Čas jsou peníze

Do konce října bude buď dohoda, nebo rozsudek

Verdikt rozhodců v arbitráži vedené mezi Nomurou a Českou republikou, kde se japonská banka domáhá odškodnění ve výši až čtyřiceti miliard korun, by měl padnout do konce října. A podle některých zdrojů bylo jen málo termínů v historii mezinárodních arbitráží tak pevných. Dva ze tří arbitrů totiž mají od listopadu začít rozhodovat jiný, údajně velmi zajímavý a lukrativní případ.

Bobřík mlčení.

Premiér Paroubek nedávno oznámil, že bude usilovat o smírné vyřešení sporu. Žádná ze stran však nepožádala o přerušení řízení, a tak je času na jednání málo. Přitom lidé, kteří by o vyjednávání měli dost vědět, reagují na dotazy ve stylu slovenského bači, za nímž přijede televize, ptá se ho na Slovenské národní povstání a on odpovídá: Nič konkrétne vam nepoviem, ale volačo sa chystá. Přesto se objevily informace, podle nichž by se vláda měla návrhem dohody s Nomurou zabývat již v polovině září.
Mluvčí ministerstva financí Marek Zeman, je-li tázán, odpovídá: „Ctíme dohodu, že o průběhu jednání nebude žádná ze stran poskytovat jakékoli informace.“ Ani Jiří Hrabovský, mediální zástupce Nomury v ČR, není o nic sdílnější, jen potvrzuje, že banka je stále připravena se s českým státem mimosoudně vyrovnat.
Na dohodu už v zásadě zbývají jen dny, a tak by mělo jednání pokročit. Premiér Jiří Paroubek ve svém červencovém rozhovoru pro agenturu Bloomberg oznámil, že stát najal nejmenovanou společnost, která by měla odhadnout šance na vítězství v arbitráži. Mluvčí Zeman však týdeníku EURO na dotaz, co je to za firmu, odpověděl, že se hovoří o velkých šancích společnosti Deloitte.
Vláda má zřejmě problém dosáhnout potřebné dohody mezi účastníky transakcí s aktivy ČSOB na české straně. Připustil to i ministr financí Bohuslav Sobotka v Sedmičce na Televizi Nova koncem srpna. V diskusi s Vlastimilem Tlustým konstatoval, že se nepodařilo dosáhnout souhlasu všech stran, mezi něž kromě české vlády a Nomury přidal ještě ČSOB a Českou národní banku.
Je to mimochodem značný posun, protože v době, kdy bývalý ministr financí Jiří Rusnok připravil smlouvu o narovnání, známou jako nulová varianta, při níž obě strany odstoupí od všech svých vzájemných požadavků, měly být na příslušné smlouvě podpisy jen zástupce vlády a zástupce Nomury. Nová dohoda je tak podle dostupných informaci formulována jako vícestranná, což je samozřejmě poměrně komplikované. Situaci jistě komplikuje i skutečnost, že z ministerstva financí odešli jak bývalý náměstek Ladislav Zelinka, tak Klára Roženská, někdejší poradkyně ministra, lidé, kteří za stát s Nomurou vyjednávali.

Dohoda s PPF.

