Muž, který učil svět korporátnímu řízení, zůstal věrný zásadám a svou čokoládovnu předal do rukou člověka mimo rodinu
Sir Adrian Cadbury (15. dubna 1929 – 3. září 2015) byl jednou kýmsi nazván „dobrovolným sociálním pracovníkem londýnského City“. Byl to poslední reprezentant starého světa průmyslníků, kteří se nejprve učili řemeslo v továrenských dílnách, aby lépe porozuměli problémům svých zaměstnanců.
Světovou proslulost si získal díky tzv. Cadburyho zprávě z roku 1992, v níž popsal příčiny krize důvěry v akciové společnosti v Británii a zároveň vytvořil recept na její překonání. Ten se zakládá na informační otevřenosti a rozptýlení moci mezi výkonného ředitele a správní radu složenou z nezávislých expertů.
VESLAŘ TOVÁRNÍKEM
Narodil se jako syn Laurence Cadburyho, člena představenstva Bank of England a majitele progresivního listu News Chronicle, a vnuk George Cadburyho, jenž v polovině 19. století namíchal slavnou čokoládu a později postavil korporátní městečko Bournville u Birminghamu, v němž bydlela většina zaměstnanců továrny. Ještě během studií ekonomie v Cambridgi byl Adrian členem veslařského týmu, který na olympiádě v Helsinkách dosáhl na čtvrté místo, což později nazval tím „nejlepším, co se mi v životě přihodilo“.
V polovině 60. let byla firma Cadbury jedním z největších podniků v Británii, přičemž Adrian dostal na starost průnik na americký trh. Ten uskutečnil v roce 1969 pomocí fúze s jedním z lídrů v sortimentu bublinkových nápojů v USA, Schweppesem. V příštích 20 letech, kdy stál v čele Cadbury Schweppes, se obrat firmy zdesetinásobil (v roce 1989 činil 260 milionů liber), ovšem počet britských zaměstnanců klesl na polovinu (z 35 na 17 tisíc). Firma spolkla několik nápojových konkurentů (Mott’s, Canada Dry, Typhoo Tea), zároveň ale jejich britské čokolády na americkém trhu nikdy doopravdy neprorazily.
Adrian Cadbury po vzoru otce působil čtvrt století jako člen představenstva Bank of England a také zasedal v IBM. Do důchodu odešel podle regulí vlastní firmy v 60 letech a předal podnik nástupci mimo rodinu, aby se věnoval psaní příručky řízení a správy akciové společnosti (corporate governance). Ta se stala v podstatě základem práce, díky níž dosáhl ve svém oboru nesmrtelnosti.
CADBURYHO ZPRÁVA
V roce 1991 zemřel mediální magnát Robert Maxwell a vyšetřování odhalilo rozsáhlou zpronevěru majetku penzijních fondů, které společnost Maxwell Communication vlastnila. Současně s krachem banky BCCI, jež vydávala zcela neprůhledné finanční zprávy, to vedlo ke zřízení vyšetřovacího výboru, v jehož čele stanul právě Cadbury jakožto zástupce Bank of England s úkolem navrhnout opatření, která by navrátila důvěru v akciové společnosti. Cadburyho zpráva přinesla vzorové stanovy, k jejichž převzetí se zavázaly nejen akciovky, ale i většina ostatních podniků v Británii.
Pilířem stanov je, že korporace má kompetentní správní radu (ideálně akademiky, ředitele jiných akciovek, lidi z neziskových organizací), kteří mají právní odpovědnost za řízení podniku, ale přitom jsou oproštěni od podnikatelských vztahů. Dalším pilířem je naprostá informační otevřenost.
Sir Cadbury musel v závěru života překousnout, že rodinný podnik padl v roce 2010 do rukou americkému potravinářskému konglomerátu Kraft. „Mohou legálně získat byznys, ale nemohou být legitimním majitelem hodnot, jež ten podnik zastupuje,“ napsal v dopise pro Daily Telegraph. Dnes vlastní Cadburyho rodina, jejíž jméno bývalo v Británii synonymem pro čokoládu, ve stejnojmenném podniku méně než pět procent akcií.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER, heger@mf.cz
