Češi stále více milují češství a stávají se z nich ostří vlastenci, zdá se. Už 300 tisíc lidí vlastní zbrojní pas povolující nošení zbraní na veřejnosti a další nadšeně přibývají. Snad je v tak bezpečné zemi jako Česko inspiroval moudrý propagátor ústavní novely zákona o amatérské obraně vlasti a stále ještě ministr vnitra Milan Chovanec, který nejradši pálí s oběma zavřenýma očima. Ostatně je z Plzně a ta leží na západě, byť na méně divokém.
Nedávno jsem také v úzkém kruhu přátel zaslechl vlastenecký dotaz, proč k nám vůbec dovážíme zahraniční potraviny, když prý máme nejlepší své vlastní. Tahle upřímná otázka paradoxně zazněla od člověka, který se v roce 1989 skoro nejvíc těšil na to, až bude i Česko plné zahraničního zboží, jaké tehdy znal jen ze Západu. Jako bychom za téměř třicet let od roku 1989 obešli celý kruh: po někdejším vzývání zahraničí zase vzýváme domov. Vracíme se domů.
Svým způsobem je to i logické: společensko-politická nálada se vždy pohybuje v cyklech a námi nyní cloumají silné vlastenecké pudy. Může za to pochopitelně spousta věcí: pořád ještě jsme ekonomicky nedostihli Rakousko, jak nám kdysi sliboval jistý profesor. Taky jsme zjistili, že EU není žádná parta pionýrů, ale obyčejné pokračování války mezi státy, jen místo na válečné frontě u foie gras a lahve bordeaux v noci v Bruselu.
Navíc u nás ještě pořád nezaútočil ani žádný bláznivý terorista, jak nám slibuje moudrý prezident Zeman, což je asi úplně nejhorší. A rozčarování a pocit nejistoty lidi vždy vede od cizího camembertu k domácímu hermelínu. Začíná být proto podezřele nevlastenecké nakupovat cizí zboží nebo trávit dovolenou v zahraničí, když máme tak nádherně rozkopanou vlast, že dva týdny letní dovolené stačí tak akorát na cestu z Prahy do Brna a zpátky – když to jede.
Čtěte: Máme rádi Okamuru. S našimi penězi to umí nejlíp
Nebojte, nejsem intelektuálský masochista typu spisovatele Jáchyma Topola, který má v popisu práce nenávidět a stydět se za Česko, i když spí. I my Češi samozřejmě máme důvody k hrdosti, naši premiéři se například pořád ještě neinspirují Ruskem a Čínou jako Orbán a Jaroslaw Kaczynski je Polák.
O to ale nejde. Spousta Čechů nyní vyznává vlastenectví za každou cenu, což je vlastně opačný extrém sebemrskačství za každou cenu; všechno české je prostě nejlepší na světě, i když se to třeba nedá jíst. Problém je, že vlastenci za každou cenu ve skutečnosti žádnou vlast nijak nevylepší, protože nepřipouští žádnou kritiku: všechno domácí je podle nich nejlepší, protože to je prostě domácí. Tečka.
To je samozřejmě argument hodný Tomia Okamury, případně lyriky Tomáše Hnídka vulgo Ortela. Ano, v podstatě každý člověk na světě automaticky odpoví, že je hrdý na svou vlast, i když třeba zrovna neexistuje nebo ji vede nějaký „rakeťák“ typu Kima. Za touhle odpovědí ale nebývá nic víc než náš automatický reflex, ostatně mnozí pak mívají problém s dalším vysvětlením.
Pravda totiž je, že nejvíc obvykle pro svou vlast udělají ti, kteří ji kritizují. Nemusíme pochopitelně Česko hned nenávidět, jak stojí v titulku, to berte jen jako lacinou autorskou licenci. Určitě ho ale nevylepšíme vlastenectvím za každou cenu. Nakonec podívejte se na všechny ty vlajkové billboardy kolem dálnic. To je ale spíš vlastenectví za všechny prachy, pravda.
Přečtěte si další komentáře Petra Holce:
