvidí zrovna rádi. Prostě společné evropské měně hrozí další krize, a při souběhu výše zmíněných okolností dokonce fatální.
Další katastrofy
Katastrofickými předpověďmi a předvídáním šokujících událostí se nebaví jen týdeník Euro, ale nabízí je řada institucí. My se můžeme podívat třeba na nabídku Saxo Bank, která kromě malérů nabízí i pozitivní šoky. My ale zůstaneme při strašení.
Tak například podle Saxo by se mohlo stát, že Donald Trump odvolá šéfa Fed Jeromeho Powella za jeho tlak na dosažení neutrálních úrokových sazeb a nahradí ho holubičím šéfem minnesotské pobočky Neelem Kashkarim. Ten slíbí prezidentovi koupit dluhopisy v hodnotě pět bilionů dolarů s nulovým úrokem a nekonečnou splatností, což prezidentovi umožní financovat nové a „překrásné“ infrastrukturní projekty. USA se tím vrátí na cestu silného růstu z doby před finanční krizí. Inflace dosáhne šesti procent, přestože plán byl pouze tři procenta a politika Fed počítá stále pouze s jedním procentem. Budeme svědky snížení zadluženosti prostřednictvím finanční represe na úkor spotřebitelů.
Investice daleko od hlučícího davu aneb Tipy, kde začít nový život
Další pozoruhodným šokem pak může být, že se premiérem Británie stane Jeremy Corbyn. Zavede progresivní daň z nemovitostí, zaručený příjem a začne znárodňovat. Inflace vzroste na pět procent, bohatí obyvatelé uprchnou ze země i s majetkem a libra se propadne na paritu s dolarem. Znárodňovat se prý může i v Austrálii. Tentokrát to mají být čtyři největší banky kvůli jejich krachu po prasknutí realitní bubliny.
Prostě katastrof může být neomezené množství. Tak vzhůru k novým dobrodružstvím v novém roce.
Dále čtěte: