MARTIN DUSL - Martin Dusl patřil koncem 19. století mezi nejbohatší muže středních Čech. V Berouně vlastnil prosperující pilu s parketárnou a honosnou pseudorenesanční vilu. Ta je dnes jednou z nejvýznamnějších památek města a od roku 2003 ji využívá místní galerie.
Lesy Berounska a Hořovicka byly vždy bohaté na kvalitní dřevo. Již od středověku pracovalo v této oblasti několik pil, větší dřevozpracující továrny zde ale začaly vznikat teprve s nástupem průmyslové revoluce ve druhé polovině 19. století.
Moderní pily vyrostly po roce 1872 v Hořovicích, ve Zdicích, v Březové či v Oseku, největším centrem dřevařství se však brzy stal Beroun. Kromě dvou menších firem, které vlastnili podnikatelé Francl a Raboch, zde roku 1883 začala fungovat i velká parní pila s parketárnou Martina Dusla. Postupně se stala jedním z největších dřevařských podniků v Čechách a zboží vyvážela do celé republiky i do mnoha zemí Evropy.
Z obchodníka továrníkem
První berounskou firmu zabývající se prodejem dřeva založil roku 1830 místní obchodník Josef Horák. Postupně se vypracoval a po několika letech přijal do podniku společníka. Byl jím berounský měšťan Antonín Dusl, kterému po Horákově smrti roku 1846 celý závod připadl.
Podnikání se dařilo a firma se úspěšně rozrůstala. Když ji roku 1876 převzal Antonínův syn Martin, patřila již k největším obchodním podnikům v kraji. Martin Dusl měl ale odvážnější plány. Roku 1883 se rozhodl rozšířit obchod se dřevem o moderní parní pilu a parketárnu. Z obchodníka se tedy rázem stal továrníkem.
A nevedl si špatně. Firma se velmi dobře uvedla a kvalita výrobků byla na vysoké úrovni. I přes dva ničivé požáry, které pilu krátce po sobě na několik měsíců ochromily, získával Dusl stále větší vliv.
Parkety pro celé Čechy
Tovární haly stály v Berouně-Hlinkách, severozápadně od hlavního berounského náměstí. Vybudoval je místní stavitel Alois Trka a parní stroje o síle šedesáti koňských sil dodala vídeňská firma Topham.
Po požáru v roce 1896, kdy zůstala nepoškozena pouze strojovna, byl celý podnik zmodernizován. Firma zpracovávala ročně 15 až 18 tisíc kubíků dřeva, především borového, smrkového a dubového. Materiál se dovážel z křivoklátských či zbirožských lesů a částečně i z lesů městských. Povozníci, kteří pro pilu pracovali, byli obvykle z Berouna či blízkého okolí.
Parketárna vyrobila ročně 25 tisíc metrů čtverečních parket. Ty byly obyčejné i vykládané a koncem 19. století o ně byl velký zájem v celých Čechách. Hlavní odbytiště podniku proto nebylo v Berouně, ale v Praze. Dříví pak nejčastěji směřovalo do Kladna.
Vila podle Wiehla
Duslova firma byla jako jedna z prvních ve městě elektrifikována. Měla vlastní telefon a k vytápění používala piliny a odpad ze dřeva. Martin Dusl se brzy stal bohatým velkoprůmyslníkem a svou moc chtěl demonstrovat i stavbou honosného rodinného sídla.
Vila podle projektu známého českého architekta Antonína Wiehla, mimo jiné spoluautora Průmyslového paláce na pražském Výstavišti, nakonec vyrostla roku 1890 v Karlově ulici (dnešní třídě Politických vězňů). Ve sklepě jednopatrového domu s mansardovou střechou byly prádelna, kotelna a stáje. Přízemí, na které navazovala zimní zahrada, bylo tvořeno vestibulem, čtyřmi pokoji, jídelnou, kuchyní, spíží, dvěma toaletami a koupelnou. Do prvního patra vedlo kamenné trojosé schodiště a nacházely se v něm dvě ložnice, dva pokoje, salon a šatna.
Fasádu ozvláštňovalo množství říms, zrcadel a váz, nejcennější však byla vnitřní výzdoba. Štukové stropy, nástěnné malby či zlacené tapety dodávaly objektu téměř zámecký ráz. Atmosféru pak vhodně dokresloval i přilehlý park s fontánou a sochou od místního výtvarníka Václava Živce.
MARTIN DUSL (1847-1908)
Český podnikatel Martin Dusl se narodil roku 1847 v rodině berounského obchodníka Antonína Dusla. Roku 1876 převzal vedení rodinné firmy zabývající se prodejem dřeva, kterou v následujících letech úspěšně rozvíjel. Roku 1883 rozšířil podnik o moderní parní pilu s parketárnou a stal se továrníkem. Podnikání se mu dařilo a výrobky brzy vyvážel do celých Čech i do zahraničí. Přestál i dva ničivé požáry, po kterých byla továrna vždy obnovena. Roku 1890 si nechal v Berouně postavit honosnou pseudorenesanční vilu podle plánů Antonína Wiehla, která je dnes jednou z nejcennějších staveb ve městě. Byl také vášnivým amatérským paleontologem a sběratelem trilobitů. Fosilie shromažďoval třicet let a hodnotnou sbírku nakonec věnoval místnímu muzeu. Zemřel roku 1908 ve věku jedenašedesáti let.
V rukou zetě Zatloukala
Martin Dusl stál v čele rodinného dřevařského podniku i počátkem 20. století, správu pily a parketárny však přenechal zeti Gustavu Zatloukalovi. Ten měl k ruce dva úředníky, jednoho mistra tesaře, jednoho vrchního pilaře a jednoho mistra v parketárně. Práci zvládal velmi dobře, a když Dusl roku 1908 zemřel, bez problémů převzal vedení celé firmy.
V polovině dvacátých let 20. století měl berounský podnik již šest provozů, které vyráběly veškeré druhy řeziva, včetně dřevěných pražců pro železnice. Také parkety se zhotovovaly v široké škále – od nejjednodušších až po bohatě zdobené. Závod měl i dřevoobráběcí oddělení, kde se upravovaly různé násady, držadla, ale i dekorativní nábytkové součástky.
Továrna patřila k největším podnikům svého druhu v Čechách a podle některých měřítek dokonce i ve střední Evropě. Zboží vyvážela nejen do celé republiky, ale ve velké míře také do Německa či Francie.
Záchrana cenné stavby
Vlivem celosvětové hospodářské krize, která české země zasáhla po roce 1929, však došlo k úpadku. Výroba byla roku 1932 zastavena a už se nikdy nerozběhla. O čtyři roky později byl pak celý podnik srovnán se zemí a na jeho místě vznikla nová berounská kasárna.
Duslovu vilu naštěstí nic podobného nepotkalo. Již roku 1924 ji od Gustava Zatloukala koupilo město, které sem umístilo městskou knihovnu a muzeum. To zde zůstalo až do roku 1965, kdy se uvolnilo patro Jenštějnského domu č. p. 87 na Gottwaldově (dnes Husově) náměstí.
Budova pak až do devadesátých let minulého století sloužila jako knihovna, její stav se však rychle zhoršoval. Prvním významným krokem k záchraně stavby byla roku 1995 žádost města o zapsání na seznam nemovitých kulturních památek, které ministerstvo kultury hned v následujícím roce vyhovělo. Roku 2003 pak proběhla nákladná oprava, po které se někdejší rezidence továrníka Dusla stala sídlem Městské galerie Beroun.
