Poslanecká sněmovna se zabývala v pátek, třináctého (září), po povodňovým daňovým balíčkem. V důsledku vzniklých škod se rozhodla vláda pomoci postiženým, a pro tuto pomoc musela získat dodatečné příjmy nebo zvýšit zadlužení. Stejně postiženo bylo i sousední Německo. Není bez zajímavosti porovnat reakce obou zemí. Německo se rovněž rozhodlo pro pomoc postiženým, i tam dali přednost pomoci formou nevratných příspěvků a úvěrů, čili obě země se chovaly stejně. Obě země stály rovněž před otázkou, jak tyto neplánované výdaje financovat. Německo sáhlo k oddálení daňové reformy, vedoucí ke snížení daní. Čerstvá česká vláda, která neměla žádné snížení daní připraveno, a dále proto že české daně jsou rekordně nízké, se rozhodla k jejich mírnému navýšení. Čili i zde byly kabinety obou zemí ještě na stejné logické platformě, která se nazývá zvýšit státní příjmy. Česká vláda navrhla zvýšit poměrně nízkou sazbu daně z přidané hodnoty (DPH) z pěti na sedm procent a snížit poměrně vysokou sazbu DPH z 22 na 21 procent. Toto by přineslo sblížení sazeb, se kterým všechny strany, s výjimkou komunistů, souhlasí. Kabinet v Praze to udělal tak, aby se příjem z DPH o něco zvýšil, což byl a musel být záměr balíčku. Zároveň navrhl zvýšit spotřební daně na tabák a alkohol, s čímž rovněž všechny strany souhlasí. Rovněž tak navrhl zvýšit symbolicky daň z příjmů fyzických osob z evropsky ojedinělých 32 procent na 35 procent, a to pouze u příjmů, které činí více než 5,5-násobek průměrného platu. To je naprostá logická samozřejmost, protože jinak by poklesem sazby DPH z 22 procent na 21 procent nebyly tyto vrstvy daňovým balíčkem zatíženy vůbec, nebo by dokonce z něho profitovaly.
Chyby a amatérismus.
Návrh byl sociálně vyvážený a v každé vyspělé společnosti by měl reálnou šanci na celospolečenskou akceptaci. Bohužel se však vláda dopustila několika chyb. Zcela zbytečně navrhla změny, které by vstoupily v platnost až v letech 2004 a 2005, které nelze povodněmi zdůvodnit a které pouze zvýšily počet potencionálních odpůrců návrhu. Nedokázala také jednotlivé daňové změny správně ekonomicky zdůvodnit. Zdůvodnění bylo formální a následná celospolečenská diskuse byla amatérská. Její úroveň zrcadlila znalosti a zkušenosti takzvaných odborníků, kteří filozofují o daních v tržní ekonomice, kterou prožívají právě dvanáct let. Naprosto chyběly příklady, které by ukázaly, jak se jednotlivá zvýšení projeví a jak se projeví na jednotlivé skupiny společnosti. Dále nebyl návrh s žádnou opoziční stranou diskutován, a proto si každá opoziční strana našla nějaký nepodstatný detail a došla k závěru, že návrh nemůže podpořit. Skončil tudíž tak, jak skončit musel: byl zamítnut. Nepodaří-li se v dohledné době novou iniciativou dosáhnout jiný výsledek, schodek rozpočtu stoupne a zadlužení následujících generací se zvýší.
Paradoxy rodí paradoxy.
