Byl i nebyl majorem

Vladimír Brabec byl dobrým hercem Národního divadla, když byl v 70. letech konfrontován s nabídkou, kterou jeho intelekt vyhodnotil takto: je lepší být slavný a zatracovaný než čestný a neznámý

Mohl Vladimír Brabec (15. května 1934 – 1. září 2017) vědět, že seriál celkem bez odporu přijmou široké vrstvy občanů nejen ČSSR, ale i NDR a dalších zemí východního bloku a zafixují si skrze něj hrubou představu o poválečné historii Československa (například o únoru 1948 či disentu a undergroundu)? Dozajista mohl. Zrovna tak si mohl živě představit, že na přelomu tisíciletí si nikdo narozený po roce 1960 nevybaví jeho shakespearovské role (či legendární představení Smrt obchodního cestujícího), zato si všichni vzpomenou na jednoho toporně poctivého majora.

Mohl ale vědět, že v první dekádě 21. století bude „východní Bond“ populárnější než agent 007, bude donekonečna vyhánět grafy sledovanosti obskurních TV stanic, bude mít vlastní fanklub s domovskou restaurací a výlety po místech natáčení? Že se jeho téměř jmenovce Vráti Brabence budou traktoristé na vesnici ptát, kolik doopravdy zastřelil při únosu letadla lidí? Že i poslední volič Miloše Zemana bude znát text fiktivní skupiny Mimikry („červi se rozlezou“), ale o Plastic People si nikdy nezjistí doopravdy nic?

To sice nemohl, ale v jeho chápání mělo herectví především vzdělávací funkci, teprve ve druhém řádu mělo lidi bavit. „Zeman byl policista, který věci řešil se ctí a který měl i svoje chyby, pochybnosti a slzy. To, že byl takový, přitahovalo lidi už tehdy a přitahuje je to k obrazovce i při nynějších reprízách seriálu,“ napsal v knize Major Zeman – jak to vidím dnes z roku 1999.

Ovšem pravda je, že na rozdíl od plytké seriálové role Brabec na divadelních prknech většinou exceloval. Za půlstoletí na nich strávil nesrovnatelně více času než před kamerou a legendární je i jeho dabing Seana Conneryho, Mastroianniho, Marlona Branda či Gregoryho Pecka.

Také je pravda, že Brabec nikdy nevstoupil do KSČ a že v seriálu si zahrál kdekdo (František Němec, Radoslav Brzobohatý, Dagmar Veškrnová, Oldřich Kaiser, a dokonce budoucí magnát Vladimír Železný). Ale major byl jen jeden a také za to zaplatil – už v 80. letech jej nikdo nechtěl obsazovat do filmu, v roce 1994 se mu znechutilo Národní divadlo a šel dabovat seriál MASH (plukovník Sherman Potter).

V první dekádě tohoto století Brabec naplno tančil, zpíval a hrál v Hudebním divadle Karlín (My Fair Lady, Někdo to rád horké, Viktor/Viktorie), ve volném čase myslivcoval („Střílím dobře. Všechny zbraně, brokovnici, kulovnici i malorážku, mám české výroby. Říkám si, že když je ‚zvíře proti díře‘, tak je všechno v pořádku.“) a občas si zafilozofoval o moderním světě („islám nás může brzy převálcovat“ nebo „nelíbí se mi moc, kterou mají velké církve“).

Dnešní seriály se podle něj amerikanizují, a možná proto se lidé tak rádi vracejí do minulosti.

„Přiznám ale, že mi po těch letech dělá dobře, když na mě lidé volají majore. Dnes mi to už zní úplně jinak než před lety a já to beru jako satisfakci. Vím, že se jim líbí herecké výkony. Jinak by se na to nedívali,“ řekl rok před smrtí.

O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz