Houbaření je v Česku silně zakořeněno a jen tak nezmizí. A právě to dělá z hub mimořádně obtížný byznys.
Prodejna Les Houbeles v centru Prahy zeje krátce po otevření prázdnotou. První zákazníci se však objevují záhy. Mladá žena, evidentně turistka, se zajímá o brože s houbařskými motivy. „Snažíme se cílit i na cizince. Už jsme se dostali do několika turistických průvodců. Hodně k nám chodí Japonci a jednou tady byla i japonská televize,“ vysvětluje Petra Kutinová z trojice provozovatelů, která za stylovou prodejnou houbařských potřeb v Růžové ulici stojí.
Většinu zákazníků však tvoří opravdoví domácí houbaři. V sortimentu krámku lze nalézt vše, po čem jejich srdce zatouží. Při startu sezony nejvíce frčí košíky, které se stávají občas i nedostatkovým zbožím. Velmi dobře se prodávají sítě na sušení hub, naopak zájem o ještě nedávno velmi poptávané holínky v posledních letech kvůli suchům klesá. V nabídce jsou i trička, klobouky a trenýrky s houbařskými motivy, které navrhuje sochař Jakub Chocholoušek, další z tváří za značkou Les Houbeles. Veškerá móda je vyrobená v Česku a poptávka po houbařských potřebách roste. „Má to stoupající tendenci,“ dodává Kutinová.
O zákazníky se přitom prodejna nemusí obávat ani do budoucna. Podle zatím nezveřejněných dat ministerstva zemědělství, které má týdeník Euro exkluzivně k dispozici, houbaří 67 procent Čechů. Loni nasbírali v lesích 27,7 tisíce tun hub, což sice nepředstavuje absolutní rekord, ovšem nadprůměr ano.
Tradičně oblíbené je vyjádření hodnoty sesbíraných lesních plodů v korunách. Loni to tedy bylo 4,6 miliardy. Od roku 1994, kdy ministerstvo tyto informace sbírá, si tak Češi z lesů domů nanosili celkem 546 tisíc tun hub za 64 miliard. Pokud bychom k tomu připočetli i maliny, borůvky a další plody, dostaneme se téměř ke sto miliardám.
Přečtěte si:
Češi si z lesa nosí miliardy. Stát zjišťuje, kolik hub nasbírali za čtvrt století
Není tedy divu, že nabídka se pro houbaře v Česku rozšiřuje. Dnes mají k dispozici i mnohem sofistikovanější technologie než klasický koš a rybičku. Od loňského roku si například mohou stáhnout Aplikaci na houby. V zásadě jde o atlas hub pro chytrý telefon, ovšem s rozpoznávací funkcí jednotlivých druhů.
Podle jednoho z tvůrců Víta Čurdy by se počet funkcí měl postupně rozšiřovat, byť o detailech zatím mluvit nechce. „Aktivně to má nainstalováno 160 tisíc lidí,“ vyčísluje zájem Čurda. Aplikace je vedle české verze k dispozici i ve slovenštině, angličtině a ruštině, největší počet stažení však připadá na české uživatele.
Houbový apetit roste
Podobně příznivě vypadají na první pohled i údaje o samotné spotřebě hub. Navzdory tomu, že houbaření je pomalu považováno za národní sport, houby Čechům paradoxně dlouhou dobu zase až tak nechutnaly. Ještě počátkem 90. let se podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) spotřeba pohybovala mírně nad jedním kilogramem na hlavu a rok. A to včetně samosběrů.
To se v posledních dvou desetiletích změnilo. Podle posledních dostupných čísel za rok 2016 jich snědl každý Čech 2,8 kila, což představuje stoprocentní nárůst během dvaceti let. Růst je přitom dlouhodobý a plynulý s minimálními výkyvy směrem dolů.
Co je jeho přesnou příčinou, nelze spolehlivě objasnit. „Dříve byla spotřeba tak nízká, že mohla v podstatě jenom růst,“ míní Václav Dolanský, spolumajitel společnosti České houby. Ta ročně vyprodukuje na dvou farmách v Soběslavi a Nedvědicích až tři miliony kilogramů žampionů a hlív ústřičných. To z ní dělá největšího českého producenta hub.
Jelikož „úroda“ v lesích zůstává i s velkými meziročními výkyvy více méně konstantní, nabízí se tak vysvětlení, že je za rostoucím apetitem Čechů prostá dostupnost. I v Česku v uplynulých letech vznikli profesionální pěstitelé, jako je firma České houby, kteří stabilně a celoročně zásobují obchodní řetězce plodnicemi.
Vše zdražuje, žampiony ne
Skutečnost je však výrazně komplikovanější. Údaje o miliardách z lesů představují pouze virtuální čísla, ze kterých sice profitují samotné domácnosti, česká ekonomika však z nich neviděla ani korunu. Navzdory nezpochybnitelnému nárůstu ani samotná spotřeba stále nijak oslnivá není. „Ve srovnání se světem jíme hub pořád málo. Třeba Rusko, kde je hodně pravoslavných půstů, má spotřebu pět až šest kil. Podobně je na tom třeba Bulharsko nebo Rumunsko,“ dodává Dolanský. A třeba v Austrálii podle něj díky vládní kampani na podporu konzumace vyskočila spotřeba až k šesti kilogramům na hlavu.
Právě skutečnost, že Češi houby tak moc nemusejí a do značné míry jsou samozásobitelé, dělá pak z hub mimořádně obtížný obor. Zhruba více než dvě třetiny roční spotřeby si totiž domácnosti podle dostupných dat zajistí samy. Do obchodů si zajdou jen pro zbytek. „Obchod s houbami je v Česku hodně zvláštní. Proč by si někdo kupoval něco, co si může nasbírat v lese. V obchodech lze najít většinou jen žampiony a hlívu, které však také rostou v lese,“ podivuje se třebíčský právník a kandidát za Piráty do Senátu Michal Šalamoun, který provozuje web Tržní houby.
V tržní síti lze opravdu vedle japonských hub až na výjimky narazit pouze na jmenované dva druhy. Dostupné údaje přitom naznačují, že profitabilita prodeje postupem času klesá. O cenovém vývoji hlívy ústřičné ani shiitake sice data nejsou k dispozici, žampiony bílé však monitoruje ČSÚ. A na první pohled je patrné, že navzdory inflaci jsou čím dál tím levnější. Zatímco ještě v roce 2012 i Češi běžně přes 93 korun za kilo žampionů, letos v srpnu to bylo už jen 81,31 koruny. V ročních průměrech se tak i propadla o devět korun.
Podle Dolanského je příčinou rostoucí zahraniční konkurence. Jak je v potravinářství obvyklé, jedná se o konkurenci polskou. „Je to tlak polských vozů, kde díky dotacím vzniklo hodné nových výrobců. Ti nás cenově dní,“ říká Dolanský a údaje statistiků to opět potvrzují. Ještě před deseti lety dovezli Poláci do Česka čerstvé houby v hodnotě 76 milionů korun. Loni to už bylo přes 320 milionů. Importy z ostatní zemí jsou zanedbatelné. „Byly tady i desítky malopěstitelů, ti ale zmizeli,“ popisuje Dolanský situaci v branži a dopady polské konkurence.
Zmínit je potřeba také segment, který je ovšem jen těžko vyčíslitelný. Jde o sběrače tržních hub, které definuje vyhláška ministerstva zemědělství. Ta už je poměrně zastaralá a mezi 56 druhy hub, které je možné podle zákona prostřednictvím výkupen uvádět do oběhu, figuruje třeba líha srostlá. Houba dříve považována za jedlou se dnes už řadí mezi jedovaté.
V médiích lze občas narazit na články, že sběrem některých druhů lze vydělat i několik tisíc korun. Vše samozřejmě závisí na úrodě vdaném roce a na tom, zda jde o houby čerstvé, nebo sušené. Za kilo sušených smržů obecných však může houbař ve výkupu opravdu dostat i tři tisíce korun.
Jak významnou část houbového byznysu profesionální sběrači tvoří, není úplně snadné zjistit. Teoreticky by všichni měli disponovat mykologickou zkouškou. Třeba lesy středních Čech patří vůbec k nejnavštěvovanějším. Podle mluvčí Krajské hygienické stanice Dany Šalamounové však v letošním roce složili zkoušku pouze tři houbaři. „Kde není žalobce, není ani soudce,“ naznačuje právník Michal Šalamoun, sám v minulosti držitel zkoušky, že většina „tržních“ sběračů může zůstat neregistrovaných. V branži se pak mluví o „houbařích“ z Rumunska či Polska, kteří jsou schopni houby do českých výkupen dodávat po tunách.
Houby jako národní tradice
Zdá se přitom, že snaha vytřískat z hub nějaké peníze navíc je předem odsouzena k nezdaru. Když magazín deníku Dnes před pár týdny přišel v rubrice Víkendová kachna se satirickou zprávou, že se stát chystá za poplatek dva tisíce korun ročně zavádět houbařské průkazy, ministerstvo zemědělství zaplavily stížnosti naštvaných houbařů. Resort cítil povinnost jasně označenou „fake news“ dementovat. Taková reakce jistě odradí všechny politiky, kteří by se o něco podobného opravdu pokoušeli.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že navzdory miliardovému potenciálu zůstanou české houby spíše koníčkem milionu tuzemských houbařů než vysoce profitabilním byznysovým odvětvím. To platí třeba i pro tvůrce houbařské aplikace. „Dělali jsme to spíše pro zábavu, ne kvůli penězům. Vzhledem k tomu, kolik času jsme tomu věnovali, to ziskové rozhodně není. Vydělali jsme asi 15 tisíc korun,“ říká Čurda, kterého stejně jako kolegy živí něco jiného. To samé platí i pro obchůdek Les Houbeles. Ten si na sebe sice vydělá, provozovatelé však mají i druhou práci.
Přesto zde určitý prostor je. Houbařská móda s logem Les Houbeles přitahuje zahraniční zákazníky především proto, že jde o lokální produkty, které jsou navíc v cizincových očích spojeny s těžko pochopitelným místním fenoménem. Často se podivují i tomu, že produkce tuzemských lesů je volně dostupná komukoliv, což ve světě zdaleka není obvyklé.
České houbaření tak představuje fenomén, které pro turisty není vůbec nezajímavý. To už pochopil i stát. Když si ministerstvo zemědělství objednalo u České zemědělské univerzity analýzu sběru hub v tuzemských lesích za posledních 25 let, požadovalo výsledek v angličtině. Podklady mají být totiž využity pro vznik publikace šířící povědomí o neobvyklém českém výstřelku.
Přečtěte si také: