Opatření použitá v Lichtenštejnsku se budou v jiných zemích prosazovat jen obtížně
Stát by si měl ponechat jen činnosti, které pro svůj chod skutečně potřebuje – například zahraniční vztahy, obranu či soudnictví. Ostatní činnosti by měl buď předat regionům a obcím, nebo je „outsourcovat“ do komerční sféry, bude-li to pro něj výhodnější. Všechny činnosti musejí být auditovány a kontrolovány, pro občany průhledné – služby státu si platí a patří jim – a proto prováděny efektivně. Tím se dramaticky sníží prostor pro korupci, nehospodárnost, byrokracii a nekompetentnost úředníků.
Inspirace
Tyto názory zaznívají v knize vládnoucího lichtenštejnského knížete Hanse-Adama II. The State in the Thirth Millenium (Stát ve třetím tisíciletí), která vyšla loni na podzim a vzbudila velkou pozornost. Nejen proto, že ji napsal Hans-Adam II., ale především z toho důvodu, že poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to plané filozofování ani sebechvála. Hans-Adam II. se totiž opírá o vlastní zkušenost s vládnutím a řízením rodinného majetku. Poučný je zejména jeho názor na řízení státních financí a na decentralizaci pravomocí – z centra na regiony a obce. Důležité také je, že jde o stejný nebo podobný názor na klíčové problémy státu, který zastává mnoho našich nebo zahraničních odborníků.
Kniha je rozdělena do třinácti kapitol. V prvních devíti Hans-Adam II. analyzuje vznik státu a jeho různé formy. Porovnává monarchie s republikánským zřízením s přímou, či nepřímou demokracií. A vysvětluje i ústavní pořádky ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku, které považuje za nejrozvinutější. Ve zbytku knihy pak věnuje pozornost současným problémům, které musejí státy řešit – od válek a terorismu přes obchod s drogami, rostoucí státní dluhy až po klesající porodnost v nejvyspělejších zemích nebo školství. A lze v něm nalézt i inspiraci pro řešení našich problémů.
Servisní centrum
Ve třetím tisíciletí by se dle Hanse-Adama II. měly státy snažit zabránit válkám občanským i mezi nimi samými, sloužit všem svým občanům, nikoli jen privilegované skupině – politikům na různých stupních státní správy, zákonodárcům a okolo nich organizované skupině úředníků a firem – a poskytnout jim maximální demokracii, vládu práva a konkurenceschopnost ve věku globalizace. Stát má plnit úlohu servisního centra sloužícího občanům. Pokud ji neplní, mají občané mít právo to změnit volbami nebo hlasováním o změně ústavy. Občany přirovnává k akcionářům firmy, jimž musí být management (vláda) odpovědný. Poznamenává však, že jde o zjednodušený pohled – například občané nemohou prodat „akcie“ svého státu, pokud nemá dobré výsledky.
Lichtenštejnští občané mají právo zrušit v referendu monarchii a obce odejít ze státního svazku, pokud nebudou se službami státu spokojení – předtím však mohou volbami a referendy změnit složení vlády, obecních úřadů, i ústavu a další.
Zasahování občanů
Většina států však zvýšila počet zákonů a jiných právních norem, které nejen učinily jejich chod nákladnějším, ale i omezily práva občanů. Stále však nejsou schopné účinně bojovat s malou i organizovanou kriminalitou. Je téměř zázrak, že v mnoha zemích dosud vládne zákon. Dle Hanse-Adama II. je to jen díky „idealistům, kteří pracují s vysokým nasazením při prosazování zákona, vyšetřování a u soudů. Nehledě na to, že by si často v soukromé sféře vydělali mnohem víc“. Věnuje se také problematice obchodu s drogami a nad jeho názory na potírání tohoto organizovaného zločinu je dobré se zamyslet.
Hans-Adam II. tvrdí, že by počet poslanců v zákonodárných sborech měl být co nejnižší. Iluzí totiž je, že jejich vyšší počet zajistí lepší zastoupení voličů. A dodává: „Je-li parlament velký, délka jeho jednání se prodlužuje, neroste však kvalita.“ Poslanci totiž většinou nereprezentují voliče, ale strany. Mnohem důležitější než počet poslanců je, jak mohou občané zasahovat do legislativního procesu. A současně musí být zajištěno, aby voliči nepřijímali populistická rozhodnutí ohrožující řádný chod státu. Hans-Adam II. navrhuje, aby hlava státu měla právo veta – stejně jako lichtenštejnský kníže. Prezident je dle něho také „monarchou“. Monarcha, který získal tento úřad narozením, je však nezávislejší než ten, který chce být znovu zvolen.
