Je zarážející, jak malou pozornost věnuje většina komentátorů píšících o událostech v Libyi, Tunisku nebo Egyptě skutečnosti, že tyto země, byť etnicky arabské, jsou především součástí Afriky. To znamená, že otřesy na severu budou neodvratně mít nebezpečné dopady pro celý africký kontinent. Ten je pravým koncentrátem problémů, které vedly k dnešní destabilizaci arabského světa. Destabilizace je totiž stav, který Afrika zažívá již dlouhá léta.
Život značné části jejích obyvatel není nic jiného než chaotické střídání konfliktů, krizí a občanských válek. Libovolně, někdy až zlovolně vytyčené hranice, které po sobě zanechaly koloniální velmoci, kmenové záště, náboženská nesnášenlivost, neexistence tradice státnosti, nakonec banální soupeření místních politiků o monopolní přístup ke zdejším přírodním zdrojům. Toť neúplný seznam faktorů odsuzujících Afriku k výbuchu, kterému dříve nebo později nepůjde zabránit.
Lokální rozbroje již učinily ze Somálska zkrachovalý stát. Stomilionová Nigérie je fakticky rozštěpená podle náboženského příznaku. Ze stejných důvodů skončil i Súdán coby jednotný stát. Demokratická republika Kongo, dříve Zaire, je po léta zmítána permanentní občanskou válkou postrádající jakékoli racionální vysvětlení. Kdysi kvetoucí Jižní Rhodesie, z níž se pod jménem Zimbabwe stal vzorný příklad zpustošenosti a bídy, má ve svém čele krutovládce Mugabeho, který si rozhodně nezadá s plukovníkem Kaddáfím. Není pochyb, že se země ponoří do bratrovražedné řeže okamžitě po diktátorově skonu.
Občanská válka v Pobřeží slonoviny co do počtu obětí a utečenců na hony předčí libyjský konflikt, a přesto je jí na Západě věnována směšně malá pozornost. Sotva kde se dočtete, že hlubinnou příčinou války nejsou ani tak rozdíly v názorech na to, kdo a jakým počtem hlasů zvítězil v prezidentských volbách, jako spíše zcela oprávněný strach křesťanského obyvatelstva z genocidy. Ta bude nejspíš doprovázet nástup islamizovaných kmenů k moci.
To vše se děje na tmavém pozadí pravidelných hladomorů, bídy a sociálního zoufalství, jež se samy o sobě mohou stát katalyzátory výbuchu na kontinentu.
I přes všeobecnou známost těchto skutečností se mezinárodní společenství tváří, jako by se v Africe nedělo nic až tak dramatického. Jen jedna z regionálních organizací se zmínila o reálné hrozbě afrického kataklyzmatu. Učinila tak Liga arabských států ve své rezoluci podporující válečné akce proti Kaddáfího režimu. Opatrně naznačila, že tato operace může mít nepředvídatelné dopady na území na jih od Maghribu.
Tento strach lze pochopit: pokud se destabilizace Afriky stane smutnou skutečností, budou jí čelit především právě arabské země. Ze zeměpisných důvodů nebudou před tímto živlem chráněny ani Středozemním či Rudým mořem, ani Atlantickým oceánem. Dobře vědí, že jakýkoli zásah Evropy, Spojených států nebo Ruska bude exkluzivně výběrový – v přímé závislosti na ekonomických zájmech v té které africké zemi. Ze zkušenosti také vědí, že veškeré pokusy mezinárodního společenství zastavit kmenovou nebo náboženskou řež v konfliktních ohniscích Afriky končily v minulosti vždy neslavným a zmatečným ústupem. Problém somálských pirátů zůstává nezvládnut, ačkoli s nimi bojuje pomalu celý svět. Jev pirátství může zasáhnout celý kontinent úměrně tomu, jak se bude rozpadat státnost jednotlivých zemí. V boji s chaosem jsou totiž řízené střely Tomahawk velmi nedokonalou zbraní.
Současný africký diktátor dobře ví, že zneužíváním moci prakticky nic neriskuje – pokud zrovna demonstrativně neholduje lidožroutství, jak to dělával zlořečený středoafrický císař Jean-Bédel Bokassa. Když země sousedící s Pobřežím slonoviny požádaly o mezinárodní pacifikaci znepřátelených stran, nevyslechly je ani Evropská unie, ani Spojené státy, ani Rusko. Toto paradoxní souznění světových hráčů má prostinké vysvětlení: mořský šelf u Pobřeží slonoviny je pokládán, podle deníku The Financial Times, za „jednu z nejslibnějších zásobáren energetických surovin na světě“. Takový ruský Lukoil si pro strýčka Příhodu dávno koupil podíl na třech těžebních polích Pobřeží slonoviny. Všichni velcí hráči doufají, že občanská válka jednou skončí, a nechtějí si kazit vztahy s možným vítězem, ať jím bude kdokoli. A to je celá jejich africká politika.
