Menu Zavřít

Byznys druhé fáze smutku

17. 12. 2002
Autor: Euro.cz

Na zesnulém předkovi Čech s radostí ušetří

Majitel pohřební služby v norském Mossu Josef Bentzen tvrdí, že společenská prestiž a vůbec celkové postavení funebrálního oboru je ve významné míře dáno vztahem, jaký k němu mají média. „Nesmyslné televizní programy a články v novinách tlačí celé pohřebnictví do defenzivy a vedou k tomu, že v příliš mnoha případech je smrt považována za znovunastolený problém, a ne za poslední sbohem, které by mělo být vedeno s respektem a odpovídajícím způsobem,“ říká. Sonnvik dodává, že tuto honbu za senzací neregistruje ani tak v rodné zemi, jako ve Švédsku.

Kompliment.

Pokud jde o Čechy, média spíš než znovunastolený problém smrti reflektují čas od času obecnou představu pohřebnictví jako zlatého dolu, a tím pádem i arény špinavého konkurenčního boje a nekalých praktik, jejichž oběťmi jsou hořem zdrcení, bezbranní pozůstalí. K oživení tématu paradoxně přispělo loňské schvalování zákona o pohřebnictví. Paradoxně proto, že nehledě na nezasvěcený přístup nezralé části sněmovny je zákon v zahraničí označován za vyspělou právní normu, plně odpovídající standardům uplatňovaným v zemích Evropské unie. Tajemník německého svazu pohřebních služeb doktor Lichtner dokonce staví český zákon nad německé právní normy a lichotivě říká, že nám ho závidí. „Jde o logickou právní normu, která souhrnně řeší všechny otázky související s pohřebnictvím, odpovídá mezinárodním normám a někdy je i přísnější,“ tvrdí. Zdůrazňuje zejména kvalifikační požadavky a to, že na rozdíl od Německa musí český žadatel o pohřebnickou koncesi mít k dispozici předepsaný vozový park (minimálně dvě vozidla) a chladicí zařízení (nejméně se třemi místy).

Školení.

„Na základě českého zákona musí žadatelé o koncesi na provozování pohřební služby prokázat odbornou způsobilost,“ říká Julius Mlčoch, šéf největší české „pohřebky“ - Pohřebního ústavu hlavního města Prahy - a předseda představenstva Sdružení pohřebnictví České republiky. „To znamená střední či vysokoškolské vzdělání a tři roky praxe v oboru, nebo základní vzdělání a deset let praxe. Kvalifikační předpoklady a praxe jsou předepsány i pro provozování krematorií a pro balzamaci a konzervaci pozůstatků. Vedle toho je nutné absolvovat specializovanou odbornou přípravu. Je pravdou, že v Německu, Norsku a v řadě dalších vyspělých států tato povinnost v zákonech zatím explicitně uvedena není. Ale je také pravdou, že i bez zákona se v těchto zemích běžně uplatňuje. V Česku, když se připravoval zákon, se vycházelo právě ze zahraničních zkušeností. Koneckonců první učební pomůcka pro naše kursy byl překlad německých skript.“
Sdružení pohřebnictví organizuje odbornou přípravu pro nové zájemce i rekvalifikaci pro současné živnostníky ve spolupráci s královéhradeckým vzdělávacím centrem Profit klub. Jak uvádí jeho ředitelka Jana Veselá, kursy jsou osmdesátihodinové a končí závěrečnou zkouškou. Do roku 2004 je musí absolvovat všichni provozovatelé pohřebních služeb. Mlčoch uvádí, že jich v Česku je asi sedm set, přičemž 400 koncesí je činných. Vyučuje se právo, ekonomika, účetnictví, hygiena, základy patologie a technologie pohřbívání včetně subtilních, leč nezbytných podrobností, jako je uzavírání očí a jiných tělesných orgánů, upevnění spodní čelisti, oblékání těla, vystavení a nesení rakve, technika zhotovování hrobů…

Bez restrikcí.

