Američané nepotřebují zmatenou rétoriku ale jasná slova
Tak hrozivě svět vypadal naposledy v nejtemnějších dobách studené války. Irák, Severní Korea i al- Káida ohrožují mír. Jenže tehdy měla Amerika v konfliktu se Sovětským svazem jasně určenou strategii – zadržování jeho rozpínavosti a hrozbu, že se v případě války obě velmoci zničí navzájem. Dnešní zahraniční politika USA se jeví jako zmatená, konfliktní a občas i sebedestruktivní.
Co tedy Američané a lidé z celého světa vidí? Bushova vláda se chystá k válce s Irákem, aby mu zabránila v použití zbraní hromadného ničení. Jenže Irák se podrobil kontrolám inspektorů OSN, a ti zatím žádné zbraně nenašli. A nikdo dosud nepředložil důkaz o tom, že by je Saddám Husajn prodával teroristům nebo jiným zemím. Další člen Bushovy Osy zla, Severní Korea, ovšem pokračuje ve vývoji jaderných zbraní. Navíc vyhnala zahraniční zbrojní inspektory a už dnes vlastní rakety schopné zasáhnout Japonsko, Jižní Koreu a možná i Spojené státy. K tomu prodává střely Scud, aby udržela zruinovanou ekonomiku nad vodou. Přitom všem Bílý dům prohlašuje, že je ochoten se Severní Koreou jednat, a pomocí spojenců se s ní snaží dohodnout po dobrém.
Pokud se v jeho zahraniční politice těžko hledá nějaký systém, pak nejspíš proto, že tam žádný není. Když prezident George W. Bush na svou funkci kandidoval, vyznával oprášený izolacionismus, v prvním roce svého pobytu ve funkci hlásal unilateralní sílu USA a právo na preventivní úder, v druhém už to byl multilateralismus s podporou spojenců, a na prahu třetího roku praktikuje internacionalismus ve stylu prezidenta Wilsona (prosazovat ve světě své ideje – pozn. red).
Dobrou zprávou je, že realita Bushovy zahraniční politiky pokulhává za rétorikou a za dojmem, kterým působí. Prezident a jeho zahraničně-političtí poradci se zřejmě učí za pochodu. Ve střetu s realitou globálního světa opouštějí tvrdě ideologické pozice a staví se k jeho problémům pragmatičtěji. Krize kolem Iráku a Severní Koreje donutily – byť každá po svém – Bushovu vládu k poněkud tradičnějším, ohleduplnějším a diplomatičtějším krokům, než by se dalo očekávat.
Postupný vývoj Bushovy zahraniční politiky však vyvolává zděšení: přihlížíme politickým obratům, sledujeme nedůslednost rozhodnutí, doufáme, že vše dobře dopadne a bojíme se následků uspěchaných a nepromyšlených činů. Dokud americká vláda nepřijde s jasně definovanými pravidly, bude její kroky doma i v zahraničí i nadále provázet nejistota, strach a hněv.
Změny, které v Bushově přístupu k zahraniční politice během těch tří krátkých let nastaly, jsou až zarážející. Dnešní prezident na svou funkci kandidoval jako neoizolacionista. Tehdy se bál, že USA ztratí svou suverenitu tváří v tvář nadnárodním organizacím, jako OSN, stavěl se proti vojenským intervencím v etnických válkách typu Bosny a proti vytváření státu zvenčí na místech, jako Somálsko, a byl odhodlán vybudovat protiraketový štít, aby svou vlast ochránil před hrozbami z jiných zemí.
Po nástupu do funkce začal razit unilateralismus a odmítl svou zemi angažovat v zásadních mezinárodních smlouvách od Kjótského protokolu o globálním oteplování až po smlouvu o omezení protiraketové obrany. Tím vyvolal vlnu antipatií, která se dále zhoršovala. Nedávný průzkum agentury Pew Research Center prokázal růst antiamerických nálad v řadě zemí, Německem a Tureckem počínaje a Jižní Koreou a Kanadou konče.
Události z jedenáctého září unilateralismus Bílého domu ještě posílily. USA zaútočily na al-Káidu a svrhly Taliban v Afghánistánu samy, pouze s pomocí Velké Británie. Zvládly ten úkol efektivně a víceméně bez zapojení NATO nebo OSN.
