Malá soukromá válka mezi několika „prezidenty“ Evropské unie o místo na slunci možná skončí. Bruselem se šíří idea vytvořit post jednoho superprezidenta. Měla by se sloučit funkce šéfa Evropské komise, jímž je Portugalec José Manuel Barroso, a prezidenta Rady Evropské unie, kterou v současnosti zastává Belgičan Herman van Rompuy.
Současný systém, který zavedla před dvěma lety Lisabonská smlouva, totiž příliš nefunguje. Vedoucí posty nebyly jasně definovány a kompetence se často překrývají. Namísto srozumitelného vedení jsme svědky souboje několika kohoutů na smetišti.
Je veřejným tajemstvím, že se mezi Barrosem a van Rompuyem vede žárlivý zápas o to, kdo rychleji promluví k té či oné události nebo bude přítomen tomu či onomu mezinárodnímu summitu. Oba dva totiž mohou reprezentovat EU na mezinárodním poli. Podobnou roli má ovšem také další nově zřízená funkce „ministra zahraničí EU“, kterou zastává baronka Catherine Ashtonová. Namísto průzračného vývaru jsme tak dostali k jídlu hutný guláš.
Neschopnost jasně vymezit role hlavních reprezentantů dvou z celkem tří nejdůležitějších institucí (nezapomeňme ještě na předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze!) unii poškozuje. Když americký prezident Barack Obama před dvěma lety odmítl přijet na euro-americký summit ve Španělsku, šuškalo se, že to bylo právě kvůli sporům, kdo je vlastně šéfem Evropské unie.
Složitě domlouvaná Lisabonská smlouva měla fungování unie reformovat na dlouhá léta dopředu. Neuplynuly ani tři roky a na stole je nová reforma. Skupina vybraných ministrů zahraničí členských států se podle zpravodajského serveru Euobserver o reformě vedení unie neformálně bavila minulý čtvrtek v bruselském sídle Val Duchesse. Podle jednoho z účastníků setkání by nový superprezident byl demokratičtější, protože by byl zvolen poslanci Evropského parlamentu.
Otázkou je, zda sloučení dvou rozdílných rolí – úřednického šéfa komise s politickým šéfem členských států – může fungovat. Komise, která má být nezávislým rozhodčím všech států v unii, by se hůře bránila politickým zájmům jednotlivých vlád. Například šéf komise Barroso proto není přesvědčen, že v podstatně dobře míněné změny přinesou kýžený pořádek. „Potřebujeme gin i tonik, směs politického úsudku a technokratické expertizy,“ citoval Barrosa britský týdeník Economist.
Problematické také je, jak diskuse o reformě probíhá. Skupina ministrů, která si s myšlenkou pohrává, nereprezentuje všechny členské státy (z nových zemí je zastoupeno jen Polsko) a o změnách se nemluví veřejně. Tajnosnubnost je ostatně trvalý problém Evropské unie. Řada důležitých rozhodnutí včetně obsazení klíčových postů se odehrává za zavřenými dveřmi, aniž by veřejnost měla možnost do debaty zasáhnout či ji jen sledovat. Úvahy o jednom superprezidentovi nejsou výjimkou ze zavedeného pravidla.