Osvěta je zapotřebí. Mezi podnikateli v pohřebnictví je značná část „praktiků“, kteří v oboru pracovali ještě za komunálu, a vedle nich inženýři, právníci, doktoři, magistři a bakaláři, již ve službách souvisejících s posledními věcmi člověka uviděli prostor pro byznys. Známý je případ brněnských lékařů Evy Krejčí a Michala Zeleného, společníků Pohřební služby CM. „Pracuji pouze s mrtvolami,“ řekl na otázku reportéra televize, zda necítí střet zájmů, doktor Zelený, zaměstnaný v Ústavu soudního lékařství. Ale ani kdyby pan Zelený pracoval v nemocnici na interně, nedopouštěl by se ničeho nezákonného. „Zákon lékařům takové podnikání nezakazuje. Na rozdíl od řady západních států, ale také například Maďarska, kde nesmí provozovat pohřební službu nejen lékaři, ale ani rodinní příslušníci. U nás by si mohl pohřební službu založit třeba i domov důchodců,“ konstatuje Julius Mlčoch poněkud sarkasticky.

Velmoc žehů.

Spojení zdravotnictví s pohřebnictvím nám může připadat jako podezřele těsné. „Západní nemocnice se někdy tváří až schizofrenně. Ony jenom léčí, nikdo neumírá. Pohřební služby přijíždějí pro tělo zemřelých až k večeru, s neoznačeným autem,“ uvádí Mlčoch. Neexistuje ale jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by se v Česku děly praktiky, jaké se vyšetřují v Polsku – údajná přímá pomoc lékařů pohřebním službám při zajišťování klientů. „Pohřebnický byznys v Česku musí o svou úctyhodnost bojovat je nemyslitelné, že bychom zažili to, co ve vyspělé Americe: desítky tlejících mrtvol pohozených v hájku u jednoho krematoria v Georgii, jehož majiteli přestala fungovat pec,“ říká Mlčoch. Česko má jednu z největších hustot krematorií na světě, 27 na deset milionů obyvatel. To nejslavnější - v Pelhřimově - zatím schází. Poslední bylo otevřeno v roce 2000 v Hustopečích, první prosadila v roce 1915 německá většina v Liberci. Ale čtyři roky se v něm nesmělo spalovat, protože zpopelňování mrtvých bylo na našem území povoleno teprve v roce 1919. Za sociologický výzkum by stálo, jak to, že dnes v Česku kremace představují téměř tři čtvrtiny pohřbů, což je po Japonsku s jeho drahou půdou druhý největší podíl na světě. Určitě by se mimo jiné přišlo na to, že Češi se svými mrtvými předky nechtějí mít moc starostí.

Šílenství.

S tím může souviset i značné rozšíření takzvaných rozptylů, které jsou třeba v Německu zatím povoleny jen v Roztoku. Nepochybně s tím souvisí také rychle rostoucí podíl pohřbů bez obřadu, který se celostátně blíží padesáti procentům a nejde o doménu sociálních vyděděnců, nýbrž o praxi i dobře situovaných rodin. Julius Mlčoch to považuje za „šílenství“ a popírá, že by mu vadily hlavně merkantilní důsledky. „Některé pohřební služby to dělají velice rády, protože mají slušný zisk a minimalizuje se možnost problémů a stížností. Ale pohřební služby, které si zakládají na své pověsti, „řvou“ když mají něco podobného dělat. Ujišťuji vás, že je chybou považovat pohřební obřad za zbytečné drásání nervů, jakýsi smutek nadvakrát. Důležitý je pocit sdíleného smutku. Čím větší počet lidí se na žalu podílí, tím lépe se snáší.“
Nejpravděpodobnější bude, že obliba pohřbů bez obřadu, jejichž cena v Pražské pohřební službě činí necelých osm tisíc korun, nepramení ani z obavy ze stresů, ani z prázdné kapsy, ale ze snahy ušetřit. Pan Mlčoch uvádí, že Romové, byť jsou třeba chudí, levný pohřeb neudělají. „Vzdání pocty, to mají v sobě.“

Bez průvodu.

