(EURO 16/2003)
Naše vláda, neomylně dodržující způsoby přirovnávané k nejmenovaným hlodavcům, se bude nyní tvářit, že vždy maximálně podporovala operaci „Irácká svoboda“, aby také získala něco z oněch 75 miliard. Může se přece krásně vymlouvat na to, že krátkodobě musela ustoupit tlaku veřejného mínění, aby se mohla plně věnovat bezpečnostním opatřením – například obraně proti iráckým teroristkám, které si dovolily cestovat do ČR s nemocnými dětmi. Inu, mohlo by to být ze strany českých i mnoha dalších představitelů svým způsobem čestné „přiznání omylu“, kdyby všichni ti, kdo „prohlédli“, dokázali vysvětlit několik věcí. Několik důvodů, proč mnoho lidí dosud nepochopilo.
Za prvé – jak velká byla vůle dosáhnout nejprve mírnějšími metodami deklarovaných cílů: osvobodit Irák od Saddámova režimu, zničit jeho údajné chemické zbraně a zabránit dalším teroristickým útokům. Jistě že by to nedokázaly Francie, Německo a Rusko, aspoň předtím, než Bush začal vyhrožovat válkou; ale nic z toho nevyžadovalo rozbombardovat všechna irácká města. Zajímavé je, proč se vůbec nejednalo o jednom návrhu (snad francouzském?), který rychle upadl v zapomnění, protože byl vznesen příliš krátkou dobu před zahájením války: vstup vojsk OSN, která by převzala moc nad celým Irákem. Ostatně pokud by Bush a Blair nepřežili OSN jako vedení akce, mohli totéž zkusit sami: něco jako Hitlerův „anšlus“ Rakouska. Kolik iráckých vojáků by se potom odvážilo střílet, kdyby věděli, že na ně vzápětí začnou dopadat tuny bomb a raket? Zatímco když už bombardování jednostranně začalo, je třeba tuto otázku posunout úplně jinam: kolik z těch, kteří neměli možnost se proti nepochopitelnému útoku účinně bránit, odolá pokušení pomstít se jako teroristé? Že teď dojde k rozkvětu terorismu jindy nevídanému, je bez jakékoliv diskuse.
Zajímavé je také, proč švýcarské banky začaly blokovat účty Saddáma a spol. až po válce, zatímco předtím je to zřejmě nenapadlo. Jestli opravdu stačí k výkonu funkce bankéře tak malá inteligence, pak by mohlo jít o řešení nezaměstnanosti pro mnoho lidí, kteří na tělesně ani duševně namáhavou práci nemají. Obávám se však, že zde je místo polemiky o inteligenci opět na místě spíše přirovnání ke krysám, nelibě páchnoucím: necháme každého gaunera, ať si u nás peníze uloží. Dokud se bude aspoň trochu držet, budeme mu věrně sloužit – na tom přece nemůžeme prodělat. Ani Bush a Blair neměli zájem na tom, aby banky blokovaly účty před zahájením bombardování: opět obava, že by se něco mohlo podařit i bez něj.
Za druhé – srovnání zdůvodnění války s tím, co skutečně přinesla: s chemickými zbraněmi to vypadá neslavně. Jestliže se BB celou dobu tvářili, že zbrojní inspektoři OSN jsou Saddámovi pacholci, čeká je brzy něco nepříjemně trapného: obvinit z téhož své velitele. Protože i kdyby nakonec nějaké ty zbraně hromadného ničení podstrčili, bude to už vypadat dost nevěrohodně. To, že zbraně hromadného ničení dodaly Iráku především samy USA, není sice argumentem proti zásahu (čas vrátit nelze), ale vypovídá to dostatečně o důvěryhodnosti Republikánské strany. Vojensko-průmyslové lobby s touto stranou spojené se stejnou samozřejmostí prodávaly zbraně Talibanu a Al-Káidě ještě nejméně třináct let po odchodu posledního sovětského vojáka z Afghánistánu.
Způsob, jakým U.S. Army ochraňuje svět před chemickými zbraněmi, je skutečně svérázný. Vzpomeňme na oblíbené tvrzení, že zbraně hromadného ničení jsou ukrývány v Husajnových palácích. Co by se v takovém případě stalo, kdyby je zasáhla jedna ze supertěžkých a extra hluboko účinkujících bomb, pro jejichž testování byly prezidentské paláce vybrány? Americká propaganda by potom musela zvýšit laťku „nutných obětí“ o bilanci katastrofy, jaká se možná nepovedla ani Chemickému Alímu.
Hodnotit svobodu (zatím spíše chaos a násilí), kterou spojenci do Iráku přinesli, je předčasné. Je pro nás těžké představit si něco horšího než Husajnův režim. Co však přijde po něm? Při vzpomínce, že Bush starší před dvanácti lety záměrně nevyužil příležitost Husajna odstranit, běhá mráz po zádech.
Za třetí: k čemu těch 75 miliard? Spotřeba munice byla sice velkolepá, ale je dobré si uvědomit, že na skladě také nemůžou bomby a rakety ležet věčně. Nedočkají-li se slavnějšího zániku, je třeba je draze zlikvidovat i v době míru. Navýšení běžného, již tak dost vysokého vojenského rozpočtu o desítky miliard USD je proto značně přehnané. Většina z těch prostředků půjde na vývoj ještě zákeřnějších zbraní a do kapes generálům, z čehož se samozřejmě něco vrátí republikánům a nějaká kostička i demokratům, aby neřvali. Náklady na obnovu Iráku rovněž v řádu desítek miliard dolarů (během jediného roku!) by se snad daly pochopit, kdyby chtěl starý naftař G. W. Bush nainstalovat v irácké poušti solární panely v takové kapacitě, že by mohly pokrýt energetickou spotřebu třeba i celého světa. Což by sice bylo záslužné, ale obávám se, že tento pán se podobným myšlenkám bude spíš velice bránit.
Není tak těžké si domyslet, že nemalá část oněch prostředků půjde na propagandu a na nepokryté uplácení těch států (nebo jejich představitelů), které je třeba udobřit. Ostatně politika kupování souhlasu byla patrná už před zahájením války, a to i u jejích odpůrců.
Je opravdu možné koupit svět za 75 miliard dolarů? Ať už je odpověď jakákoliv, nejhorší by bylo uvěřit, že ano a že nemá cenu proti tomu nic dělat.
Václav Procházka,
Praha
