Američané zahájili útok ve špatnou chvíli
Český prezident Václav Klaus říká, že americký koncept války v Iráku je založen na principu „přání otcem myšlenky“. Tento koncept vychází z ničím nepodložené víry, že válka dovede poraženou zemi k demokracii. Víra amerického prezidenta George Bushe se ostatně stále více stává terčem pochybností a kritik i v samotných Spojených státech.
Princip „přání otcem myšlenky“ v poslední době nachází velmi široké uplatnění. Tak například čeští politici si vykládají stanovisko země k válce v Iráku každý po svém. Cyril Svoboda, jenž v poslední době působí dojmem, že už pouze tlumočí stanoviska svého náměstka Alexandra Vondry, prohlásil, že Česko je na straně spojenců. Od prezidenta, premiéra i dalších ministrů jsme se ovšem dozvěděli, že rozhodně nejsme součástí Američany vedené koalice v Iráku. S tím nakonec souhlasil i Cyril Svoboda. Mezitím si ovšem Američané Česko zařadili do svého seznamu spojenců, kteří do toho jdou s nimi.
Oním „přáním otcem myšlenky“ se tedy Spojené státy řídily i v tomto případě. Pokud by si totiž Američané prostudovali nálady veřejného mínění v České republice, stanoviska prezidenta, premiéra a Parlamentu, nemohli by si Česko v onom seznamu zaškrtnout. A to ani se svolením Alexandra Vondry či Cyrila Svobody. V této souvislosti by bylo zajímavé vědět, jakým způsobem Američané do svých seznamů zařazují další státy.
Vrcholem všeho bylo, když americká televizní stanice CNN oznámila, že Američany vedená koalice je nyní širší než v době první války v Perském zálivu! Pokud tuto informaci označíme za pouhou polopravdu, budeme velmi shovívaví. Proti dnešní válce v Iráku masově protestují lidé na celém světě. Většina zemí se odmítá do války zapojit. Pravdou je spíše to, že někteří politici se strachují o přízeň USA do budoucna. Hledají způsob, jak docílit toho, aby si Američané mysleli, že s nimi vlastně docela souhlasí. Stačí jeden podpis prezidenta pod novinový článek těsně před tím, než hlava státu definitivně odejde z úřadu, a Američané už onu zemi pěkně šoupnou na seznam.
Neškodilo by nicméně, kdyby česká vláda vyjádřila jasný nesouhlas s válkou. Takové stanovisko by nikdo neměl vnímat jako snahu podkopat důležitou transatlantickou vazbu na Spojené státy. (Mimochodem na druhé straně oceánu je i Kanada, která Američanům nijak nepoklonkuje.) USA by měly zůstat naším klíčovým spojencem. To však neznamená, že Češi nutně musejí přikyvovat, když se Spojené státy pouštějí do nebezpečného dobrodružství.
Zcela vylučovat válku proti Saddámovi Husajnovi by byl nesmysl. Za určitých okolností se tato varianta mohla stát nezbytnou. Američané a Britové však zahájili útok ve špatnou chvíli – nejednali s mandátem OSN, neměli pro svou akci podporu ve světě a nevyzkoušeli jiné možnosti k odzbrojení iráckého diktátora. Odmítli logický argument, že Saddám v tuto chvíli nepředstavuje až takovou hrozbu, aby ve válce museli umírat lidé.
Dnes nikdo nemůže s přesností odhadnout všechny důsledky války v Iráku. Je možné, že některé z nich budou i pozitivní. Pokud ovšem nevycházíme ze spasitelské víry George Bushe, nýbrž z racionální analýzy, dojdeme k závěru, že válka nadělá více škody než užitku.
Rizik této války je řada. Může poškodit mezinárodní právní řád, který Spojené státy při zahájení útoku nerespektovaly. Objeví se další pochybnosti o roli OSN, neboli - jinými slovy - o schopnosti států spolupracovat mírovými prostředky na půdě mezinárodní organizace. Může se zvýšit riziko střetu civilizací mezi Západem a islámským světem. Rozhádaní Evropané se budou s potížemi znovu dávat dohromady. V celém světě klesne prestiž Spojených států. Válka v Iráku může odvrátit pozornost mnohých od boje proti terorismu. Myšlenka demokracie se možná stane méně přitažlivou, protože bude vnucována tlakem strašlivých zbraní. Nelze vyloučit, že vlastenecké nadšení části americké společnosti sníží odolnost vůči totalitárním tendencím ve Spojených státech – byť na druhé straně jim tato země odolává a prokazuje, jak silně je v ní zakořeněna ochota k demokratické diskusi.
Je samozřejmě nutné připustit, že určitá rizika by přinesl i odklad války. Světoví diktátoři by si mohli myslet, že George Bush štěká, ale nekouše. Může však být pro někoho dostatečným důvodem k účasti ve válce to, že americký prezident ji už jednou slíbil?
Kritici války jsou často obviňováni z antiamerikanismu. To je špatný argument, který nicméně není v rozporu s Bushovým heslem: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Takový přístup je typický pro totalitarismus.