Unilateralistická fáze zahraniční politiky vyvrcholila v létě 2002, kdy byla vtělena do Národní bezpečnostní strategie USA, tedy do dokumentu, který prezident před odesláním do Kongresu osobně upravoval. Dokument hlásal unilateralismus, právo na preventivní úder a nutnost zabránit jakékoli zemi či seskupení, aby se vojensky vyrovnalo síle USA. Poslední bod byl zcela jasně namířen proti Číně. Můžeme hovořit o skutečné důvěře v sílu imperialismu.
Přesto kormidlo Bushovy zahraniční politiky zatočilo ostře do multilaterálních vod jen pár týdnů po vyhlášení uvedené strategie. Změnu si vynutila situace v Iráku, respektive snaha o změnu tamějšího režimu. Nový politický směr se vlastně začal rýsovat už při pádu režimu v Afghánistánu. Aby Spojené státy zpečetily tamější vítězství, musely o pomoc při zajištění bezpečnosti v Kábulu a obnově země požádat Rusko, Pákistán, Turecko, Německo, Itálii, OSN a řadu dalších mezinárodních organizací. USA mohly bojovat samy, ale osud vítězství nakonec záležel i na ostatních.
U Iráku se tato závislost už stala zjevnou. Pokud chtěla Amerika využívat základny na Středním Východě, v Turecku a Evropě k invazi do Iráku, musela jít přes Radu bezpečnosti OSN a hrát podle multilaterálních pravidel. Během jednání vyzval Bush OSN, aby získala zpět svůj význam – a stalo se. Americký prezident se naučil, jak tuto organizaci vést, aniž by tím USA přišly o svou suverenitu. Byla to důležitá lekce.
Nejspíš i Severní Korea zahraničně-politický tým Bílého domu leccos naučí. Preventivní úder je snad možný ve vojensky slabé zemi, jakou je Irák, ale u po zuby ozbrojených států typu Severní Koreje nepřichází v úvahu. Mohl by mít za následek zničení Soulu a možná i Tokia. Proto i když je Kim Čong-Ilův režim zřejmě Spojeným státům větší vojenskou hrozbou a ačkoli po léta lhal, že nevyvíjí jaderné zbraně, jednostranné a preventivní vojenské řešení není na pořadu dne. Namísto toho se americká vláda s nechutí obrací na Jižní Koreu a Čínu, aby napjatou situaci vyřešily diplomatickou cestou. I spojenci se občas hodí. Vítejte ve světě reálné politiky.
Veřejnost je z Bushovy zahraniční politiky poněkud zmatená a nervózní – právě proto, že se tato politika mění. Rétorika často neodpovídá chování, ozývá se z ní směsice protichůdných názorů, a koncepce si navzájem odporují. Unilateralismus snad vyšel z módy, ale preventivní údery ne. A opravdu někdo ve Washingtonu věří, že lze Číně zabránit ve změně ve vojenskou velmoc?
Uvedené posuny, které v zahraničních postojích americké vlády probíhají, jsou rychlé a vítané. Multilaterální přístup může dokonce zlepšit vyhlídky Bushova plánu na obnovu Iráku. Prezidentův neoizolacionismus se změnil ve wilsonovský internacionalismus, plný snů o přeměně Iráku a zbytku Středního Východu v moderní demokratické země. Demokratický Irák by mohl zvrátit poměr sil v Iránu, kde už volby otupily moc muslimských duchovních. Otevřela by se tak cesta k vytvoření pásu demokratických zemí, který by se táhl přes Střední Východ, a do nějž by patřilo Turecko, Irák, Irán a Afghánistán, a také cesta k modernizaci islámské společnosti. To by byl opravdu monumentální počin, zcela srovnatelný s ukončením studené války.
Pokud však USA tohoto cíle chtějí dosáhnout, potřebují jasnou, konzistentní zahraniční politiku, která zmobilizuje svět a získá jej pro realizaci celé vize. A prvním krokem by měla být změna rétoriky – tak, aby slova odpovídala stále pragmatičtějším činům.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
BusinessWeek
