Judy Leissnerová, ředitelka úspěšného vinařství Grace Vineyard, před devíti lety poslechla podnikatelský instinkt svého otce, hongkongského milionáře Chan Chun Keunga. Opustila tehdy místo personalistky v investiční bance Goldman Sachs, aby se mohla naplno věnovat budování rodinné vinařské firmy. A dnes rozhodně nelituje. Spotřeba vína se v Číně mezi lety 2005 až 2009 více než zdvojnásobila a poptávka dál roste. Vinařství, které poprvé sklízelo hrozny z mladých vinic před deseti lety, vyrábělo už po čtyřech letech kolem půl milionu lahví ročně. Vloni to již byl více než dvojnásobek. Roční obrat firmy představoval v loňském roce sedm milionů dolarů, letos bude zhruba stejný nebo o málo vyšší.
Prodalo by se i podstatně větší množství, ovšem možnosti dvousethektarové vinice v severovýchodní čínské provincii Šan-Si nejsou neomezené. V Grace Vineyard vsadili na kvalitu, kterou se chtějí odlišit od zpravidla průměrné nebo i podprůměrné produkce obrovských čínských polostátních vinic. „Rozhodně nám nejde v prvé řadě o expanzi. Zcela zásadní pro nás teď je, abychom naše víno dál zlepšovali. Mým snem je mít časem pár malých vinařství, která budou vyrábět prvotřídní vína s jedinečným, nezaměnitelným charakterem,“ vysvětluje Judy Leissnerová, která letos zvítězila v hongkongském kole soutěže Podnikatel roku.
Byznys v krvi
Prestižní soutěž vyhrála především proto, že se jí podařilo bohatnoucí Číňany přesvědčit o tom, že její víno skutečně mezi těmi domácími vyniká. Už v roce 2002 začal ve svých čínských hotelech její víno nabízet řetězec Novotel, o něco málo později se vinařství dostalo také na lístek renomovaných hongkongských hotelů Peninsula a luxusního hotelového řetězce Shangri-La. Jako jediné čínské víno je k mání také na palubě čínských aerolinek Cathay Pacific Airways.
Sebevědomá mladá žena, která vystudovala psychologii a feministiku v USA na Michiganské univerzitě, je k podnikání podobně jako její dva bratři téměř předurčena. Jejich otec totiž za posledních třicet let vybudoval rodinné impérium chytrými investicemi snad do všech oblastí, ze kterých v Číně a Hongkongu kouká zisk. Od osmdesátých let obchodoval s uhlím, investoval do elektráren i hutnictví. Patří mu několik obchodních domů, podílí se na rozvíjejícím se byznysu čištění odpadních vod a mimo to je také jedním z držitelů státní licence na provozování lukrativního pohřebního byznysu. „Rodinné klima mi určitě hodně pomohlo. Vrhnout se do podnikání a podstoupit riziko pro mě bylo zcela přirozené,“ říká Leissnerová. Na druhé straně sama připouští, že v jejím případě nebylo zapotřebí až tak velké dávky odvahy. Vinařství se zpočátku financovalo ze zisků výnosné pohřební služby a případný neúspěch by vyvážily ostatní aktivity jejího otce a bratra.
Víno místo uhlí
Otec Judy Leissnerové vybudoval své impérium díky uhlí. V osmdesátých letech se mu podařilo ovládnout vývoz této komodity z provincie Šan-Si, chudé oblasti, kde se nachází celá třetina čínských zásob. Není náhoda, že právě zde dnes rodina provozuje své vinařství. V rozhovoru pro China Daily hongkongský velkopodnikatel přiznal, že cítí spoluodpovědnost za krajinu zdevastovanou intenzivní těžbou. Proto se rozhodl přinést do zbídačené provincie ekonomickou aktivitu s pozitivním ekologickým přínosem.
Samotné rozhodnutí by ale nestačilo. Réva je velmi náročná na půdu a klima, místo pro vinici je třeba velmi pečlivě vybrat. V Šan-Si, zejména v úrodných oblastech kolem Žluté řeky, ale vhodné podmínky jsou. To Keung věděl, v Číně je všeobecně známo, že se víno v regionu s přestávkami pěstovalo po staletí. Aby ale našel pro vinici opravdu to nejlepší místo, najal si světoznámého francouzského enologa Denise Boubalse. Ten po několika týdnech průzkumu doporučil náhorní plošinu nad Žlutou řekou. Tam v roce 1997 vysázel za pomoci francouzského vinaře Sylvaina Janviera vinici, původně o rozloze sto padesáti hektarů. Dnes pěstuje na třech pětinách plochy hrozny Cabernet Sauvignon, v menší míře pak Cabernet Franc, Merlot, Chardonnay a další odrůdy.
