Zkušený bankéř Jack Stack očekávání Erste Bank nezklamal
Když před dvěma lety Jack Stack převzal velení nad Českou spořitelnou, prohlásil, že její největší slabinou jsou zaměstnanci. Potom se začal svlékat. Projev zahájil v obleku, postupně na sobě roztrhal triko s logem konkurence (tak prý s ní Česká spořitelna zatočí) a skončil v kalhotách a tričku s logem České spořitelny.
Nejvíce se divili představitelé Erste Bank, která v únoru 2000 očištěnou spořitelnu koupila. “Seděli hned v první řadě a v té chvíli se sami sebe určitě ptali, kde jsme ho vzali,” směje se Stack.
Nicméně Američan Jack Stack při dvouletém restruktutralizačním programu, který rakouská banka předepsala České spořitelně, nezklamal. Svědčí o tom i konsolidované hospodářské výsledky spořitelny ke třetímu čtvrtletí 2002. Počet klientů se zvýšil téměř o 500 tisíc na 5,24 milionu. Konsolidovaný čistý zisk 4,889 miliardy korun představuje více než čtyřnásobný nárůst v porovnání s třetím čtvrtletím 2001 a návratnost vlastního kapitálu dosáhla 24 procent oproti 6,8 procenta ve stejném období předešlého roku. Pro letošní rok předpokládá banka návratnost kapitálu zhruba 21 procent.
Vítězí spořitelna, vítězí Stack.
V anketě společnosti MasterCard, určující nejúspěšnější banku roku, vybrala porota složená z 30 odborníků dvaceti českých bank na první místo právě Českou spořitelnu. Hodnotila především kvalitu nabízených služeb, využívání posledních trendů v oblasti drobného bankovnictví, i vstřícnost vůči zákazníkům, poplatkovou politiku a dostupnost služeb.
Nyní Jack Stack zvítězil v anketě týdeníku EURO a získal titul Manažer roku 2002.
Jak udělal tento “kluk z Bronxu”, odkojený tvrdou soutěživostí na Harvard Business School, za méně než dva roky z ošklivého káčátka českého bankovnictví labutí princeznu? Odpověd zní: hodně cukru, medu, ale také (i když to sám nerad přiznává) pořádný bič. Padesát top manažerů propustil okamžitě po svém nástupu a následovaly je více než tři tisíce řadových zaměstnanců. Zbývajícím 11 000 pracovníkům České spořitelny zvýšil plat.
Tvrdohlavý Irčan.
Dokázal toho hodně. Srdečný muž s nakažlivým smíchem, který dnes z nejvyššího patra věžáku na pražském Budějovickém náměstí velí druhé největší české bance, se narodil před 57 lety v Bronxu. Rodiče emigrovali do USA z Irska na začátku minulého století.
Vyrůstal v irsko-židovsko-italsko-německé čtvrti, chodil do katolické základní školy a vystudoval matematiku a ekonomii na Ioana College of Westchester County ve státě New York. Den, kdy byl přijat Harvard School of Business Management, byl jedním z nejštastnějších v jeho životě. Ale v drsně soutěživém prostředí v Cambridgi ho radost rychle přešla.
“První rok na Harvardu byl nejhorší dobou mého života. Přišel jsem přímo ze školy, zatímco moji spolužáci měli za sebou několik let praxe v byznysu,” vzpomíná. Na Harvardu oblíbenou metodu „case study“, při níž jsou studenti konfrontováni s případy z praxe, zvládali jeho spolužáci hravě, ale Stack se sotva držel.
“Smetlo mne to. Nevěděl jsem, z kterého konce začít,” říká dnes. Zachránila ho tvrdá dřina, a od té doby sází právě na ni. “Na Harvardu jsem se naučil, že když tvrdě pracuji, podaří se dobré věci. Třeba ne přesně takové, jaké jsem chtěl, ale vzejde něco dobrého.”
V dalších deseti letech Jack Stack vyzkoušel mnohá zaměstnání včetně práce na radnici v New Yorku. V letech 1980 až 1995 působil v Chemical Bank, poté odešel do Chase Bank, nejprve na pozici viceprezidenta pro oblast přímých finančních služeb, v letech 1998 a 1999 zastával funkci viceprezidenta odpovědného za marketing a klientské poradenství. Od května 2000 je předsedou představenstva a generálním ředitelem České spořitelny.
Pankrác, Hanspaulka, Malá Strana.
