Stále větší síla domácího kapitálu je pozitivní zpráva Pivovarská megafúze koncernu AB-InBev a SABMiller jde do finiše a s ní i prodej středoevropských aktiv jihoafrické firmy, mezi něž patří český klenot Plzeňský Prazdroj.
A nepochybně je potěšitelné, že mezi zájemci jsou i tuzemští investoři, jak o tom informujeme v tomto vydání týdeníku Euro.
Potěšitelné to není jen proto, že SABMiller se choval ke své prémiové značce velmi citlivě. České pivo nedopadlo jako kdysi slavný slovenský Zlatý bažant sytě zlaté barvy, jehož pěna voněla sladem po širých lánech Žitného ostrova a po českém žateckém červeňáku a chuťové buňky zaplavoval bohatou a dlouhotrvající chutí opravdového špičkového piva, na nějž se jezdilo do bratislavské velkopivnice Mamut až z Prahy.
Dnes je z něj nudný bledý euroheineken, bez vůně a bez zápachu, po němž se milovník piva rozhodně nepídí. Podobně nakonec dopadly i některé zajímavé české značky. To Jihoafričané nedopustili a kvalitu nechali v rukách českých výrobních manažerů a hlídali si především obchod a finance.
Z toho, jak by mohl dopadnout Pilsner Urquell v rukách Američanů z Anheuser-Bush, pak měli čeští pivaři těžké noční můry. Samozřejmě není žádná záruka, že pod novým majitelem nemůže Pilsner Urquell skončit jako Zlatý bažant, ale šance na to, že krátkodobý růst tržeb nebude jediným kritériem vlastníka, se zdá být v jiných rukách větší.
V tomto případě lze dokonce uvítat, že ve hře jsou především finanční investoři, protože na nasyceném evropském trhu je prosazování českých značek v nizozemských či belgických skupinách poměrně obtížná záležitost a Plzeňany by nikde nikdo nevítal s otevřenou náručí jako prémiovou značku, která spasí celý koncern. A dostat se do velkých koncernových distribučních sítí prostřednictvím silného vlastníka z oboru pro Prazdroj už dnes není až tak důležité, jako bylo třeba před dvaceti lety. Navíc japonští pivovarníci, kteří se na počátku diskusí a prodeji středoevropských pivovarů jevili jako optimální uchazeči, zřejmě nemají na takovou akvizici dost finančních sil.
Pozitivní především je, že český kapitál zmohutněl a nyní běžně vstupuje do opravdu velkých transakcí s přesahem přes hranice české kotliny. A není to už zdaleka jen Kellner či odvážný střelec Křetínský. Když se objeví bývalí gumaři Šlemr s Němcem jako v tomto případě i někteří další průmyslníci v případech jiných, je vidět, že máme v Česku již slušnou finanční sílu a šanci, že po – i v evropských měřítcích velké – energetické skupině EPH zde může vzniknout třeba další hráč podobných rozměrů. A proč by to nemohlo být v nápojářském průmyslu?
Samozřejmě s lepšími nabídkami mohou přijít významné mezinárodní investiční fondy. A že Číňané z CEFC, kteří hledají v Česku prakticky cokoli, co by se dalo koupit, jsou ochotni zaplatit k férové ceně i dodatečnou prémii, je také jasné. Navíc v Číně nebude nikdy piva dost a exkluzivní český brand, zvyšující hodnotu začleněných značek pro masovou spotřebu, nejen jako je Gambrinus, Kozel či Radegast, ale i Šariš, Dreher či polské značky, musí být za této situace velkým lákadlem.
Ale už to, že do soutěže o skupinu, v níž jsou nejvýznamnější polské, slovenské, maďarské a další balkánské pivovary, vstupují čeští investoři, nemá význam jen z hlediska prestiže či nějaké ideologie české cesty. Silný domácí kapitál je důležitý pro stabilitu budoucích daňových výnosů, pro inovace a technický rozvoj a zaměstnanost. Montovnou Evropy, kde byla realizována ta nižší část přidané hodnoty, jsme byli už dost dlouho a není nic špatného na tom, když se časy trochu mění. Navíc se mění opravdu jen trochu a dost pomalu.
Tak jen houšť a větší kapky.
Montovnou Evropy, kde byla realizována ta nižší část přidané hodnoty, jsme byli už dost dlouho
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz