Vyšetřují se světové banky i auditoři z Deloittu
Parmalat vykazoval miliardovou hotovost a zároveň si půjčoval řádově podobné částky v miliardách eur. Z dluhů platil větší úroky, než získával za uložení svých prostředků na účtech světových bank. Nebylo to divné? Neměli se nad tím zamyslet auditoři mlékárenského a potravinářského gigantu, nebo banky, které Parmalatu pomáhaly s upisováním obligací?
Kdo si uvědomí, že nikdo dlouho na žádné nesrovnalosti kolem účetnictví nepoukazoval, toho nepřekvapí, že italští vyšetřovatelé zkoumají možná pochybení předních světových bank a od konce minulého týdne také auditorské firmy Deloitte (dříve Deloitte Touche Tohmatsu). Finanční skandál kolem Parmalatu vstupuje do nové fáze. Do šetření se aktivně zapojila americká Komise pro cenné papíry, která se mimo jiné zaměřuje právě na roli amerických bank v celé kauze. Ve Spojených státech se objevily také první žaloby investorů, kteří uložili své peníze do dlužních úpisů Parmalatu. Ti žádají náhradu nejen od italské firmy, ale také od jejích „pomocníků“ – bank a auditorů.
Onen zvláštní úkaz, kdy Parmalat vykazoval vysoké disponibilní prostředky a zároveň se šíleným tempem zadlužoval, byl pochopitelně iluzí. To je zcela jasné od chvíle, kdy Bank of America prohlásila, že žádný údajný účet Bonlatu – dcery Parmalatu - ve výši téměř čtyř miliard eur neexistoval (EURO 1/2004).
Se Citigroup do ráje.
Mezi vyšetřovanými bankami pozorovatele zvláště zaujal případ americké Citigroup. Ta Parmalatu pomáhala vytvořit offshorovou společnost Buconero, což italsky znamená „černá díra“. Tato společnost byla součástí složité struktury skupiny kolem Parmalatu, částečně působící v daňových rájích. Buconero mělo údajně sloužit pro poskytování půjček v rámci skupiny, které však nebyly uváděny v konsolidovaném účtu Parmalatu.
Zájem vyšetřovatelů o Bank of America se váže k tomu, jak tato banka pomáhala Parmalatu s vytvářením dvou podezřelých investičních skupin v Brazílii. A pak se zkoumá, co vše další banky o italské potravinářské firmě věděly – nebo alespoň měly vědět, když pomáhaly upisovat její obligace. Vyšetřovatele zajímala kupříkladu emise obligací z loňského podzimu, na níž se podílela Deutsche Bank.
K čemu Kajmany?
Velmi krušný minulý týden zažila auditorská firma Grant Thornton. Ačkoliv její vedení zpočátku tvrdilo, že auditoři jsou sami obětí finančních podvodů, nakonec se rozhodlo vyloučit vlastní italskou pobočku ze své mezinárodní sítě. Už předtím se americký a britský Grant Thornton před svými klienty dušovaly, že s Itálií a Parmalatem nemají nic společného. Společnost se za každou cenu snažila zabránit takovému úniku klientů, který postihl auditory z Andersenu poté, co se provalil skandál amerického Enronu.
Pozornost se ovšem přesunula také na Deloitte, který v roce 1999 převzal funkci hlavního auditora Parmalatu. Firmě Grant Thornton však zůstaly mnohé dceřiné společnosti potravinářské korporace, včetně Bonlatu, registrovaného na Kajmanských ostrovech, který měl mít onen fiktivní účet u Bank of America. Deloittu se vyčítá především to, že si dostatečně neověřoval informace, které od Grant Thorntonu dostával. List Financial Times postavil otázku ještě trochu jinak: Proč se v Deloittu vůbec nezamysleli nad tím, na co italská společnost, produkující mléko a pomerančový džus, potřebuje téměř čtyři miliardy eur na Kajmanských ostrovech?
Očekávanou ránu pak dosavadním auditorům zasadil současný správce Parmalatu Enrico Bondi, který se jejich služeb do budoucna vzdal a začal spolupracovat se společností PricewaterhouseCoopers.
Nebýt v bryndě sám.
Vyšetřovatelům pomohl mnohé objasnit bývalý finanční ředitel Parmalatu Fausto Tonna, označovaný za jednoho z hlavních mozků komplikované struktury kolem potravinářského koncernu. Určitě nechtěl v bryndě zůstat sám. O bankéřích prohlásil, že museli vědět o skutečné finanční situaci firmy. Hlavní vinu by však Tonna rád ponechal za zakladatelovi a šéfovi Parmalatu Calisto Tanzim. „Poslouchal jsem jeho příkazy,“ tvrdil Tonna. Navíc popřál smrt novinářům, kteří o kauze píší.
Hlava podnikatelské rodiny Tanziových však naopak vypovídá, že řešení komplikované finanční situace ponechával svým podřízeným. Jeho právník dokonce o Calisto Tanzim prohlásil: „O financích nic nevěděl. Je podnikatel.“ Přímá konfrontace mezi Tanzim a Tonnou by mohla být zajímavá.
Vyšetřování ještě zdaleka neskončilo, ale v Římě i Bruselu se intenzivně začali věnovat tomu, jak podobným firemním skandálům do budoucna zabránit. Italský ministr financí Giulio Tremonti navrhuje vytvořit v zemi jednotný regulační orgán, který by měl podle britského vzoru na starosti kapitálové trhy, pojišťovnictví i penzijní fondy. Evropský komisař pro jednotný trh Frits Bolkestein zase žádá, aby v celé Evropské unii platila pravidla, podle nichž hlavní auditoři ponesou přímou odpovědnost za celý audit společností.