Na tvrdou práci věří dodnes. Ráno vstává v půl šesté a před sedmou už je v kanceláři. Ta je zařízená vkusně - ale ne přepychově - nábytkem z černě natřeného dřeva. Nejluxusnějším vybavením je výhled na Prahu přes dvě sklěné stěny. Okna jsou i při mrazech otevřena. Kromě firemních plakátů visí na zdi dvě zarámované fotografie Emila Zátopka. Stack, také běžec, je jeho velikým obdivovatelem. Na stole vedle mobilu, který má stále po ruce, mu dělají společnost tři plyšové hračky. V předsíni jeho soukromí chrání dvě asistentky a tisková mluvčí.
Ale Stack není člověkem, který firmu řídí od pracovního stolu. Je stále v pohybu a dvanáctihodinový pracovní den není žádnou výjimkou. Na schůzky a do práce jezdí zásadně metrem – je to prý rychlejší a jezdit autem mezi tramvajemi ho děsí. Pracovním večeřím se vyhýbá – dává přednost pracovním snídaním – a večery nejraději tráví se svou manželkou v novém bytě na Malé Straně, kam se loni přestěhoval z Hanspaulky. Prý tam bylo manželům trochu smutno. “Jsme přece jen lidé z města,” říká Stack.
Když nepracuje, hraje rád tenis nebo se ženou chodí po Pražských galeriích a jazzových klubech. Stackovi si také oblíbili pochody vinařskou oblastí v okolí Brna. „Kvůli krajině, ne kvůli vínu,“ podotýká tisková mluvčí Klára Gajdušková. Stack je spíše pivař.
Manželům, kteří celý život strávili na Manhattanu, hlavně chybí velký okruh přátel a příbuzných včetně pětadvacetileté dcery.
Během k bagelu.
Češi jsou uzavřenější než Američané, v bance se důvěrné styky navazovat nedají z profesních důvodů. “První rok byl dost těžký. Ale nyní jsme se sblížili s několika českými rodinami, a to hodně pomohlo,” říká Stack.
Když je mu moc smutno, jde si zaběhat. Má oblíbený okruh z Malostranské náměstí přes Karlův most a zpátky po nábřeží kolem Národního divadla. Odměnou po běhu je typické americké pečivo – bagel - a vzpomínky na New York v kavárně Bohemia Bagel na Újezdě. “Jsou sice dobré, ale newyorské bagely – proložené tvarohem, lososem, cibulí – to nejsou,” povzdychne si.
Bez chyb to nejde.
Stack není typem manažera, který chce, aby se před ním zaměstnanci klepali strachy, a má k tomu velice pádné důvody: strach brzdí vývoj. “Když neuděláte chyby, tak se dost nesnažíte,” říká často. “My Američané máme rčení: hoďme to na zeď a uvidíme, zda se to tam přilepí. Když ne, zkusíme něco jiného. Tady byla tendence stát na místě, dokud nebyl projekt dokonalý, a to trvá věčně,” soudí Stack
Příkladem je sector IT, označovaný za trn v patě České spořitelny. “Měli jsme ve zvyku dělat příliš veliké a komplikované projekty, a ne je rozporcovat na šestiměsíční mílníky. Zejména s projekty IT nechcete čekat dva roky a potom slyšet od odpovědného člověka, “Ajajaj! Stala se chyba!” Skutečně musíte vědět každé tři měsíce, co se děje,” uvádí Stack.
V době, kdy se všechny banky snaží zvětšit objem půjček, Stack nerad vidí přílišnou opatrnost k jejich poskytování.
“Skutečně se odmítají půjčky, které by se odmítat neměly, půjčky, které bych v New Yorku schválil.”
Ale jak naučit lidi riskovat? “Někdy je k tomu přinutím, někdy jim řeknu jak na to a někdy jim prostě prostě dám dost prostoru na to, aby pár chyb udělali, ale nakonec se stejně dostanou tam kam chci,” poodhaluje svou strategii.
Zastává názor, že zaměstanci se v žádném případě nemají trestat, když udělají chybu. “Když se v minulosti stala chyba, tak se propouštělo, lidé byli soudně stiháni, a toho se báli. To se snažíme už tři roky zrušit.”
“To nejhorší, co můžete udělat, je chybu zastírat, čekat až se podebere, zhorší, a přijde na ni někdo jiný,” říká s tím, že právě strach z trestu vede k tomuto zastírání.
Ostatně sám se k chybám přiznává. “Dodnes si vzpomínám, jak jsem zavřel jednu pobočku na Manhattanu. Myslel jsem, že zákazníci si prostě dojdou do vzdálenějších poboček, ale to jsem se spletl. Přišli jsme o veškerý obrat. Byla to moc drahá chyba. Nikdy se nemá zavřít pobočka v drahé čtvrti. Teď už to vím.”
