ČASU JE MÉNĚ NEŽ PENĚZ

Aby vítěz nekulhal na obě nohy

Termín restrukturalizace hnědouhelného hornictví je pojem, který se stal vděčným tématem sdělovacích prostředků a řady politiků v souvislosti se spouštěním jaderné elektrárny Temelín. Ta může do dvou let snížit dramaticky poptávku po hnědém uhlí. Katastrofické scénáře vyslovují prognózy o útlumu třetiny tepelných elektráren v Česku, razantním snížení těžby hnědého uhlí a rozsáhlém propouštění v těžebních firmách, elektrárnách i na železnici. Optimistické scénáře počítají s masivními exporty elektrické energie a růstem domácí spotřeby založeném na růstu hrubého domácího produktu. První scénář může vést k sociálním kolapsům některých severočeských okresů, významným „stranded costs investorů v tepelné energetice a těžebním průmyslu a celkové destabilizaci energetického sektoru. Mělo by být tedy prioritním zájmem klíčových hráčů na energetickém trhu i státu najít cestu k naplnění optimističtějšího scénáře. Restrukturalizace hnědouhelného hornictví musí sledovat dva základní cíle: zajištění budoucí konkurenceschopnosti těžby a potlačení negativních sociálních dopadů. Nebezpečí mikroregionálních kolapsů. Hnědouhelné hornictví prošlo od počátku devadesátých let rozsáhlým plošným útlumem, který byl vyvolán snížením poptávky o polovinu na dnešních přibližně 47 milionů tun hnědého uhlí. Těžební společnosti opustilo jen za posledních sedm let více než 20 tisíc zaměstnanců bez větších sociálních problémů, protože vstupovali na relativně prázdný trh práce. Dnes již je situace jiná, čehož jsme byli svědkem při útlumu Dolu Kohinoor. Zmírnit sociální dopady vyplývající z dalšího propouštění v hornictví, vyvolaného spuštěním Temelína, bude cesta nelehká a bolestná. Region severozápadních Čech nemá v současné době vyhovující dopravní infrastrukturu ani kvalifikační předpoklady pracovní síly. Reálné efekty vládních revitalizačních programů lze očekávat nejdříve za pět, ale možná i více let. Zvolená restrukturalizace hnědouhelného hornictví tak musí v rámci respektování ekonomických priorit potlačit sociální kolapsy v mikroregionech, tedy nekoncentrovat celý útlum v rámci jednoho či dvou okresů, kde by nepřijatelně stoupla míra nezaměstnanosti. Pouze útlum nestačí. Potlačení sociálních dopadů není však vlastní restrukturalizací odvětví, ale pouze řešením důsledků nepříznivého stavu. Uměle udržovaná zaměstnanost bude jen oddalovat řešení problému, snižovat hodnotu těžebních firem a zvyšovat budoucí nároky na státní pomoc. Bez zásadních opatření vedoucích k co nejlepší nákladové úrovni budoucí těžby hnědého uhlí, a tím konkurenceschopnosti významné části energetiky v evropském měřítku, nelze očekávat, že česká energetika bude významným národohospodářským odvětvím. Na rozdíl od řady západoevropských států nemá Česká republika příliš mnoho času na potřebné kroky. Pokud se chceme stát členy Evropské unie, musíme během několika let otevřít alespoň zčásti náš trh s elektrickou energií a konkurovat evropským producentům. Náklady na palivo tvoří rozhodující složku variabilních nákladů elektráren, které v liberalizovaném prostředí budou hrát klíčovou úlohu úspěšnosti výrobců. Perspektivní lokality. Počátkem devadesátých let se rozpadl bývalý státní hnědouhelný koncern na několik státních podniků, které se potom sloučily do tří státem ovládaných akciových společností. Vytvořením Mostecké uhelné společnosti (MUS), Severočeských dolů (SD) a Sokolovské uhelné (SU) vzniklo na trhu s hnědým uhlím konkurenční prostředí, které přispělo ke zvládnutí první etapy útlumu. Tímto krokem však vznikla ve světovém měřítku naprosto ojedinělá situace, kdy na jednom ložisku těží dva těžaři. V rámci severočeské hnědouhelné pánve jde o MUS a SD. V integraci těchto dvou společností lze najít potenciál vnitřních úspor. Koordinace těžby v rámci jedné společnosti by umožnila koncentrovat ji do nejefektivnějších a nejperspektivnějších lokalit při respektování zásad eliminace sociálních dopadů na mikroregiony. Další významné nákladové úspory by vznikly jednotným řízením oprav, nákupu a doprovodných činností. Jiné progresivní řešení restrukturalizace lze hledat jen těžko – dnes nastavené konkurenční prostředí může vést jen k likvidací jedné ze společností v situaci, kdy vítěz bude kulhat na obě nohy a výdaje na zotavení mohou opět zatížit státní pokladnu. Uhlí a elektrárny. Někteří odpůrci integrace společností namítají, že se naruší konkurenční prostředí a výrobci se dostanou pod diktát hnědouhelného monopolu. Jde o omyl popírající pravidla trhu s elektrickou energií. Hnědé uhlí bude v energetice natolik úspěšné, nakolik bude prodejná elektrická energie z tohoto uhlí vyrobená (dvojnásob to platí v případě exportů). Dominantní producent uhlí by si enormním zvyšováním cen podřezával větev sám pod sebou. Ostatně v černém uhlí v Česku monopol existuje a doposud jsme se s negativní reakcí ze strany zákazníků nesetkali. Propojenost trhů s uhlím a s elektrickou energií je tak veliká, že je nezbytné při každé změně na jednom z nich počítat s dopady i na druhém. Řada západoevropských zemích se proto vydala cestou stabilizace těchto trhů prostřednictvím kapitálového propojení. Neztrácet čas. Z hlediska perspektiv hnědouhelného hornictví do roku 2010 je již dnes jisté, že obor nebude mít na růžích ustláno. Připravující se liberalizace trhu bude výrobce elektrické energie a producenty primárních paliv nutit dále snižovat vlastní náklady ve vysoce turbulentním podnikatelském prostředí. Oproti tomu se dá v Evropě po roce 2010 očekávat renesance tepelné energetiky založená na nových, ekologicky přijatelných technologiích. Tedy v době, kdy budou současné tepelné elektrárny ČEZ pomalu dosluhovat. Pokud bude Česká republika chtít provozovat na svém území tepelnou energetiku na bázi využití domácího paliva, kterého má dostatek, musí do dalšího desetiletí vstoupit s konkurenceschopným těžebním odvětvím. Perspektivní předpoklady existují, nyní jde jen o to neztratit příliš mnoho času, kterého je méně než peněz potřebných k uskutečnění restrukturalizace.