ČSOB má v celé věci zásadní význam, protože vede s Nomurou a s ní spojenými subjekty značné množství soudních sporů a arbitráží. Má proto legitimní starost o to, aby v případném narovnání mezi ČR a japonskou bankou nedošlo k opomenutí něčeho, co by pak ČSOB mohlo stát třeba miliardové náklady.
Z tohoto pohledu je významnou záležitostí dohoda mezi ČSOB a PPF o urovnání vzájemných sporů. Mluvčí ministerstva financí Marek Zeman sice tvrdí, že jde o separátní dohodu, která nemá s arbitráží nic společného, ale tomu se dá věřit jen těžko. Spor dvou finančních skupin se především týkal třicetiprocentního podílu v České pojišťovně. ČSOB zpochybňovala způsob, jakým tyto akcie PPF získala od Investiční a Poštovní banky (IPB) počátkem roku 2000, krátce předtím, než ČNB uvalila na IPB nucenou správu. ČSOB tvrdila, že cena nabytí akcií neodpovídá jejich hodnotě, zatímco PPF trvala na tom, že cena je správná a navíc sama ČSOB prodávala stejné akcie za cenu nižší. Bankéři z ČSOB se domáhali doplacení 5,7 miliardy korun, nebo vrácení akcií. Tento požadavek PPF nikdy neuznala, a naopak po ČSOB, která je v těchto věcech právním nástupcem IPB, žádala vyplacení smluvní pokuty, protože IPB akcie, na něž měla PPF opci, vydala se značným zpožděním a po velkém nátlaku. Tato samotná rozepře by však ČSOB valně netrápila, protože v kauze zastupovala jen zájmy státu jako jeho agent a nešlo o její vlastní peníze. Daleko problematičtější a pro ČSOB nebezpečnější byla mohla být žaloba První městské banky (nyní PPF banky). V této žalobě se banka ze skupiny PPF dožadovala sice jen symbolického odškodnění, ale vážně ohrožovala celou transakci s aktivy IPB. Žaloba směřovala proti porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže a narušení soutěžních podmínek na českém bankovním trhu. K tomu mělo dojít tím, že stát prodejem aktiv IPB a poskytnutou státní zárukou způsobil, že ČSOB získala konkurenční výhodu na úkor První městské banky, ale i dalších účastníků soutěže. Rozsah této výhody byl vyčíslen jako rozdíl mezi skutečnou tržní hodnotou prodávané IPB a částkou, kterou ČSOB na její ovládnutí vynaložila. První městská banka tento rozdíl ocenila předběžně na osmdesát miliard korun. Žalobou se domáhala, aby ČSOB tuto částku vyplatila zpět státu, konkrétně České konsolidační agentuře. ČSOB sice vždy tvrdila, že v případě prohry v této kauze musí vzniklou škodu uhradit ČNB podle smluv uzavřených v červnu roku 2006. Vysocí představitelé centrální banky se však k tomu odmítali jakkoli veřejně vyjádřit a v neoficiálních debatách říkali, že si nedovedou představit situaci, že by odškodňovali ČSOB za transakci, při níž by byl podle rozhodnutí soudu porušen zákon.
Dohodou mezi PPF a ČSOB proto byly nastaveny mechanismy, jak uzavřít i tento, pro ČSOB potenciálně ohrožující soudní spor, a má to tedy bezesporu značný význam pro případné uzavření dohody mezi ČR a Nomurou.

Šestnáctimiliardové těžítko.

ČSOB však zřejmě usiluje vyřešit i své spory se státem. Ty se týkají takzvaných pohledávek s právními vadami. Konkrétním a žhavým případem je pohledávka za společností J. Ring. Tu prodala v balíku aktiv Česká konsolidační agentura (ČKA) společnosti EC Group. Ta ovšem prodej vybraných pohledávek napadla u arbitráže, která jí vyhověla. Arbitráž tehdy konstatovala, že tato pohledávka právně neexistuje, a ČKA se začala domáhat vrácení peněz od toho, kdo jí tuto pohledávku postoupil. A to byla právě ČSOB, protože šlo o aktiva po zkrachovalé IPB. Banka v následné arbitráži prohrála a musela státu vrátit jeden a půl miliardy korun plus úrok. Mluvčí ČSOB Milan Tománek je přesvědčen, že tuto částku musí uhradit stát na základě Smlouvy a státní záruky uzavřené mezi ČSOB a ministerstvem financí po krachu IPB 19. června 2000. A to se státu nechce, protože smlouva ani podle právních poradců takovéto odškodnění vyplatit neumožňuje. K tomuto názoru se podle některých zdrojů, připojil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který dohlíží na to, zda jsou transakce prováděné s aktivy po IPB v souladu se smlouvami, které musela loni odsouhlasit i Evropská komise. Každá částka vyplacená navíc by znamenala státní podporu v bankovním sektoru, což je praxe v EU přísně sledovaná a fakticky zcela zakázaná.
Problém je v tom, že nejde jen o jeden a půl miliardy korun. V ČKA je podobných aktiv, které by si měla ČSOB vzít zpátky a vrátit za ně peníze státu, mnohem více. Dobře informované zdroje uvádějí, že jde o nominální částku 25 miliard korun, přičemž ČSOB by musela vracet možná až šestnáct miliard plus úroky. A to už je částka, která zřejmě výrazně limituje ochotu ČSOB připojit se ke smíru s Nomurou, o což zřejmě stát usiluje.
Kauza J.Ring je stále na stole prvního náměstka ministra financí Eduarda Janoty, který sice nechce záležitost komentovat a jeho ochota ustoupit je nejspíše mizivá, protože s důrazem uvádí, že bude postupovat výhradně a striktně podle uzavřených smluv. Na dotaz, zda záležitost souvisí s případným smírem s Nomurou, říká, že se těchto jednání neúčastní a nemůže poskytnout žádné informace.