Odhaduje-li se v České republice průměrná cena pohřbu s obřadem zhruba na dvanáct až patnáct tisíc korun, v chudším Polsku je to nejméně dvakrát více. V souvislosti s „čecháčkovstvím“ je zajímavý postřeh Miloslava Tvrdého, jehož firma Prof-car vyrábí pohřební vozy na bázi Peugeotu Partner. V Čechách jsou prakticky neprodejné vozy na jedinou rakev – poptávka je po dvou a vícemístných autech. „Aby pohřební služba mohla jet jednou a vyúčtovat si více cest.“ Vozy z Prof-caru jsou poté, co z trhu zmizela pohřební škodovky, cenově nejdostupnější. Nové volkswageny nebo mercedesy jsou podstatně jiná, pro většinu českých „pohřebek“ příliš vzdálená cenová kategorie. Ještě tak ojetá auta z dovozu. Když inženýr Tvrdý nabízel svá auta na letošním veletrhu pohřebnictví Venia, přistoupil k němu Vladimír Charvát, bývalý majitel pohřebnictví v Kloboukách u Brna, který nyní předal živnost synovi, a zkušeně se zeptal, zda vozy mají i redukovanou jedničku pro pomalou jízdu. To zatím Prof-car nenabízí, ale Charvát tvrdí, že je to stejně jedno: „Průvodů se dělá pořád míň.“ V Česku sice už nejezdí „umrlčí autobusy“ - velkokapacitní černé avie, ale pohřební vozy jsou především dopravní, nikoliv obřadní prostředek. Pražská pohřební služba vlastní luxusní černý mercedes, ale ten vlastně jen stojí v garáži připraven pro významné pohřby.

Slábnutí.

Klesající počet obyvatel a prodlužující se průměrný věk v současné době český pohřební byznys poměrně výrazně tlačí dolů. Loni v České republice zemřelo necelých 108 tisíc lidí, o dvacet jedna a půl tisíce méně než v roce 1990. Vezmeme-li za základ průměrnou cenu pohřbu dvanáct tisíc korun, dostaneme roční obrat 1,3 miliardy. Místopředseda představenstva Sdružení pohřebnictví ČR Jan Hrdlička je ještě skromnější a mluví zhruba o miliardě - o třetinu méně než v roce 2000. Přičítá to hlavně enormnímu růstu pohřbů bez obřadu.
Odhad musíme rozšířit o prostředky na provoz hřbitovů, ale i tak je zřejmé, že jde o trh poměrně malý a konkurenčně nabitý. Přetlak trochu snižuje jen exportní orientace velkých českých výrobců rakví. Jsou tři - Setora Počátky, Rakmily Mimoň a Moser Legno Pelhřimov. Díky nim je Česko významným středoevropským vývozcem těchto schránek a do značné míry sanuje poptávku především v Německu a Rakousku. První dvě firmy vznikly z někdejších komunálů, třetí v roce 1998 na zelené louce. Moser zaměstnává v Pelhřimově - jak uvádí šéf tamní továrny Petr Petrů - přes 80 lidí a vyrábí ročně kolem 40 tisíc rakví, z toho polovina se exportuje. O obratu firmy nechtěl Petrů mluvit, ale lze ho odhadnout na více než 100 milionů korun. Velkým tuzemským výrobcem rakví je ještě společnost Komes Praha. Ta se však orientuje zejména na levné typy rakví, využívané například při bezobřadových pohřbech.

Nenuzují.

