Nezlepší-li se výuka na vysokých školách, dobří gymnazisté vyrazí do světa
Mladý vozíčkář, chlapec, jehož nebudeme jmenovat, vystudoval navzdory svému handicapu „elitní“ pražské gymnázium. Klobouk dolů. Zvídavý mladík se však s maturitou nespokojil a hodlal ve svém snu pokračovat. I zamířil na věhlasnou vysokou školu, univerzitu krále Karla, jež se pyšní datem vzniku 1348. Jaké bylo jeho překvapení, když narážel na překážky - nikoli jen hmotné -, s nimiž se nesetkával ani na „pouhé“ střední škole. Když po čase zavítal na své gymnázium, vyprávěl: „Přesunout proseminář do přízemí, abych jej mohl navštěvovat? Nemožné. Řeknu vám, čekal jsem, že přístup bude trochu horší, ale totální lidská lhostejnost mě šokovala.“ Klientský přístup? Ale jděte.
Nemusíte být kvadruplegikem, přesto podobné nešvary znáte. Studovali jste přece na vysoké škole, nejspíše v Česku. Profesoři se s vámi moc nevybavovali, zadali vám jen knížky k přečtení. Když jste chtěli radu nebo dokonce, ó svatá prostoto, diskutovat, klepali jste marně. Co horšího, dáma docentka často chyběla i v konzultačních hodinách, přestože její citační index za posledních pět let nakynul o jedinou recenzi. V jihočeském věstníku. „Je vidět, že technické školy donutila nouze housti, protože se začínají starat a studenty a lákat: Pořádají konference, posílají k nám doktorandy na přednášky. Ale na humanitních fakultách jako by se zastavil čas,“ smutní gymnaziální ředitel, jenž vystudoval „peďák“.
Nemají tedy gymnazisté z prestižních škol, zvyklí na soutěžní debaty v cizích jazycích, potíže s přechodem na rigidní české „vejšky“? „Studenti jsou u nás opečovávaní a zvyklí, že když něco nevědí, dojdou za učitelem a on se jim hodinu - ve svém volnu - věnuje. Někdy to mohou brát jako ,újmu‘. Ale v životě se s vámi nikdo nevybavuje, a proto to vysoké školy trochu sekají,“ říká ředitel PORGu Václav Klaus. „Záleží ale, kam kdo chodí a zda je vůbec vysokoškolské vzdělání k něčemu, protože jsou čím dál populárnější obory, jimiž se ani babička vnoučat nemůže v krámě pochlubit, neboť je neumí vyslovit. Nebývá mi leckdy jasné, k čemu takové obory jsou; kromě toho, že na fakultě zůstanete jako asistent a učíte totéž.“
Řešení mají na Gymnasiu Jižní Město - zavedli krátké univerzitní stáže. Studenti, kteří už rok před maturitou připravují „minidiplomku“, si mohou během dvou týdnů ověřit spolupráci s dotyčnou katedrou a předem poznat, zda je zajímavá. „Když jsem si četl výstupní zprávy, jež psali ve slohu, byly tam ,úžasné‘ věci o různých fakultách: ,Přednáška začíná, nikde nikdo. Po patnácti minutách se přitrousí studenti, posléze vyučující. Všichni odbíhají s mobily. Když přednáška odpadá, stále se špendlíkem připíchávají cedulky na dveře.‘ Ale jiní zase píší: ,Super, docenti se mi věnovali. Jdu tam studovat!‘“ říká ředitel Miroslav Hřebecký.
S adaptací na tuzemské vysoké školy mají neblahé zkušenosti i „zhýčkaní“ absolventi Gymnázia Jana Keplera. „Často se podivují, jak to na univerzitách chodí. Říkají: ,Jo, jsou tam i pašáci, ale většina je těch horších,‘“ potvrzuje ředitel Jiří Růžička. V průzkumech, které hodnotí kvalitu vzdělávání, se v čele umísťují Finsko, Malajsie a Kanada. Řídící říká: „O těch zemích jsem si udělal představu: Je to kvalitou učitelů. Jsou alfou a omegou systému. Můžeme si vymýšlet rámcové vzdělávací programy, nové koncepce školy, ale pokud nebudou lidé, kteří je dokážou naplnit, je to úplně k ničemu.“ Jsou na vině naše společenskovědní fakulty?
Růžička byl před časem na nejlepší pedagogické škole v Ontariu: „Na magisterské studium berou 200 lidí, hlásily se jich čtyři tisíce. Proč tolik? Protože je to prestižní a mimořádně placené povolání, mohou si tedy vybrat nejlepší ze středních škol. Nepřichází též v úvahu, aby je učili nějací otroubkové. Dobří studenti dělají dobrou školu. A dobrá škola přitahuje dobré studenty. Je to strašně jednoduché.“ Dobrá gymnázia jsme možná našli (viz s. 38), ale zbývá se ptát, zda se tito gymnazisté nerozutečou do světa, kde jejich vzdělanostní náskok lépe docení.