ČNB vzadu.

Poněkud zvláštní je, že podle výše zmíněného výroku Bohuslava Sobotky má být stranou jednání o smíru s Nomurou i ČNB. Ta je sice napadena dílčími žalobami, ale sama se nepochlubila, že by kohokoli žalovala kvůli nějaké škodě. ČNB se tradičně k záležitostem, týkajícím se kauzy IPB, nevyjadřuje. Hraje však významnou roli na české straně stolu, protože má vyplácet mimobilanční závazky a náklady na soudní spory v celé kauze. Tím, kdo tyto peníze nárokuje, je opět ČSOB. Rozsah náhrad, které má ve finále ČNB zpětně uhradit ze státního rozpočtu ministerstvo financí, je limitován částkou 160 miliard korun. První úhrady již proběhly v minulém roce a očekává se, že budou postupně stoupat.
Centrální banka ale nároky vznesené ČSOB zatím převážně pouze shromažďuje a vyplatila částky jen v jednotkách miliard. Většinou je třeba počkat, jak jednotlivé soudní spory dopadnou, zda budou uznány nároky z různých pochybných směnek či smluv, a pak je teprve čas na vyplácení. Opět je zde problém, že mnohé vznesené požadavky ČNB odmítla v minulosti akceptovat, a to se samozřejmě nemusí ČSOB líbit. V minulosti se opakovaně stalo, že se ČSOB domáhala, aby ČNB vydala předběžné stanovisko, že určité škody vzniklé při transakcích, zejména kolem kajmanských fondů, uhradí. ČNB to zatím vždy odmítla. Velká diskuse se také odehrávala kolem částek na vedení soudních sporů. ČNB nechtěla platit za advokáty, ale hodlala posuzovat, zda jsou ČSOB vynaložené náklady opravdu přiměřené.
Lze sice očekávat, že celkový objem náhrad, které bude muset nakonec ČSOB dostat, bude mnohem menší než zmíněných 160 miliard, ale desítky miliard to patrně budou. Pokud by i o pouhou část z této sumy vznikl v budoucnu spor, bylo by to pro ČSOB nepříjemné, protože by musela na spornou částku vytvořit opravné položky. Může se stát, že i zde si bude ČSOB před podpisem vyrovnání s Nomurou klást určité požadavky.

Vysoká sázka.

Je ve hvězdách, zda by nebylo výhodnější dotáhnout arbitráž v Londýně až do konce. V případě, že by se arbitři shodli, že Česko Nomuru nikdy nediskriminovalo, mohly by z toho koukat i nějaké další peníze. V Curychu totiž běží další arbitráž, tentokrát naopak vyvolaná českým Fondem národního majetku, k němuž se připojilo i ministerstvo financí. Zde jde o to, že Nomura údajně svým postupem v IPB poškodila ČR. Stát uplatňuje nárok na náhradu škody ve výši neuvěřitelných 260 miliard korun. Pokud by londýnští arbitři konstatovali, že česká vláda nediskriminovala Nomuru tím, že poskytla rozsáhlou pomoc ostatním českým bankám, zatímco IPB uvrhla do nucené správy a prodala ji za výhodných podmínek jejímu konkurentovi, ovlivnilo by to arbitry v Curychu. Ti by poté mohli Česku nějaké odškodnění přiznat. Jenže arbitrážní řízení je trochu jako ruleta a stejně jako na tom, kdo má pravdu, záleží na kvalitě právníků a troše štěstí. A v téhle ruletě jde o hodně peněz. Ke čtyřiceti miliardám, o nichž se bude během nejbližších dnů rozhodovat v Londýně, je samozřejmě nutné přičíst úroky za pět let.