Česká republika vykazuje deficitní rozpočet, který je obvyklý pouze pro předlužené latinskoamerické země. Toto zjištění není zvláště udivující, protože v porovnání s Evropskou unií jsou daně nízké, kvalita zákonů rovněž, výběr daní ubohý a logika výdajů zvláštní. Zákony obsahují globálně-galaktická ustanovení, která umožňují mnohonásobný výklad. I v drobnostech vedou k absurdním výsledkům: vířivá vana je s pěti procentní DPH, normální s 22 procentní. Sprchový kout s parní lázní s pěti procentní, bez parní lázně s 22 procentní. U některých výrobků to nelze ani s určitostí stanovit, například u digestoří. Zatímco u celé řady běžných provozních nákladů se vedou mnohaletá odvolávací řízení s náhodným výsledkem, není znám ani jeden případ, že by finanční úřad zpochybnil daňovou uznatelnost odpisů terénního vozu v hodnotě tři miliony korun například u notáře. Je očividné, že tyto výdaje jsou vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Oběd s klientem však zrovna tak očividný není. Jestliže investuje notář dalších 500,- Kč do dodatečné výbavy vozu, kterou je dělící mřížka mezi zavazadlovým prostorem a sedačkami, potom může využít další české unikum: vyúčtuje státu i DPH, což u Fabie nesmí. Zbytek Evropy má zcela odlišný pohled na tyto věci, což však zřejmě nikoho netrápí. Světovou raritou je i snížená sazba DPH na stavební práce, která se vztahuje i na stavební materiál, pokud je nakoupen stavební firmou. To vede k několika paradoxům. Zatímco na celé zeměkouli je běžné, že vybudování podkroví vlastními silami vede k úspoře, je tomu v ČR naopak. Stavba plotu na chalupě je daňově subvencována sníženou sazbou DPH, provádí-li ji stavební firma. Samo výstavba domku je naopak potrestána základní sazbou. Česká republika vydává mohutné finanční prostředky na stavebnictví, a to formou subvencí a příspěvků. Bohužel tyto prostředky jsou vydávány naprosto necíleně a nesmyslně a lze tvrdit, že jejich existencí nebyl postaven žádný dodatečný bytový prostor. V žádné zemi Evropské unie neexistuje špičková daň z příjmu pod 40 procent, v ČR je 32 procent a pokus o její zvýšení vedl k vlnám protestů.
Cizinci nejsou pošetilci.
Zaměstnanec platí v ČR směšnou částku 12,5 procenta na zdravotní a sociální pojištění, zaměstnavatel horentní částku 35 procent. Vše kombinováno s povinností odvodu bez horní hranice. Při příjmu ve výši 150 tisíc potom přestane být odvod 12,5 procenta směšný, směšnou se ale stane protihodnota, to je výše nemocenského nebo důchodu. Proto pro zaměstnance s vysokými příjmy i přes absurdní výši pojistného neexistuje skutečné zabezpečení životní úrovně pro stáří nebo v případě nemoci. Samozřejmě, že žádný cizinec z civilizovaných zemí nepřijde na pošetilou myšlenku nechat si vyplácet svůj plat v ČR. Každý český politik chce zvláštním způsobem snižovat daně firem, které jsou na dolní hranici Evropské unie. Pouze Evropě dosti geograficky vzdálený ostrov Irsko má podstatně nižší daň ze zisku. Přitom daň ze zisku platí pouze ty firmy, které zisk vykazují a tudíž mají zisku po dani méně. Sociální a zdravotní pojištění se bohužel neplatí ze zisku, ale z hrubé mzdy. Tudíž musí toto děsivé zatížení nést i firmy, které žádný zisk nevykazují. Proto není zvláště moudré v ČR investovat do výrobního programu s velkou mírou lidské práce. Jedinou útěchou investora je nízká cena mzdy, kterou však silně zrelativňuje nízká produktivita a navíc nízká mzda nesmí v dalších letech podstatně stoupnout. Potom neomezeně odváděných 35 procent rychle překoná například německých 20,4 procenta, které jsou navíc omezeny horní hranicí a jsou tudíž u vyšších příjmových skupin, vyjádřeno procenty, nižší.
Ne snižovat, ale zvyšovat je třeba.