Pan Bentzen uvádí, že senior konzultant ve velkých norských městských pohřebních službách si vydělá ročně 43,5 až 49 tisíc eur, junior 30 až 40 tisíc. Průměrný pohřeb přitom přijde v Norsku na 2400 až 3000 eur. Pan Lichtner už nechtěl být tak konkrétní, ale když prý v německém pohřebnictví někdo dobře hospodaří, nepatří k těm, kdo by třeli bídu s nouzí. To jistě platí – i při klesajícím a těsném trhu – také v Česku. Trend koncentrace je ale zřejmý i zde. Pro malé firmy operující v malém regionu je cestou, jak se přizpůsobit, rozšiřování podnikání do příbuzných oborů – pohřebnictví plus kamenictví, truhlářství, květinářství, dopravy… Taková je tradice Rakouska i první republiky, funguje to tak v Norsku i Německu. Nejlepší je samozřejmě mít jako „přidruženku“ k pohřebnictví rovnou krematorium. Pan Charvát tvrdí, že než vzniklo ono hustopečské, míval 25 pohřbů měsíčně, teď má patnáct. A to umí udělat velmi slušný pohřeb za dvanáct tisíc korun, zatímco v Hustopečích prý chtějí mnohem víc.
Jenomže krematoria jsou většinou akciové společnosti, často vlastněné městem. Jediným českým majitelem krematoria-fyzickou osobou je bývalý profesionální hasič Josef Melich z Tábora. Podnik zaměstnávající dnes devět lidí privatizoval za 4,5 milionu korun. Pan Melich má nejbližší konkurenční krematorium v Jindřichově Hradci, přesto tvrdí, že si nemůže dovolit pálit za víc než 800 korun. To ovšem Julius Mlčoch, který má městem regulovanou cenu 1150 korun za jedno zpopelnění, považuje za chybu. Argumentuje tím, že tak si lze vydělat na běžný provoz, ale ne na komplexní rekonstrukci pece po pěti tisících žehů. Ta stojí zhruba milion.

Výdejné.

Pan Melich se netají tím, že aby si vydělal a vyhověl klientům, zajede pro těla třeba i do Prahy. To je diskutabilní věc. Není to zakázáno, ale Melichovi konkurenti si stěžují, že jim vlastně pytlačí v revíru. Melich si ale zase stěžuje na to, že v márnicích nemocnic musí platit za výdej těla, ačkoliv zákon říká, že zdravotnická zařízení jsou povinna po dobu osmačtyřiceti hodin ukládat lidské pozůstatky zdarma. Problém vzniká tak, že řada nemocnic pronajala své márnice soukromým firmám, vesměs pohřebním službám. Ty si potom účtují různé výdejné po pracovní době a podobné vlastní poplatky, které zřejmě nejdou proti liteře zákona, ale jistě jsou v rozporu s jeho duchem.
Mlčoch konstatuje, že některá zdravotnická zařízení – v Praze například nemocnice na Vinohradech nebo ve Střešovicích – se už rozhodla kolizi řešit tím, že svá chladicí zařízení přestala pronajímat. Ve většině ostatních však problém, se kterým si neví rady ani ministerstvo zdravotnictví, trvá. Jeho další rozměr souvisí s paragrafem sedm zákona o pohřebnictví, který zakazuje sjednávat pohřby v prostorách zdravotnického zařízení nebo ústavu sociální péče, ale výslovně dodává, že se „tím nerozumí výčet kontaktů na pohřební ústavy v místě dostupné“. Lze si vůbec představit, že by pracovník pohřební služby, která má pronajatou márnici, radil pozůstalým obrátit se na jiný, v místě dostupný ústav? A stojí hluboce zarmoucení pozůstalí vůbec o to, aby si vlastními silami ověřovali kvalitu nabídky konkurenčních ústavů, a nejsou vděčni, že mají jeden hned po ruce?
Zkušenost týdeníku EURO je jednoznačná. V pavilonu M pražské Thomayerovy nemocnice, tedy na patologii, sedí pohřební služba Helfi. Za dveřmi s neutrálním nápisem Informace pro pozůstalé. Když se zeptáte, koho by vám doporučili na obstarání pohřbu, ukáže decentní mladá dáma na cedulku na stěně: Pohřební služba Helfi. „A to jako musím někam za bránu nemocnice?“ Kdepak, posaďte se, zde máte katalog.“

bitcoin_skoleni

Doporučení.