Penzijní systém
Hans-Adam II. se věnuje i sociální péči a státním financím, které dlouhodobě většinu zemí trápí nejvíce: „Sociální stát pomohl státní oligarchii získat přístup k životům jednotlivých občanů – požadovat od nich vyšší daně – aby mohla financovat byrokracii a vytvořit značné dluhy, které zatíží i budoucí generace.“ Odborníci již dlouhou dobu varují, že sociální stát, jak jej na konci 19. století koncipoval německý kancléř Bismarck, nemůže přežít. Politici však před volbami slibují voličům, že je udržitelný: „Ani politici, kteří toto slibují, se však nemohou spolehnout na velkorysé důchodové zajištění.“ V důsledku klesající porodnosti a rostoucího počtu důchodců proto musejí být státní penzijní plány založené na průběžném financování zásadně zreformovány. Hans-Adam II. připomíná, že v minulosti se o své rodiče staraly děti, a čím více jich bylo, tím to bylo pro ně lepší. Stát potřebuje zvýšit porodnost. Proč by však měli občané na sebe brát náklady a starosti o výchovu dětí, musejí-li platit státu na penze lidí, které vůbec neznají, a důchody jim stát garantuje? Raději ušetří a užijí si života.
Má-li se zabránit dalším krizím, je třeba prodloužit věk odchodu do důchodu a změnit penzijní systém z průběžného na fondový. Pak si každý občan bude spořit na vlastní penzi a jen část jeho příspěvků půjde na solidární fond určený pro ty, kdo nemohou pracovat. Současně zákony musejí podporovat zaměstnávání starších občanů. Pokud si však občan naspoří určitou státem definovanou částku, bude moci odejít do penze, kdy chce. A část penzijního účtu, kterou nespotřebuje, získají jeho dědicové. Penzijní systém by mohl být doplněn o příplatky, které by stejně jako u komerčních pojistek zohlednily rizikové chování pojištěného. Týká se to například kuřáků, alkoholiků či vrcholových sportovců.
Nezaměstnanost a školství
Velkým problémem je nezaměstnanost. Některé státy ji však zhoršují například vysokými minimálními mzdami, výpovědními lhůtami, byrokracií či daněmi. Přitom by měly podporovat tvorbu nových pracovních míst liberálním zákonodárstvím a přilákat k sobě zaměstnavatele.
Pro další udržitelný rozvoj států je nezbytná reforma školství. Mělo by buď být delegováno na obce a regiony, nebo privatizováno. Stát by však stále zodpovídal za vytvoření a monitorování legislativního rámce školství. Neměl by však vlastnit ani školy, ani univerzity. Školství by mělo být financováno pomocí voucherů. Ty by dostal každý občan a mohl by rozhodnout o škole, na níž budou jeho děti studovat. Bylo by to spravedlivější než současný systém, v němž rodiče sice platí daně, ale nemohou ovlivnit kvalitu škol, jež dostávají peníze nikoli dle kvality výuky, ale jiných kriterií. Do toho navíc zasahují politicky vlivné školské odbory bránící efektivnímu školskému systému a jeho reformě.
Daně a zákaz zadlužení
Složitý daňový systém je velkou nevýhodou a zátěží mnoha států. Hans-Adam II. v tom spatřuje další důvod, proč by měly být pravomoci decentralizovány. Financování obcí i státu pak bude průhlednější a každý subjekt bude muset hospodařit úsporněji. Stát bude potřebovat méně peněz, a zachová-li se míra zdanění, jejich přebytek půjde na splacení dluhů. Daně by tedy mohly i klesnout. Státy by měly prodat nepotřebný majetek a finance z prodeje použít na financování penzijního systému.
Politici státy zadlužují, a proto by měly být provedeny změny ústavy, které by čerpání úvěrů státem a obcemi maximálně ztížilo. Jen hrozba bankrotu bude nutit voliče, aby podporovali dlouhodobě stabilní financování. Povede to i k vyšší odpovědnosti bank. Hans-Adam II. píše: „Až dosud firmy a banky v mnoha zemích prodávaly extravagantní projekty váženým, ale nezkušeným radním, protože věděly, že nakonec je zaplatí stát.“
Kniha obsahuje zajímavý pohled na současný stát z pozice úspěšného manažera a hlavy státu s nejvyšší životní úrovní na světě – v roce 2007 mělo Lichtenštejnsko 118 tisíc dolarů na obyvatele, jen 28 procent však vytvářelo finanční odvětví. Mnoho návrhů Hanse-Adama II. sice již bylo použito v Lichtenštejnsku, ale v jiných zemích se budou prosazovat jen obtížně. Bude to záviset na odpovědnosti, odvaze a vizionářství politiků a na ochotě voličů přejit od modelu „po nás potopa“ k odpovědnému spravování věcí veřejných.
Box:
Vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. (55)
Vládnoucí kníže z Lichtenštejnska pochází z rodu, jenž má původ – před sedmi sty lety – na Moravě (Lednice, Valtice). Vystudoval management, absolvoval bankovní praxi v Londýně a poté reformoval správu rodinného majetku a státu. S manželkou Marií, rozenou hraběnkou Kinskou, má čtyři děti. Jeho majetek se odhaduje na šest miliard dolarů.
THE STATE IN THE THIRTH MILLENIUM
(Stát ve třetím tisíciletí)
AUTOR
Hans-Adam II., vládnoucí lichtenštejnský kníže
VYDAL
van Eck Publishers Lichtenštejnsko 2009
ROZSAH
216 stran