Český slavista Josef Jirásek žil na Slovensku plných 20 let. Hned v roce 1919 se vypravil na pomoc tamnímu školství, na bratislavském reálném gymnáziu se stal profesorem slovenštiny a tímto jazykem nakonec podle svého známého Ivana Dérera vládl „tak ako rodený Slovák“. Pak ale přišel Mnichov a většina Čechů se musela sebrat a odejít. „Byly to opravdu strašné chvíle. Zdálo se, jako by se samo nebe nad námi zavřelo. Byli jsme opuštěni, všemi opuštěni,“ napsal později Jirásek v knize Slovensko na rozcestí.
On sice v prvních seznamech vyhoštěných nebyl, ale sám se do nich nechal připsat, protože o život v zemi, kterou pomáhal postavit na nohy, už nestál. Začalo to hned za mobilizace v době mnichovské krize. Manželku s dcerkou odvezl z města do Slovenské Lupče, a když za nimi přijel, našel je v slzách: „Slováci z Lupče vyhrožovali, že budou Čechy podřezávat.“ Poté se začala nově ustavená slovenská vláda zbavovat českých úředníků a „jejich jména uveřejňovala často se štiplavými poznámkami v novinách i rozhlasem“.
Činila se i ulice. Bratislavou pochodovala Luďácká mládež, rozbíjela okna a výkladní skříně, hulákajíc při tom v skandovaném rytmu: Čech, Maďar, Žid, všetko třeba bit“. Oblíbená byla i hesla „Češi Peši do Prahy“, „Praha Čechom, Palestina židákom“ či „Čecha do mecha (pytle - pozn. red.) a mech do Dunaja“.
Výsledek stál za to. Od října 1938 do konce války odešlo ze Slovenska přes 60 tisíc Čechů.
Pažravá okupace
Když se v roce 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko a odešli Maďaři, ukázalo se, že Slovensku zoufale schází vlastní inteligence. Podle ekonoma Petera Zaťka šlo o pouhých pár set lidí, přičemž „ani při velmi benevolentnom posudzovaní by hádam nebolo možné tvrdit, že jej počet prekročil číslo tisíc“. Země například potřebovala 500 gymnaziálních profesorů, ale slovensky jich mluvilo jen 20. Chyběli lékaři, četníci, vojáci, a dokonce i na železnici a na poštách bylo zaměstnáno 90 procent Maďarů. „Bratrská“ pomoc byla proto jediným smysluplným řešením, což uznávali i ti největší „čechožrouti“ jako třeba Tisův vrchní propagandista a pozdější slovenský exilový historik Konštantín Čulen. Čechů však podle něho přišlo moc, zůstali příliš dlouho a výsledkem bylo „pažravé okupovanie Slovenska“.
České veřejnosti vadilo potupné slučování Čechů se Židy. Antisemitismus totiž bujel na obou březích Moravy
Nenávistné výplody válečných zločinců je třeba brát s rezervou, ale migrace to byla skutečně masivní. Jestliže před koncem první války žilo na Slovensku přes sedm tisíc Čechů, pak v roce 1921 jich bylo desetkrát tolik a roku 1930 už skoro 121 tisíc (sčítání z roku 1938 není spolehlivé a odhady oscilují mezi 77 tisíci a 120 tisíci osob). Hned od začátku docházelo ke sporům. Slovákům, jak plyne z nesčetných stížností, nejvíc vadil ateismus, paternalismus a povýšenost některých Čechů. Ve 30. letech začala navíc dorůstat mladá - Čechy vychovaná - slovenská inteligence, kterou frustrovalo, že jen těžko hledá uplatnění.
| 7468 Čechů žilo před rokem 1918 na Slovensku. |
|---|
| 120 926 jich bylo v roce 1930. |
| 9000 českých státních zaměstnanců mělo dle dohody slovenská autonomní vlády s Prahou opustit zemi hned v prosinci 1938. |
| 17 763 českých státních zaměstnanců odešlo (či bylo vyhnáno) ze Slovenska do 30. června 1939 poté, co po vzniku nezávislého Slovenska původní dohoda padla. |
| Až 63 000 Čechů (včetně rodinných příslušníků a lidí zaměstnaných v soukromé sféře) celkem odešlo ze Slovenska od října 1938 do konce druhé světové války. |
Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá výchova vysokoškolských pedagogů a vědců, se dá snadno pochopit, proč ještě v roce 1938 měli Češi drtivou převahu na bratislavské Komenského univerzitě (55 z celkem 72 profesorů), ovšem Slováci ztráceli prakticky všude. Obzvlášť těžce se prosazovali v centrálních úřadech (roku 1936 bylo takových slovenských šťastlivců jen 125 neboli 1,6 procenta) a v armádě. Ta měla roku 1938 přes deset tisíc důstojníků a z nich jen 422 Slováků, přičemž ze 139 generálů byl pouze jeden slovenského původu, a ze 436 plukovníků generálního štábu dokonce ani jeden.
S Československem se navíc Slováci identifikovali daleko méně než Češi. Do značné míry za to mohl po 20 let nenaplněný slib autonomie, stejně jako Masarykův konstrukt československého národa a československého jazyka, ve kterém byla slovenštině přisouzena role pouhého dialektu češtiny.
A ven!
Na odchod Čechů začali Slováci tlačit hned na začátku října 1938, poté co získali autonomii a Jozef Tiso se stal ministrem pro správu Slovenska (de facto slovenským premiérem). Ve městech a obcích vznikaly národní výbory, luďáci zlikvidovali zbylé politické strany, zrušili veškeré spolky a Hlinkova garda se pustila do šikany Židů a Čechů. O tom, co je třeba udělat, naprosto nepochybovaly ani noviny. „Mládež je budúcnosiou národa a my sa musíme postarat' o to, aby výchovu na školách dostali do rúk verní Slováci a kresťania,“ horlil luďácký deník Slovák.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Centrální vláda neměla prostředky, jak tyto nově vzbuzené vášně krotit, a tak se v prosinci dohodla se Slováky na kompromisu. Ze Slovenska mělo do konce března odejít devět tisíc českých státních zaměstnanců (ze západní části země měli naopak zmizet Slováci, jenže stát skoro žádné nezaměstnával), přičemž se zbylými mělo být na oplátku zacházeno stejně jako se Slováky. Bylo to smutné odcházení. Všiml si toho i Pavol Čarnogurský, šéf odboru na slovenském ministerstvu školství (a otec pozdějšího disidenta Jána Čarnogurského), podle kterého se ukázalo, že „mnoho českých učitelských síl bolo takživotne zrastených so slovenským prostredím a slovenskou školou, jako zdaleka nevedeli dokázat mnohí príslušníci slovenského národa“. Hlavně české učitelky, „ktoré strávili nejkrajšie roky svojej mladosti“ v odlehlých vesničkách, nechtěly prý „opúšťať svoje slovenské lazy a zapadliská“.
Když učitelky zmizely, neměl malé Slováky kdo učit. Ministr školství Matúš Černák sice ve Slovákovi tvrdil, že „máme skoro na všetky miesta ak nie hodnotnejšiu, tak iste rovnocennú náhradu“, ovšem ve skutečnosti poté dle slovenského historika Valeriána Bystrického na gymnáziích vyučovali důchodci, nehotoví studenti či učitelé z měšťanek.
Konečný účet
Po okupaci Československa a vzniku samostatného Slovenského státu (14. března 1939) nabraly věci spád a Tisova vláda bezodkladně rozhodla, že až na zcela nepostradatelné - „vypožičané“ - odborníky, musejí zmizet všichni Češi. Do konce června 1939 odešlo podle Bystrického 17 763 českých státních zaměstnanců, což s rodinnými příslušníky znamenalo zhruba 50 tisíc lidí. Pak už nebylo koho vyhánět, a tak se odsun výrazně zpomalil.
O tom, co je třeba udělat, naprosto nepochybovaly ani noviny. „Mládež je budúcnosiou národa a my sa musíme postarat' o to, aby výchovu na školách dostali do rúk verní Slováci a kresťania,“ horlil luďácký deník Slovák
Radikálové to těžce nesli, což dokládá třeba stížnost na poměry v západoslovenském Holíči, kterou v dubnu 1940 uveřejnily noviny Gardista. Pisatel v nich trpce lamentoval, že „po jednoročním boji so židmi a Čechmi“ ve městě stále ordinují tři židovští lékaři, dva židovští zubaři, jedinou drogerii vlastní Čech Jelínek a majiteli obou lékáren jsou rovněž Češi: „Nuž. Takto vyzerá u nás arizácia a do takýchto rúk patrí Holič a jeho široké okolie.“
| Velké Slovensko |
|---|
| V letech 1938 až 1941 podnikli Slováci několik pokusů o rozšíření svého území na úkor Moravy. Jejich spojenci se stali předáci kolaborantského spolku Národopisná Morava, kteří už v říjnu 1938 demonstrovali za připojení Slovácka ke Slovensku.
