Bude se u nás zhasínat?

Evropská unie řadí jadernou energetiku do skupiny obnovitelných zdrojů

Nepotřebujeme postupovat po krocích, nezbytný je zásadní obrat, uvádí ve zprávě Evropské unie o energetickém výzkumu a vývoji komisař Janez Potočnik. Dodám jen, že to neplatí jen o jeho oblasti - týká se to všech aspektů současné energetiky. Neboť situace se zhoršuje každým dnem a široká veřejnost, zdá se mi, o tom nic neví. Mnohem zajímavěji totiž vypadá třeba obsáhlá reportáž z havárie transportu větrné turbíny než prognóza, že temelínský polštář, díky němuž má Česko stále ještě dost proudu a může ho vyvážet, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už na konci tohoto desetiletí vyprázdní.

Potočnikova zpráva.

Místo toho čtu zprávy o dalším novém větrníku, který za rok do rozevírající se díry energetické bilance nasype možná tolik, co průměrná uhelná nebo jaderná elektrárna vyrobí za dvě hodiny. Přívrženec obnovitelných zdrojů zcela určitě ani netuší, že Potočnikova zpráva řadí dnes do této kategorie vedle větru, slunce, vody a biomasy také jadernou energetiku - dokáže si totiž sama vyprodukovat v takzvaných rychlých reaktorech nové palivo. Jenže atom je špatný, uhlí špinavé, snad ještě plyn, ale ten se musí dovážet, zbývá nám jen obnovitelná, tedy klasická obnovitelná energie.
Kdo říká a, měl by dodat b, jak to učinila právě Potočnikova zpráva. S docházející ropou - špička její těžby na zemi přijde ještě před rokem 2030, říkají analytici EU - poroste význam a podíl uhelné energetiky. Stavět se budou parní elektrárny se separátory skleníkového plynu CO2, který se bude prodávat k dalšímu průmyslovému využití nebo skladovat v podzemních či podmořských úložištích. Podíl obnovitelných zdrojů (bez atomu) však na konci tohoto století v takovém případě nepřekročí ani s biomasou polovinu primárních energetických zdrojů; nadále bude dominovat uhlí a zemní plyn, pokud se rozhodneme už nejít jadernou cestou.

Aktuální hrozba.

Jenže to bude za 94 let. Dnes čelíme aktuální hrozbě, že nebudeme mít elektřinu. Obrazně se říká „zhasneme“, „budeme svítit loučemi“. Nemám rád takové expresivní výrazy, neboť se snadno mohou brát doslova a jejich autora lze snadno ostrakizovat. Dělají to s oblibou v Rakousku. Říkali jste nám, že když nespustíme jadernou elektrárnu ve Zwentendorfu, zhasneme. A vidíte, žádné louče nepotřebujeme.
Mají pravdu, i když ne tak úplně. Rakousko má skutečně dostatek proudu, byť doba, kdy patřilo k jeho čistým vývozcům, patří už pět let minulosti. Vášniví odpůrci atomu, a Temelína především, nevědí, možná nechtějí vědět, že pět let po referendu v roce 1978, kterým se Rakousko zřeklo Zwentendorfu a vlastně i jaderné energetiky, postavili investoři „nejbezpečnější, totiž nikdy nespuštěné atomové elektrárny“ jen o dva kilometry dále dva uhelné bloky o stejném, více než 700megawattovém výkonu; palivo pro ně se dováží z Polska.

Poučení ze Zwentendorfu.

Zwentendorfská historie tak nabízí poučení i pro dnešek. Zopakuji: spotřeba proudu nejen u nás roste, temelínský polštář se vyčerpává, výstavba nových velkokapacitních zdrojů zabere se schvalovacím řízením nejméně pět let, spíše více. Že bude nutné stavět, se považuje za věc tak samozřejmou, že se o ní ani nemluví. Stačí se však jen zeptat běžného občana, jakou že elektrárnu bychom měli budovat, a je po samozřejmosti. Jeden nechce reaktor, jiný se obává o podkrušnohorské obce, třetímu se nelíbí „chřest“, jak v Německu přezdívají větrníkům, čtvrtý se posmívá biomasovým „kamnům na piliny“. Tvrdit, že by se hodila také větší přečerpávací elektrárna, znamená u nás říkat si o diskvalifikaci ze společenství slušných lidí.

Strategické zboží.

A co tedy elektřinu dovézt, abychom neubližovali své krajině a udrželi si svůj energetický blahobyt? A odkud? Zeptá se člověk, který ani nemusí být příliš vzdělán v energetice a řízení soustavy. Nejenže mezinárodní propojení představují v Evropské unii nejužší místo, nejenže se s nedostatkem proudu potýkají naši bezprostřední sousedé i vzdálenější země, nejenže země, kde je ho momentálně ještě přebytek, jako jsou Polsko, Ukrajina nebo Rusko, nepatří mezi nejspolehlivější dodavatele. Elektřina je především zvláštní druh zboží, jehož cenu sice stanoví trh, avšak nakládá se s ním, nepochybně po právu, jako se strategickým.

Vyberme rychle.

Když si ji tedy můžeme vyrobit doma, určitě je lepší soběstačnost. Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat – a to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Prý je už pět minut po dvanácté, říkají někteří lidé, když mluví o investicích do nových elektráren.
Jestli nepřehánějí, nezbývá příliš mnoho času. Ani výběr není příliš velký: uhlí, atom, biomasa, větrníky. A protože i při sebevětším šetření počínaje novými technologiemi a konče vychvalovaným vypínáním stand-by na elektrických přístrojích budeme potřebovat mnoho, velmi mnoho nových zdrojů, zbývá jen uhlí a atom. Místo spekulací, co a zda nás spasí, bude lepší rychle vybírat. Jinak se skutečně dočkáme loučí.