Bývalý tenista se k marketingu dostal přes trénování Petra Kordy
Z Tomáše Petery mohl být ligový hokejista, nebo reprezentant v tenise. Místo aktivní sportovní kariéry však shání peníze pro tenisty, fotbalisty či atlety a ze sportovního marketingu si udělal zajímavý byznys. Ročně přes jeho firmy proteče do českého sportu více než sto milionů korun.
Žebříčky nebere.
Média Peteru označují za tajemného muže v pozadí, za šedou eminenci domácího sportu. Jeho jméno se přitom pravidelně objevuje na nejvyšších příčkách žebříčků osobností ovlivňujících český fotbal i hokej. On sám však podobná hodnocení odmítá a žebříčky „vlivných“ považuje za nesmysl. „Dříve jsem to nijak nevnímal, ale od doby, kdy jsem se v nich začal objevovat, mi to poměrně vadí. Navíc není možné jednoznačně porovnávat, kdo se o co přičiní,“ říká Petera. „Asi do šestnácti let jsem hrál poměrně slušně hokej a tenis, který nakonec vyhrál. Zhruba ve dvaadvaceti jsem ale zjistil, že asi ze mne velká tenisová hvězda nebude a orientoval jsem se spíše na trenérskou činnost,“ líčí své začátky Petera. Trénoval reprezentanty Martina Damma, Bohdana Ulihracha a především Petra Kordu. Petera byl jako osobní kouč u toho, když v roce 1998 vyhrál Korda Australian Open, s Kordou jsou spjaty i Peterovy začátky sportovního byznysu. „Když jsme spolu byli poslední rok, tak jsem se napůl staral o jeho marketingové záležitosti a postupně jsem se dostal až ke spolupráci s Českým tenisovým svazem,“ vzpomíná.
Začalo to salátovou mísou.
Jeho společnost Persport Group je od roku 2000 partnerem tenisového svazu pro Davis Cup, soutěž mužských tenisových družstev o populární „salátovou mísu“, i pro jeho ženskou obdobu Fed Cup. Již od dřívějška se Petera také „stará“ o tenisový klub pražské Sparty, zatímco jeho dlouholetý obchodní partner Miroslav Černošek má v péči tenisový klub v Prostějově. Peterův konkurent v branži sportovního marketingu Peter Kovarčík jeho činnost v tenise ovšem napadá. „Za působení pánů Petery a Černoška zanikl Czech Open, tenisový turnaj na Štvanici, žádný nový naopak nedokázali udělat, teď hrozí pád ze světové skupiny Davis Cupu. To je vizitka Tomáše Petery,“ ptá se Kovarčík. „V Česku se hravě uživí velký tenisový turnaj, musí ho ale dělat profesionálové,“ dodává.
Ostravská tretra.
V roce 2000 se Persport ujal ostravského atletického mítinku Zlatá tretra, ale cesta k atletice byla pro Peteru spíše náhodná. „Má přítelkyně tehdy závodně běhala, takže jsem znal prostředí i lidi, kteří se kolem atletiky pohybují. Tretra tenkrát byla na zrušení, nebyly peníze, nejezdila na ni žádná zvučná jména. Přišel za mnou šéf ostravského atletického klubu, zda bych nedokázal sehnat nějakého sponzora. Jednoho se podařilo přivést a soutěž se tím zachránila. V té době jsme dělali jen tenis a řekli jsme si, že bychom to mohli zkusit i s atletikou,“ říká Petera. Toto rozhodnutí bylo zřejmě správné, jeho výsledky oceňuje i předseda Českého atletického svazu Karel Pilný. Na Peterovi oceňuje zejména jeho smysl pro týmovou spolupráci. „Zlaté tretře se věnuje do maxima a především kolem sebe vytváří okruh kvalitních lidí. Nesnaží se strhnout vše sám na sebe, nepořádá oneman show,“ říká uznale Pilný.
Nulové vstupné.
Během tří let se Peterovi podařilo skomírající mítink vytáhnout mezi sedm největších na světě. „Dnes jsme zařazeni v SuperGrandPrix, přímý přenos bude dělat Eurosport, přenášet budeme do dalších patnácti zemí světa,“ konstatuje spokojeně. Letos počítá Petera pro Zlatou tretru s rozpočtem přesahujícím 30 milionů korun a s tím, že 85 procent pokryje z příjmů od domácích sponzorů. Letošní ročník pokládá za zlomový. „Věřím, že se podaří sehnat i nějaké partnery ze zahraničí. Pokud jde o domácí firmy, cítíme, že pro ně je rozpočet milion eur téměř limitující a příjmy ze vstupného i televizních přenosů jsou prakticky nulové,“ stěžuje si.
Jako příklad uvádí mítink ve stejné kategorii ve švýcarském Laussanne, kde lístek přijde na 30, ale i na 50 eur. „S tím bychom v Ostravě logicky nepochodili, prostě si nemůžeme dovolit vydělávat na vstupném. Příjmy za lístky sotva pokryjí jejich vytištění,“ vypočítává. Podobně Petera mluví o penězích za televizní práva. „Jediná stanice, která v Česku může a chce takový mítink vysílat, je Česká televize. Ale že by za to měla platit, to vůbec nepřipadá v úvahu. Kdybychom nenašli zahraniční stanice, které přenos koupí, tak máme smůlu. Ale i tak je tento příjem poměrně mizivý,“ dodává.
Byznys jako jiný.