Jednou za měsíc se zaměstnanci mohou svěřit přímo šéfovi prostřednictvím otevřené linky, přičemž mohou zůstat anonymní. Samozřejmě otevřená linka pomáhá i jemu. “Zaměstnanci si mohou ulevit. A ke mně se po otevřené lince dostane mnohem lepší informace než ta, která ke mně prosákne. Potvrdí to věci, o kterých jsem se doslechl, a občas vyvolá podnět dalším otázkám,” pochvaluje si Stack.
Bič.
Jakkoliv se Stack snaží být hodným šéfem, osud v podobě Erste mu do rukou vložil pořádný bič. Za jeho vlády odešlo z České spořitelny už více než 3300 zaměstnanců. Rozhodování koho propustit patřilo k nejtěžším ve Stackově kariéře. “Rozhoduji o mnoha věcech: zda rozšířit půjčky, počet bankomatů, IT. Ale propouštění, to je těžké rozhodování, které je také emoční,” říká. Přes otevřenou linku nebyl ušetřen výčitek těch, kteří odcházeli. “Bylo to hrozné. Ptali se mne, co teď mají dělat. Snažil jsem se je povzbudit, poradit, pomoci najít práci. Vždy se bojíte, že výběrový proces není spravedlivý,” vzpomíná. Je však přesvědčen, že bez hojného propouštění by se banka nemohla dál rozvíjet. “Měli jsme prostě moc lidí. Nemohli bychom vyrábět zisky na další investice do platů, bankomatů, IT a školení, kdybychom nebyli snížili počet zaměstnanců,” říká. Nyní se chce Stack soustředit na školení zbývajících 11 000 zaměstnanců s velikým důrazem na služby zákazníkům. “Učíme je všechno: od lepší znalosti produktů, až po to, že se mají zákazníkovi podívat do očí a oslovit ho jménem,” říká Stack. “Snažíme se o dojem, že jsme tu proto, abychom sloužili zákazníkovi, a ne že si s ním laskavě promluvíme a pomůžeme mu, až se nám to bude hodit,” dodává.
Na Manhattanu jako v Krumlově.
Díky instinktům získaných dlouhou praxí v bankovnictví se Stackovi daří manévrovat kalnými vodami firemní politiky.
“Za 25 let ve veliké americké bance se to naučíte. Umíte předvídat, že když uděláte tenhle krok, tito tři lidé zaregují takto, protože jste jim nějakým způsobem šlápli na kuří oko,” říká Stack.
Pro manažera je schopnost orientovat se ve firemní politice klíčem k přežití. “Myslím, že firemní politika je mnohem zákeřnější než to, co se děje ve veřejném sektoru. Nestačí jen tvrdě pracovat. Musíte rozumět politice společnosti a nesmíte ji ignorovat. Když jí ignorujete, tak ztroskotáte,” tvrdí.
A jak to, coby cizinec s omezenou znalostí češtiny, dokáže?
“Možná, že nemám mnoho zkušeností s Čechy, ale mám mnoho zkušeností v bankovnictví. Manažer v Českém Krumlově a manažer uprostřed Manhattanu jsou si vlastně velmi podobní. Já jsem tu podobu ještě trochu zdůraznil tím, že jsem přenesl systémy a přístupy, které fungovaly v Americe, a aplikoval jsem je v Česku. Takže z hlediska politiky alespoň vím, jak by reagoval na určitou situaci bankéř. Potom jsem do toho musel vložit český charakter,” říká Stack.
Co bude, až nebude?
Stack často říká, že chce z České spořitelny udělat banku na úrovni Evropské unie. “Jsme stále příliš byrokratičtí a je tu příliš mnoho papírů. Ale to, co by v Americe trvalo deset let, se nám podařilo za dva roky. Češi nemají rádi změny, ale co se týče výkonů, daleko předčí své americké kolegy,” konstatuje Stack.
Dalším Stackovým úkolem je připravit své nástupce na chvíli, kdy jeho pětiletý závazek v 2005 skončí. “Schopnost vést se musí v Češích vybudovat, a to chvíli trvá. Dnešní manažeři České spořitelny jsou chytří a velmi pracovití, ale nemají zkušenost. Neprodělali různé obchodní cykly, nevědí, co to znamená vybudovat společnost,” tvrdí.
“Velice brzy jsem se naučil, že jim nemůžu prostě dát odpověď, i když ji v mnoha případech už znám. Musím je k té správné odpovědi dovést – kdo jim bude radit, až tu nebudu?“
Ovšem kdo ví, co bude za dva a půl roku? Stackovy výsledky jsou dobré, v Praze se mu líbí a nakonec týdeníku EURO sám řekl: „Víte, být předsedou představenstva mě baví“.