Když se pak 14. března 1939 Slovensko osamostatnilo, sepsali dotyční - v čele s Janem Uprkou (synem malíře Joži Uprky) - prohlášení, že „moravskí Slováci z kraja hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského, uherskobrodského rátajú sa k národu slovenskému“. Jejich spoluobčané je však velkoryse ignorovali, a tak z toho nebylo nic. Nápad v příštích letech prosazoval hlavně slovenský premiér (od října 1939) Vojtech Tuka, ale když ho na jaře 1941 Němci odmítli, rozplynula se idea Velkého Slovenska jako dým. |
Do října 1943 každopádně odešly další skoro dvě tisícovky Čechů a ve slovenských státních službách jich zbylo jen 1174 a na konci války pouhých 542. Pod tlakem Hlinkových gard mizeli samozřejmě i Češi-soukromníci, ale Němci se tomuto přílivu hladových krků bránili, a tak do konce války zůstalo na Slovensku několik desítek tisíc Čechů. Šlo o občany druhé kategorie, ale jejich život byl přesto snesitelnější než v protektorátu.
Celkový počet Čechů, kteří od října 1938 do konce války odešli ze Slovenska, lze odhadnout na 62 tisíc až 63 tisíc lidí.
Vyhnaní a okradení
Rozpad společného státu znamenal pro české vysídlence jen další trápení. Slovensko převzalo československý celní zákon, který umožňoval ze země vyvézt majetek v maximální výši 500 korun na osobu. Hned onen samý den Pavol Čarnogurský (ten, který litoval české učitelky) poslal velení Hlinkových gard telegrafický rozkaz zavést „z okamžitou platnosťou prehliadky utekajúcich Židov a Čechov, aby boli zistené cenné věci, ktoré neoprávnene vyvážajú, najviac peniaze, skvosty“, přičemž ve vší počestnosti doporučoval, že „ženy možu prehliadnúť ženy zvlášť dokladne“.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Ze slovenského pohledu bylo trochu mrzuté, že příslušníci Hlinkových gard kradli jak straky a zabavené cennosti si zhusta nechávali pro sebe. Incidentů byla spousta. Například 16. března 1939 na žilinském nádraží gardisté - s pomocí wehrmachtu - svlékli a okradli české vojáky jedoucí na západ. Něco podobného se dle studie Postavenie Čechov v Slovenskej republike Zlatice Zudové-Leškové opakovalo rovněž v Kysaku, Spišskej Novej Vsi, Vrútkách či Trenčianských Teplicích. Výsledek byl ten, že slovenská vláda nakonec gardistům odebrala ostrahu hranic a svěřila ji četnictvu a finanční stráži.
Nápad na rozšíření svého území na úkor Moravy prosazoval hlavně slovenský premiér Vojtech Tuka
O všemožné šikaně svědčí rovněž články v českých novinách. Národní politika si kupříkladu v březnu 1939 stěžovala, že každý vysídlenec musí před překročením hranic „vyhotovit 6krát velmi podrobný seznam všech svršků, které hodlá přestěhovat“, a Lidové noviny o měsíc později vyzývaly všechny ty, které gardisté obrali o „peněžní hotovosti, vkladní knížky, cenné papíry nebo jiné cenné předměty“, aby tato příkoří nahlásila majorovi četnictva Jaroslavu Jindrovi. Ve stejné době pak různé dobročinné spolky vydaly prohlášení, ve kterém Čechy vyzývaly ke sbírce obnošeného šatstva, prádla a obuvi pro „naše lidi“, kteří ze Slovenska a Podkarpatské Rusi přijeli do Prahy „bez peněžních prostředků a v chatrném oděvu, který namnoze je jediným jejich majetkem“.
Kraj po bouři
Česká veřejnost vnímala tvrdý slovenský postup jako nejčernější nevděk a zradu, která snesla srovnání s jednáním Němců a Poláků v Sudetech a Těšínsku. „Rozpuštění Sokola, zabrání majetku spolkům, potupné slučování Čechů se Židy (antisemitismus bujel na obou březích Moravy - pozn. red.), vyhánění Čechů ze Slovenska, tupení českých lidí - to vše způsobilo škody samotnému Slovensku; zahořklá, uražená a rozbolněná duše českého lidu bude na to dlouho bolestně vzpomínat,“ shrnul tyto pocity pár dní před okupací Československa agrárnický Venkov.
Řádění Hlinkových gard se naštěstí nikdy nezvrhlo v prolévání krve a řada Slováků navíc s vyhnáním Čechů upřímně nesouhlasila. Díky tomu k sobě oba národy dokázaly - na rozdíl třeba od Chorvatů se Srby - najít po válce zase cestu. Ostatně i výše zmíněný článek ve Venkovu nabádal Čechy k trpělivosti, zdrženlivosti a k tomu, aby počkali, až opět vysvitne slunce: „Hleďme na Slovensko jako na kraj po bouři.“
Čtěte dále:
Jako moskyti. Před 100 lety vypukla válka o Těšínsko
Se samopalem v Koreji. Zapomenutá historie české armády v KLDR
Ani sami bohové. Sovětské plány na přetvoření přírody byly velkolepé
Esej: Krvavé a zapomenuté