Z čeho tedy sportovní byznysmen profituje? Petera sám přiznává, že není jeho cílem sehnat 30 milionů a stejnou sumu utratit. „Počty jsou v tomto případě jasné, je to byznys jako jiný. Těžko ale tady budeme shánět více peněz, než firmy dávají dosud. Zahraničním partnerům proto musíme nabídnout zvučná jména sportovců, dobrou návštěvu a patřičnou mediální prezentaci v televizi,“ vysvětluje. Zatímco vloni přijela na Zlatou tretru mistryně světa Marion Jonesová, letos v červnu prý bude v Ostravě závodit rekordman El Guerouj. „To je v současnosti nejlepší atlet světa. Je faktem, že si také nechá dobře zaplatit. Náklady na jeho start včetně letenek a ubytování jeho štábu se pohybují kolem osmdesáti tisíc dolarů. Je nejdražší na světě,“ přiznává Petera.
V poslední době se dvaatřicetiletý rodák z Prahy stále více pohybuje také ve fotbalovém prostředí. Od předloňského roku je jeho firma marketingovým partnerem Slovanu Liberec, vloni na konci roku Petera zprostředkovával prodej Baníku Ostrava. „Kontakt s fotbalem začal prakticky obráceně. Dlouho se znám se synem šéfa libereckého fotbalu Ludvíkem Karlem, hrávali jsme spolu deset let v jednom klubu tenis. Chtěl jsem po něm, aby tátovi vysvětlil, ať nedává peníze jen do fotbalu, ale pustí i něco na tenis. A v závěru se to pak otočilo,“ vzpomíná.
Fotbalu nerozumí.
Jednu dobu dokonce Persport vlastnil 10 procent v libereckém klubu, Petera byl jako člen představenstva u toho, když Slovan vloni vyhrál českou ligu. „Úspěšná sezona se pozitivně projevila i na zájmu o sponzoring klubu. Mohli jsme si říci, že místo 50 reklamních ploch jich na trávníku bude jen 25, ale za větší peníze. Celkově marketingové peníze vzrostly zhruba o 30 procent,“ uvádí Petera. I ve fotbale se pokouší zajistit partnery ze zahraničí, Petera vyjednával s italskou firmou Parmalat a německým energetickým gigantem E.ON, zatím však k žádné dohodě nedošlo. „Italové mají svých problémů dost a E.ON stále čeká, jak se vyvine situace v ČEZ. Řekl bych, že rozhodnutí Němců o sponzorství Liberce je přímo úměrné rozhodnutí ČEZ,“ konstatuje.
Do řízení fotbalového klubu se Petera však nijak nezapojuje. „Já ani moji partneři se ve fotbalové branži neumíme pohybovat. Ani v Liberci, ani v době, kdy jsme působili v drnovickém klubu, jsem nerozhodoval o tom, zda se nějaký hráč koupí, prodá, případně za kolik. Tomu opravdu nerozumím.“ Vzápětí dodává: „Musím říci, že fotbal není naše parketa, kterou bychom chtěli vyloženě dělat.“
Atény vrcholem.
Své úsilí Petera v poslední době soustřeďuje zejména na shánění sponzorů a práci pro Český olympijský tým. Od roku 2001 je totiž jeho společnost Česká sportovní marketingovým partnerem olympioniků. Během té doby Petera přivedl do „poolu“ sponzorů pět firem. Tvrdí, že rozhodující při shánění peněz pro sportovce je kvalita produktu. „Nedá se říci, že by bylo lehčí sehnat peníze pro nějaké sportovní odvětví, ale Český olympijský tým je to nejkvalitnější v zemi. To je bez diskusí,“ říká. Za firmy, které Česká sportovní mezi olympioniky přivede, také inkasuje určitou sumu. „Je tam přesně nastavené určité procento, ale není bohužel publikovatelné. Na druhé straně, když jsme podepisovali smlouvu o právech na olympiádu, zavázali jsme se, že určitou sumu peněz přineseme – sami nebo partneři. V té době jsme ale s potenciálními sponzory teprve jednali, neměli jsme nic podepsané. Tehdy mi lezl mráz po zádech,“ vzpomíná. Jakmile skončí Zlatá tretra, začne se Petera plně věnovat olympismu. Jeho firma se podílí na zasedání Mezinárodního olympijského výboru, které hostí v létě Praha, pak začne připravovat českou misi na hrách v Aténách. „Tam je poměrně dost práce. Vybrat oficiální český dům, zaplatit ho, objednat řadu věcí okolo. Navíc partnerství s jednotlivými sponzory běží po celou dobu olympijského cyklu, stále se něco dodělává, vymýšlí.
Kordovo dědictví.
Petera se charakterizuje jako cílevědomý, relativně pracovitý člověk, kterého nebaví dovolené a nedělá mu problém pracovat 365 dní v roce. „Mohu vstát v šest hodin ráno a domů přicházím, až když práci dodělám. Třeba ve dvě v noci. Bohužel, odnáší to můj osobní život.“ Více než osm měsíců z roku tráví Petera na cestách v zahraničí, trvalé bydliště má v Monaku. „To je z doby tenisové kariéry. Stěhoval jsem se tam, když jsme trénovali s Kordou. Teď tam zůstávám dál, protože v Monaku sídlí Mezinárodní atletická federace, ATP a řada velkých firem. Nezastírám, že plusem jsou i daňové výhody, ale na druhé straně náklady na život v Monaku jsou o něčem jiném než v Česku.“
ČLÁNKY DO MAILU