Některé pohřební služby vyřešily zákaz působit přímo ve zdravotnických zařízeních tak, že se přestěhovaly kousek za bránu a k ní umístily tabulku s logem firmy, provozní dobou a adresou, případně s plánkem. To zákon o regulaci reklamy pohřebním službám povoluje. Velká pražská pohřební služba Transquilitas však poté, co opustila nemocnici v Motole, nechala na dveřích budovy, v níž sídlila, leták s upozorněním, že se přestěhovala o několik set metrů dál do ulice Pod Homolkou. Zákon přitom výslovně zakazuje užívat reklamu činností v pohřebnictví v prostorách zdravotnického zařízení nebo ústavu sociálních služeb. Takže kontrolní otázka: Je to od Transquilitas porušení zákona o reklamě a nekalosoutěžní jednání, nebo jen důležitá informace?
Šéf pražské záchranky Zdeněk Schwarz pro Mf Dnes otevřeně uvedl, že jeho lidé volají k odvozu zemřelých pohřební službu Helfi. „Své“ společnosti patrně mají i jiné záchranky nebo policisté. Pravda, jde jenom o odvoz těla, ne ještě o zakázku na obstarání pohřbu. Ale „pohřebka“, která se k tělu dostane jako první, má pochopitelně konkurenční náskok. Dostávají za to lékaři nebo policisté provizi? Říká se to, ale zatím nebyl žádný případ prokázán. Koneckonců stejně jako u farmaceutických firem, o kterých se také tvrdí, že nedávají doktorům za doporučování nebo předepisování svých preparátů jen propisovačku.

Běžná věc.

O těchto záležitostech se začalo hodně mluvit právě proto, že je zákon o pohřebnictví dostatečně neřeší. Ale, po pravdě řečeno, jejich závažnost spočívá hlavně v tom, že jde o obor silně démonizovaný tajemstvím smrti. Konkurenční praktiky se v něm svou tvrdostí neliší od jiných oborů. Podnikání je samo o sobě tvrdá činnost a zdaleka ne všechno v ní lze nějak zregulovat. Hrany konkurenčního boje v pohřebnictví se postupně obrousí, trh se pročistí a všechno sedne na svá místa jako jinde ve světě. Ti, kteří byli podnikavější a drzejší, měli větší štěstí a menší skrupule, budou ve výhodě. Tak to, bohužel, chodí. Trh není spravedlivý, to se jen tak říká, a pravdu má vždycky ten úspěšný.
Pohřebnictví se od jiných podnikatelských oborů liší tím, že zastihuje lidi v nouzi. Psychologové hovoří o čtyřech fázích smutku, přičemž sjednávání pohřbu a obřad sám spadají do druhé, takzvané kontrolované fáze přicházející po prvotní fázi šoku. Postavení účastníků kontraktu rozhodně není rovnocenné – obdobně jako lékaře a pacienta, či věřícího a faráře. Otevírá se tady možnost zneužít lidského neštěstí. Členové Sdružení pohřebnictví se sice zavazují dodržovat kodex cti, ale Julius Mlčoch, vyznačující se velmi věcným pohledem na situaci v oboru, nepopírá, že „někde mají zřejmě zisky, až to hezké není“. Tvrdí, že velké rozdíly jsou i uvnitř jednoho regionu a zdá se, že venkov se stává pomalu dražší než Praha. Pan Mlčoch by se nebránil dokonce ani cenové regulaci v tomto specifickém trhu. Její zavedení ale není na obzoru. Spíše je třeba spoléhat na postupující kultivací související se žádoucí kultivací veškeré společnosti. Pro nás, klienty pohřebních služeb, může být důležité, že miliardový trh již svou velikostí neposkytuje prostor k tak velkým zlodějnám, jako dejme tomu bankovnictví nebo státní správa. Tam nás oberou při plném vědomí a jaksi nepřímo. Zaplatíme to až na daních. To je ta pátá fáze smutku.

  • Našli jste v článku chybu?