Bohužel nikdo z reformátorů nezaznamenal, že není třeba snižovat daně, nýbrž že je třeba daně zvýšit a sociální pojištění snížit a zátěž mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem poevropštit. Na nekvalitní zákony bezprostředně navazuje nekvalitní výběr daní. K dobrému tónu živnostníka patří takové daňové přiznání, aby roční daň nepřesáhla částku deseti tisíc korun.Vietnamská tržiště jsou další světovou raritou, žádná země nemá tak početnou komunitu zahraničních investorů v oblasti maloobchodu. Sídlo firmy v jednom městě, bydliště v jiném městě, stánky ve třetím městě, to zajišťuje těmto investorům daňové prázdniny. Kupodivu se však vztahují i na spotřební daně, clo a DPH. Zřejmě neexistuje jediný zákon, který by nebyl na tržnicích porušován. Od povolení k pobytu přes nekolkované cigarety, padělané lihoviny a imitace značkového zboží je vše zastoupeno a kontrolním orgánům to nevadí. Udivující je, že to nevadí ani českým podnikatelům v kamenných obchodech, ani nezaměstnaným v těchto oblastech. Nevadí to nikomu a pokud to někomu vadí, tak si s tím zřejmě neumí poradit. I výdajová stránka je však bohužel velmi zvláštní. V žádné evropské zemi by nebylo myslitelné, že postižené osoby na povodni zbohatnou a to navíc z daňových poplatků. V Čechách tomu tak bohužel je a to po dlouhé a intenzívní celospolečenské diskusi. Pojištěný poškozený měl původně získat maximálně 130 procent hodnoty způsobené škody, na nátlak médií a veřejnosti nyní získá až 170 procent. A to bez jakéhokoliv zohlednění jeho finanční situace. Tyto nesmyslné výdaje chce nyní stát ušetřit na platech a důchodech.
Rady do Bavor.
Bavorský předseda vlády má velkou šanci stát se novým kancléřem, nemá to však zdaleka jisté. Proto by mohl navrhnout dát stejné odškodnění i těm postiženým, kteří jsou pojištěni a získat tak statisíce, možná miliony hlasů ve vyplavených oblastech. Samozřejmě tento návrh nepředloží, protože odporuje zdravému rozumu a daňoví poplatníci by ho nechali prohlásit za nesvéprávného. Samozřejmě, že v Německu daňový poplatník nepřispívá každému stejně, nýbrž zohlední sociální nutnost příspěvku a plně započte plnění pojišťovny a ostatní obdrženou pomoc, takže postižený nemůže v žádném případě získat více, než činila škoda. Nejpozději v tomto bodě opouští reakce české a německé vlády stejnou logickou základnu. Při další přírodní katastrofě hrozí nebezpečí, že Evropská unie si může položit otázku, zda má opět z peněz daňových poplatníků přispět zemi, která není členskou zemí a která se houževnatě zdráhá přizpůsobit své oblíbené zvyklosti evropským standardům. Nelze si nadále vybírat jednu daň po druhé a vždy zjistit, že kdesi na světě existuje země, která má tuto daň nižší a že je proto nutno tuto daň snížit. Česko musí být konkurenceschopné nejenom výší daní, ale i kvalitou státní správy. Státní příjmy je nutno chápat jako komplexní a multidimenzionální instrument financování státních výdajů, ve kterém jednotlivé elementy mají podstatné a zcela rozdílné sociální, makro- a mikroekonomické funkce.
Neprohlubovat rozdíly.
Tento komplexní pohled a znalost funkčnosti jednotlivých prvků bohužel dosud v Česku chybí. Česko potřebuje důkladnou reformu daňového systému a sociálního zabezpečení, která se bude úzce orientovat na principech okolních zemí Evropské unie, kde se tyto systémy budují desítky let. Potom bude možno i převzít zkušenosti s prosazením těchto systémů v praxi. Česko plave i dvanáct let po odstranění komunismu proti proudu a výsledek je možno vidět v mezinárodních srovnáních: zatímco chudší země EU a ostatní kandidátské země náskok bohatších zemí EU dohánějí, Česko přešlapuje na místě a rozdíl spíše prohlubuje.