Skoro jako Bordeaux
Šan-Si je jednou z několika oblastí, na něž se soustředila pozornost nových čínských vinařů. Na poměry ne úplně nejvhodnějšího čínského podnebí jsou tu totiž relativně nejlepší klimatické podmínky. Ve východní části země je pro pěstování vína trochu moc vlhko, na západě zase vadí příliš chladné zimy. V provinciích, jako je Šan-Si, Ningxia nebo Gansu, jsou ale podmínky poměrně příznivé, často se přirovnávají k francouzskému Bordeaux. A jejich vinařský potenciál zatím není ani zdaleka vytěžen. Nicméně už za pár let bude zřejmě všechno jinak. Čína byla vloni podle zprávy londýnského centra International Wine and Spirit Research desátým největším výrobcem vína na světě, do tří let by však mohla být šestá. Předstihla by tak v množství vyrobeného vína dokonce i Austrálii. Každým dnem zakládají v Číně nové vinice buď domácí investoři, nebo slavné vinařské domy z tradičních pěstitelských oblastí. Poslední novinkou je příchod luxusního výrobce šampaňského Moët et Chandon, který má v plánu rozjet v Ningxiy výrobu šumivého vína podle nejpřísnějších francouzských standardů.
Jestli se čínské víno rozlije do světa, nebo bude sytit především rostoucí domácí trh, zatím není jasné. Výše zmíněná zpráva předpovídá, že kolem roku 2020 bude běžně k dostání i v britských supermarketech. Judy Leissnerová si to ale nemyslí: „Situace v Číně je úplně jiná než třeba v Chile, které většinu vína vyváží. Náš trh je obrovský a myslím si, že čínské víno se bude pít hlavně doma.“ Domácí spotřebu zvyšují také jiné konzumační návyky. Číňané pijí víno zpravidla na ex a je běžné, že během obchodní večeře připadnou na jednoho člověka dvě až tři lahve. Tamní zajímavostí je také výrazné upřednostňování červeného vína před bílým. Číňané totiž nemají rádi studené nápoje a navíc věří, že červené víno má blahodárnější zdravotní účinky. Kromě toho se také lépe hodí k čínskému jídlu.
Už se dá i pít
Odborníci se nicméně shodují, že aby mohlo čínské víno konkurovat evropskému, australskému nebo americkému, musí urazit ještě dlouhou cestu. Kromě Grace Vineyard je v zemi zatím velmi málo vinařství, které se těší přízni domácích a zahraničních sommelierů. Číně se v anglosaském tisku přezdívá „divoký vinařský východ“, kde se může občas stát, že etiketa třeba i drahého vína neuvádí ani ročník výroby.
Tak, jako se Čína dokáže rychle učit v jiných oblastech, postupuje i ve výrobě a konzumaci vína. Zhruba dvacet let už zde existují tři obrovská polostátní vinařství s nevalnou pověstí – Dynasty, Changyu a Great Wall, z nichž každé vyrobí přes sto milionů lahví vína ročně, převážně pro domácí trh. Jejich lahev obyčejného vína je k dostání zhruba za dvě eura. Grace Vineyard, které si zakládá na pečlivých postupech po vzoru francouzských vinařů a snaží se budovat si renomé nadprůměrně kvalitního výrobce, nabízí lahev v ceně od sedmi do padesáti eur. Jak ale konstatují vinařští experti, kvalita vína „velké trojky“ mamutích výrobců se postupně zlepšuje. Tlačí na ně totiž domácí spotřebitelé, kteří mají zkušenost s dováženými víny a obzvlášť oceňují vybraná vína francouzská. S tím, jak se zvyšuje jejich kupní síla, dávají stále více přednost kvalitnějšímu dovozu.
Novinář Stan Sesser nedávno ve Wall Street Journal popsal, jak spolu s předními asijskými vinařskými odborníky testovali desítku čínských vín, z nichž sedm připadalo na tři hlavní výrobce, ostatní pocházely z Grace Vineyard. „Před deseti lety se většina čínských vín nedala pít,“ píše Sesser s tím, že to už zdaleka neplatí: „Z testovaných vín byla nepoživatelná jen dvě. Ze zbývajících osmi byla dvě dokonce velmi příjemná.“ Pochvaly se dostalo vínu Deep Blue 2008 z vinařství Grace Vineyard a také Cabernetu 1998 od Great Wall. Špatně nedopadlo ani obyčejné „suché červené“ od Great Wall za dvě eura.
