Příchod soukromých firem může Iráku pomoci
Prorok Mohamed – sám obchodník - se díval na obchod mnohem příznivěji než křesťanská církev. Tak alespoň argumentují publicisté John Micklethwait a Adrian Wooldridge, kteří se zabývají historií firem. Soudí, že příchod soukromých společností je právě to, co dnes Irák potřebuje. V listu Wall Street Journal se přimlouvají za to, aby veškeré úvahy o tom, jaké firmy na válce v Iráku a poválečné obnově vydělají, byly posuzovány také z pohledu iráckých potřeb. Dokazují, že úspěšné jsou ty země, které daly prostor rozvoji soukromých společností.
Problematika ekonomických zájmů, jež stály za útokem na Irák, je ovšem složitější. Pro řadu protiválečných aktivistů je nepřijatelné, aby soukromé korporace rozhodovaly o tom, kde se povedou války. Tito kritici mají v rukou některé silné argumenty. Například americký viceprezident Dick Cheney vyvolal oprávněné pochybnosti o svých politických postojích, neboť ještě dnes dostává peníze od soukromé firmy, která už v Iráku vydělává.
V souvislosti s válkou se objevila řada teorií o tom, že za vším stojí zájmy ropných gigantů, zbrojního průmyslu i kapitánů dalších průmyslových odvětví. Tyto soudy jsou přehnané – opomíjejí totiž velmi rozvinutou diskusi ve Spojených státech o otázkách bezpečnosti po 11. září 2001. Přesto se lze ptát, jakou roli ekonomické zájmy sehrály. Potíž je v tom, že na tuto otázku nelze přesně odpovědět. Aktérů na politické scéně ve Washingtonu je řada, každý přichází se svými představami a o svých pohnutkách mluví více či méně otevřeně. Výsledkem je zahraniční politika, která vychází z různých zájmů včetně ekonomických. Ropa hraje důležitou roli, protože jde o budoucí energetickou bezpečnost Ameriky, pro niž jsou dodávky z Blízkého východu velmi důležité. To však ještě neznamená, že se válčí pouze kvůli ropě.
Co kdybychom onu otázku obrátili: Šli by Američané do Iráku, kdyby to neodpovídalo také jejich ekonomickým zájmům? Sotva. Lze ovšem rovněž připustit, že ambice amerických firem a potřeby Iráku nemusejí být nutně v rozporu.
Navzdory všem pochybnostem o tom, zda bylo vedení války bez mandátu Organizace spojených národů rozumné, je možné v americkém přístupu hledat i pozitivní momenty. Dokonce i informace o neprůhlednosti a pochybeních při zadávání zakázek v Iráku americkým firmám mají svou příznivější tvář: Je-li totiž ve Spojených státech něco podezřelého, tak se o tom lidé dovědí – píše se o tom na stránkách tamního tisku. (S americkými televizemi to někdy bývá horší.) V diktaturách, jakou byl režim Saddáma Husajna, je slyšet pouze ta oficiální „pravda“.
Dobrat se k jasným představám o tom, co opravdu Irák potřebuje a co je zapotřebí k tomu, aby tam mohly soukromé firmy úspěšné působit, je nicméně náročný úkol. Detailní analýzu zveřejnil ve své nové knize „Budoucnost svobody“ a v týdeníku Newsweek americký analytik mezinárodních vztahů Fareed Zakaria. Muž, který je považován za nástupce velikánů (teoretiků i praktiků) americké zahraniční politiky Zbigniewa Brzezinského či Henryho Kissingera. (Mimochodem – zatímco Brzezinského a Kissingerovi předci pocházejí z Evropy, Zakaria je původem Ind. Objevují se názory, že také zahraniční politika USA se bude čím dál tím více zabývat spíše Asií než Evropou.)
Zakaria podporoval politiku George Bushe a domnívá se, že Amerika může v Iráku „vyhrát i mír“. Tvrdí ovšem, že by Američané neměli spěchat s předáním vlády samotným Iráčanům. Jestliže Bush prohlašuje opak, soudí Zakaria, že říká „politicky korektní věci“. Ale „budování demokracie v Iráku si vyžádá dlouhodobější americkou či mezinárodní přítomnost.“
Zakariovy úvahy vycházejí z předpokladu, že nejdříve je nutné zavést pořádek a teprve později může přijít skutečná svoboda a liberální demokracie. V první fázi se musí prosadit především vláda zákona, Iráčané se musí sžít s principy demokratické dělby moci či základních lidských práv včetně soukromého vlastnictví, svobody slova a náboženské tolerance. Zakaria varuje před příklady zemí jako je Bosna, ve kterých se mezinárodní společenství zaměřilo na organizaci svobodných voleb, ale jeho úsilí ztroskotalo na neschopnosti čelit organizovanému zločinu a korupci.
Dalo by se říci, že tato analýza nemá chybu. Jenže zatím jde o pouhou teorii. Sám Zakaria poukazuje na velké překážky, jež bude nutné překonat, a řadí mezi ně hrozbu etnického a náboženského štěpení Iráku. Celkově ovšem sklouzává k typickému idealismu. Američané podceňují otázku, zda Irák a celý arabský svět budou považovat jejich úsilí (jakkoliv dobře promyšlené) za legitimní. Americké firmy snad mohou přispět k hospodářské obnově země a příznivějšímu vnímání Spojených států. Bude to ale stačit? Zmizí hluboce zakořeněné pocity mnoha lidí, že si Američané stejně vždy udělají co budou chtít, aniž by se na kohokoliv ohlíželi? Kéž by se Washington nemýlil.
