ČAS JSOU PENÍZE

Premiér Zeman sice rád říká, že v této zemi už nelze dělat žádné experimenty. Sám však se získanou mocí zachází, jako by Česká republika byla pokusný králík. V minulém týdnu sice neodmítl skutečnost, že ministr zdravotnictví Ivan David zpackal, co mohl, nicméně ústy svého mluvčího prohlásil, že hodnotit práci členů kabinetu hodlá po uplynutí jednoho roku. A to datum je 22. července.

To se patrně vztahuje také na ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, který ještě nepředložil vládě jedinou myšlenku v realizovatelné podobě. Možná by se dali najít v kabinetu ještě další čekatelé na výroční hodnocení, ačkoli další pobyt ve funkci je evidentně dosti nákladný, a to nejen z politického hlediska.

Česká republika potřebuje neodkladně likvidovat nejnebezpečnější ohniska hospodářské krize, potřebuje udržet v chodu průmysl, nedopustit rozpad zemědělství a udržet stabilní měnu. Přesto má David ještě dva a půl měsíce na to, aby devastoval české zdravotnictví, Grégr může dělat svými spisky ostudu v orgánech Evropské unie a Mertlík může tvrdit, že řešením krize je úročení povinných minimálních rezerv.

Premiér nepochopil, že čas jsou peníze ani poté, kdy se jím neřízená vláda málem rozpadla na sporu o revitalizaci, zatímco se ve fabrikách zastavuje výroba a země ztrácí zcela evidentně šance uplatnit se na mezinárodním trhu v některých progresivních oborech. Výroba rychlovlaků je jen nejkřiklavější příklad důsledků toho, že Grégr měl stále dost času. Pořád byl čas na sanaci a privatizaci bank. Zeman nešetřil výkřiky, že nedá státní peníze na úhradu špatně poskytnutých úvěrů. Musíme si projít bankovní krizí, ztratit pořádný díl prodejní ceny, abychom mohli slyšet, že spořitelnu vláda nedá a Komerční banku nakonec také ne.

Nyní místopředseda vlády Pavel Mertlík začal stejně konstruktivní spor s ČNB ohledně dalšího uvolnění měnové politiky, jako by centrální bankéři už dávno nezavřeli obě oči a nešlápli na plyn, i když vědí, že jsou možná pár metrů před propastí měnové krize.

Připomíná to nedávnou zkušenost. Václav Klaus měl také dost času na řešení narůstající vnější nerovnováhy. Pořád byl čas na expanzivní rozpočet a rychlý růst reálných mezd. Jenže čas jsou peníze a ty jsme zaplatili v hodně bolestivé léčbě.

Dnes má Mertlík se Zemanem pořád čas na alespoň základní a jednoduchou novelu konkursního zákona. Uzákonit, že si konkursního správce vybírají věřitelé, bude trvat měsíce. Za tu dobu stihnou ti méně poctiví správci připravit věřitele o stamilionové částky.

Ještě nedávno připravovalo ministerstvo spravedlnosti novelu tohoto zákona, která se týkala pouze zřízení fondu insolvence. Jeho neexistence sice bolí zaměstnance a nic proti němu. Důvěru bank v to, že lze podnikům půjčovat peníze, protože dosáhnou na majetek dlužníka, však rozhodně neposílí, spíše naopak.

Když už je navíc čekání příliš dlouhé, dá se příslušná norma sterilizovat, stejně jako se to stalo se zákonem o mimosoudních dražbách. Novela, která by tento ještě neschválený zákon uvedla do použitelného stavu, bude za další léta.

Čas jsou peníze. Jsou to peníze podnikatelů, bank a jejich vkladatelů i daňových poplatníků. Nejsou to peníze Miloše Zemana. Asi proto může čekat do 22. července. Tato ekonomika však nemůže čekat ani den. Na potřebné změny je dávno po dvanácté. Letní změny v kabinetu už nic nevyřeší.