Třicet případů majora Zemana je klínem do našich hlav
Jakýsi mladý muž Jakub Puchalský se dostal do čela České televize. Co ten může vědět o tom, co tady bylo, nebo nebylo? Kdyby věděl, nikdy by nedostal ten pošetilý nápad uvést k desátému výročí pádu komunistického režimu seriál Třicet případů maj ora Zemana. Jinak by si totiž musel uvědomit, koho tím popudí.
Puchalský popudil v prvé řadě herce, ty odvážné hrdiny revoluce, kteří se na prknech, co znamenají svět, postavili do čela studentského hnutí a začali měnit tvář naší společnosti. Jak nechutné připomínat těmto 750 protagonistům revoluce, že hráli po desítky let hru na bylo, či nebylo. Za druhé popudil disidenty, kteří nejdříve disidenty nebyli, a pak byli. A nakonec Puchalský popudil i ty, kteří vládnou tomuto státu dnes s jasným vědomím, že budou-li trestat zločiny m inulosti, nezaručí si svou vlastní beztrestnost do budoucnosti. Popudit nakonec musel i ty smířlivce, kteří toho na svědomí moc nemají, ale už si svou vlastní tlustou čáru za minulostí udělali a nechtějí se k tomu vracet.
Je těžké odhadnout, jestli šlo o promyšlený tah rozezleného mladého muže, který už nemohl déle snášet stav neschopnosti společnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, nebo zda šlo jenom o mladickou nerozvážnost. Anebo to byla profesionální touha generálního ředitele televize po vyšší sledovanosti? Počet 820 článků v tisku na téma jmenovaného seriálu je úctyhodný. Byl bych nerad, kdyby se tato úvaha stala článkem osmistým dvacátým prvním.
Proč vůbec uvedení televizního seriálu o majoru Zemanovi českou veřejnost tolik pobouřilo, když každý týden máme možnost sledovat několik filmů natočených ve stejném období, aniž by vyvolaly obdobnou polemiku? Asi v tomto seriálu najednou obje vujeme samy sebe v trošku větší nahotě, než je nám milé.
Co nám vadí? Seriál poutavým způsobem přibližuje práci obětavých pracovníků proslulé Státní bezpečnosti. Byli to ochránci našeho klidného života, nebo to snad byli lidé schopní všeho, jenom když za to získali osobní výhody? Uvěznili, umučili tisíce nevi nných obětí? Kdyby ano, určitě by už dnes byli postaveni před soud a museli by se za své činy, které odporovali zákonným normám, zodpovídat.
Velela jim organizace s názvem Komunistická strana Československa? Jestli ano, určitě by za tyto zločiny dnes nesli její představitelé jakousi odpovědnost, jež by byla srozumitelná běžnému občanovi, který by si tak už nikdy nemusel klást otázky, j ak to vlastně bylo. Proslýchá se, že desítky tisíc lidí byly nuceně nasazeny v uranových dolech, další statisíce lidí nemohly vystudovat školu jenom proto, že jejich rodiče spáchali něco, co by snad v žádném demokratickém režimu nemohlo být hod noceno jinak než jako právo na osobní názor. Je-li to pravda, museli by se příslušní lidé z toho zodpovídat. Ne ze msty, jenom z titulu pouhé spravedlnosti. Tak, jak se musí dodnes zodpovídat v Německu ti, co zmařili za nacismu životy jiný ch, tak, jak se musejí zodpovídat zločinci kdekoliv jinde na světě. Není-li tomu tak u nás, není to proto, že jsme horší. Prostě to nebylo.
Ruská federace začala dokumentovat zločiny komunismu. Nedávno zveřejnila hrůzné číslo 43 milionů obětí vlastního komunistického režimu. Rusko jedním dechem dodává, že toto číslo neobsahuje oběti satelitních komunistických režimů, protože jejich počet ne ní dodnes znám. Jako by neexistovaly.
Faráři k výkonu své funkce potřebovali státní souhlas. Ten jim vydával stranický tajemník. Co bylo špatného na tom, že komunistická strana a její tajemníci vydávali osvědčení farářům k výkonu funkce? Vždyť i někteří soudruzi byli v ěřící.
Bylo něco neprávního na tom, že jakási strana rozhodovala o tom, kdo smí vystudovat, kdo smí kde pracovat? Kdyby bylo, určitě bychom o tom věděli. Bylo proti mezinárodně uznávaným hodnotám demokracie, svobody a lidských práv to, že lid é směli cestovat jenom na základě podivných propustek? Že jejich názory byly cenzurovány, a když nebyly v souladu se stranickou a státní ideologií, neměly šanci býti zveřejněny?
Jestliže takové nepravosti existovaly, určitě by se dnes v České republice, která ctí hodnoty demokratického světa, musel za ně někdo zodpovídat. Nezodpovídá-li se nikdo, tak to prostě nebylo. Nebo bylo?
