Odmítnití privatizace a nevymahatelnosti práva jsou příčinou gigantických ztrát
Prodej Komerční banky, posledního standardního peněžního ústavu kontrolovaného státem, je posledním zápisem na hodně dlouhé účtence vystavené českým bankovnictvím za chyby při budování tržní ekonomiky. Týdeník EURO při sčítání této účtenky dospěl k astronomické sumě necelého půl bilionu korun českých. Přesněji 483 miliard. Cifra je to netušeně velká. I když musíme vzít v úvahu, že proti ní stojí výnosy z privatizace a nemalé daně odvedené z bank v devadesátých letech. Počítat musíme i s tím, že něco se ještě může vrátit, když se pohledávky odkoupené od bank podaří vymoci či odprodat za nějakou slušnou sumu. Sotva si však někdo troufne tvrdit, že celkový výnos může být více než dvacetiprocentní. I po této opravě zůstaneme někde na třech stovkách miliard korun a lepší to nebude.
Však se ta suma také nasčítala za deset let a na řadu výdajů již mnozí zapomněli. Je ale potřeba si vzpomenout. Příležitostí ke špatným rozhodnutím je stále dost a nepoučit se z vlastních chyb je projevem té nejhloupější hlouposti. Po pravdě řečeno, ne všechna rozhodnutí byla chybná a ne všechny výdaje zbytečné. Asi nikdo nepochybuje o tom, že banky bylo třeba zbavit nestandardních úvěrů vzniklých na základě centrálního plánování a často neobvyklých zahraničních obchodů. Oproti sekeře, kterou dokázali zatnout čeští bankéři, jsou však škody z minulého režimu jen zlomkem.
A nemohou navíc za ně jen bankéři svou neschopností či nepoctivostí. Vlády Václava Klause, provádějící transformaci, odmítly privatizaci velkých bank. Strach, že uplatní na zmrzačené české podniky standardní kritéria úvěrování, byl příliš velký. Vlády neuměly řešit restrukturalizaci průmyslu a dalších odvětví, tak nechaly banky ve stavu, kdy byly ochotny nalévat úspory obyvatel do beznadějných firem a tunelovaných společností. Klaus dodnes tvrdí, že rozhodnutí neprivatizovat velké banky bylo správné. Rozsah škod ho však usvědčuje z omylu. Ani razantní omezení úvěrování v případě privatizace banky by nezabrzdilo ekonomiku tak, že by HDP poklesl o nějakých deset či patnáct procent, což odpovídá dnes vyčísleným nákladům. Uvolněné zdroje mohly být umístěny do perspektivních projektů, které by nyní hnaly výkonnost země kupředu mnohem rychleji, než je dnes v českých silách.
Nejde však jen o odmítnutí privatizace. Zásadní podmínkou fungování bankovního systému a vůbec celých finančních trhů je vymahatelnost práva. Fungující obchodní soudnictví, průchodné exekuce movitého i nemovitého majetku a jasný trestný postih podvodů a zpronevěr. I zde se koaliční vlády ODS, lidovců a ODA chovaly velmi nezodpovědně. Bezzubá legislativa, mizerně vybavené a nefunkční soudy jsou zásadní příčinou toho, že ztráty v bankách narostly do zmíněných astronomických výšin. Zástavy nešlo realizovat, dlužníka pohnat před soud bylo zbytečné, majetek mizel přímo před očima zoufalých věřitelů.
A nutno říci, že dodnes – přes značný pokrok, který jde jistě k dobru vlády sociálních demokratů – není stále vše, jak má být, a vláda jistě mohla udělat více. Nefunkční soudy jsou stále velkou bolestí této země a staré zástavy nelze zrovna dobře prodat. Konkursní správci mohou do značné míry za součinnosti soudců dál kašlat na zájmy věřitelů. Každý měsíc odkládání změn zákonů, o jejichž potřebné podobě je zcela jasno, má cenu miliard. Všechna ta špatná aktiva jsou totiž dnes v rukou státu a je na jeho úřednících, kolik z nich dokážou vytěžit. Na tom, zda stát dokáže přinutit soudce v obchodních záležitostech k odpovědnosti, pak závisí další miliardy. Žel daleko větší pozornost je věnována legislativnímu ošetření partnerství homosexuálů.
Přesto můžeme věřit, že bankovnictví v Čechách má už před sebou pouze světlé perspektivy. Současná vláda prodala tři banky, které kontrolovala, a vyřešila problém dlouhodobě nemocné IPB. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda to bylo vždy správné a nejlevnější. Například odkup špatných pohledávek za šedesát procent jejich nominální hodnoty, když skutečná činila pět až deset procent, sice splnil účel a udržel spořitelnu i Komerční banku při životě, přinesl však zcela neoprávněný prospěch nestátním akcionářům obou bank. Asi by bylo mnohem čistší, kdyby stát nakupoval za správnou cenu a pak v bankách navýšil základní jmění. Tím by byl účel splněn a stát by držel mnohem více akcií. Proč vláda shodila ze stolu tuto koncepci, která byla základem schváleného projektu revitalizace, lze sotva vysvětlit. Ale už se stalo a by–pass funguje.
