Stát privatizoval jedem lom dvěma různým majitelům
Vítězi privatizační výběrové soutěže na čedičový lom Dobkovičky zůstalo za 50 milionů korun jen právo na „díru do země“. Dobývací právo na jednu ze tří částí ložiska a rozhodující pozemky nad celým ložiskem z rozhodnutí různých státních úřadů získal jiný majitel, který v Dobkovičkách navzdory neujasněným vlastnickým vztahům těžil. Za devět let od uzavření privatizační soutěže nebyly státní orgány schopné zabezpečit, aby lom a práva těžit vlastnil jediný majitel. Přestože se vítěz privatizační soutěže už vzdal naděje, že se mu podaří lom na základě právoplatné smlouvy s Fondem národního majetku (FNM) získat, není ochoten se vzdát vložených milionů. Stát však dosud neprojevil ochotu mu je vrátit.
Josef Kačírek se tedy obrátil o poslední pomoc na ministry české vlády. Vybraná londýnská advokátní kancelář však už připravuje návrh na mezinárodní arbitráž. Arbitrážní rozhodci by se ovšem nezabývali tím, kdo komu kdy zaplatil a kdo na koho převedl dobývací právo. Předmětem arbitráže by byl fakt, že stát neubránil vloženou investici. A navrhovanou částkou na vyrovnání by byl objem kopce vynásobený specifickou hmotou a obvyklou cenou 90 až 120 Kč za tunu. Vychází cifra přibližně 5,8 miliardy korun.
Vlastenecký ředitel.
Řediteli státního podniku Kamenolom Dobkovičky Miroslavu Dreieckerovi vyšel v roce 1994 husarský kousek - v mezičase mezi ukončením soutěže a podpisem privatizační smlouvy Fondu národního majetku s vítězným žadatelem převedl jeden ze tří dobývacích prostorů lomu na chebskou firmu TEKAZ. Převod byl bezúplatný, i když sám Dreiecker se předtím jako jeden z dvanácti žadatelů zúčastnil soutěže a byl za lom ochoten zaplatit 38 milionů korun. Jak ta cena za lom neuvěřitelně skáče…
Převod ovšem z pohledu FNM nebyl relevantní krok, a tak do kupní smlouvy pro vítěze soutěže taxativně vyjmenoval všechny tři dobývací prostory, včetně toho „jakoby“ bezplatně převedeného. Jenže Báňský úřad v Mostě vzal převod na rozdíl od FNM vážně a ještě před podepsáním smlouvy ho potvrdil.
Na základě stížnosti oficiálního nabyvatele bylo 11. listopadu 1994 na ministerstvo průmyslu a obchodu svoláno sezení, které mělo vše uvést na pravou míru. Dreiecker vysvětlil, že ho k nestandardnímu kroku vedly ryze vlastenecké důvody: lom prý už čtvrtým rokem zlepšuje a modernizuje, a chce proto zabránit jeho prodeji německým firmám.
Vysoký úředník ministerstva dal rozhřešení: ministerstvo průmyslu a obchodu požádá Český báňský úřad o zrušení souhlasu a Dreiecker zruší neoprávněně uzavřenou smlouvu. Ani jedno z toho se nestalo a vyplněn byl jen třetí bod, nesplněním prvních dvou bodů podmíněný: vyhazov ředitele.
Přesto FNM o půl roku později předložil k podpisu původní úplnou smlouvu. Dobývací prostor označovaný Litochovice I měl od té chvíle dva držitele. Za jedním stál privatizační zákon, za druhým rozhodnutí Českého báňského úřadu.
Úřednická česká ulička.
Dreieckerovo rozdávání státního majetku dva rozhodující úřady - ministerstvo i fond - považovaly za nezákonné. Nicméně neprojevily nejmenší snahu s tím něco dělat. Trestní oznámení ať si podají sami zástupci nabyvatele. Učinili tak v září 1995 na sedmi stránkách. Na třinácti stránkách jim litoměřická okresní policie po dvou letech odpověděla, že se podezření odkládá. Podobně dopadla stížnost státnímu zástupci.
Ředitel Dreiecker ještě před svým odvoláním předisponoval další velkou část privatizovaného majetku státního podniku. FNM kvůli tomu musel najít firmu, která by porovnala majetek na začátku privatizace se skutečným stavem. Navrhla snížení prodejní ceny o 31,6 milionu. Ani tato ztráta nestála českým úřadům za to, aby se převody vážněji zabývaly. Vyšetřovací orgán se spokojil s Dreieckerovým vysvětlením.
Vzápětí se s trestními oznámeními roztrhl pytel - Dreieckerovo na Kačírka, Kačírkovo na bývalého předsedu FNM Romana Češku, Dreieckerovo na Češkova poradce Vojtěcha Wagnera a tak stále dokola, až ve vyšetřovací vazbě skončil nakonec Kačírek. Když jej soud osvobodil, stál opět před stejným problémem: nemá padesát milionů ani privatizovaný kamenolom. A státu to nevadí.
Mezitím do hry vstoupili další státní úředníci a neuvěřitelnou náhodou vydali v náhradní restituci pozemky z majetků, obhospodařovaných státním podnikem Lesy ČR, právě nad lomem a právě konkurenční firmě TEKAZ.
Nepoznané kouzlo interpelací.
Kromě toho, že interpelace takřka žádný z poslanců v Parlamentu neposlouchá, ty písemné oslovený ministr zřejmě ani nečte. V minulé vládě se premiér či nikdo z ministrů nepozastavili nad nesrovnalostmi tohoto privatizačního projektu, na něž trpělivě ve svých písemných interpelacích upozorňoval tehdy opoziční poslanec Karel Kühnl. Ministři Grulich a pak Gross, premiér Zeman, Mertlík…
„Abyste nekřivdil, Mertlíkova odpověď na rozdíl od těch ostatních úředně vyhýbavých, obsah měla,“ vzpomíná Kühnl. Nicméně ani ona se nestala impulsem k nápravě.
„Nepřeji si, aby stát byl souzen,“ komentuje současný stav kauzy Dobkovičky Karel Kühnl. „Případnou prohru bychom zaplatili všichni. Ale když se stát dopouští omylů a není schopen je napravit, tak jinou cestu nevidím. Kdybychom připustili nefunkční právní stát, zaplatili bychom všichni mnohem víc,“ konstatuje.
Kuriózní je, že dobývací prostor Litochovice I, který byl prvním krokem obcházení práva, není v současné době už pro nikoho těžitelný, a to vzhledem k rozporu se zákonem ochrany přírody.
