Čekání na krizi

Česko by mělo mít svou vizi, říká John Palmer

Nová ústava Evropské unie vydrží padesát let, prohlašuje bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing . Bruselský politolog John Palmer o tom pochybuje. Dokument, který v polovině června schválil evropský Konvent a k němuž se ještě budou vyjadřovat členské státy na mezivládní konferenci, podle něj nereaguje na všechny reálné potřeby EU. Palmer je politickým ředitelem Centra evropské politiky, jež ve svém prohlášení uvedlo, že trauma budoucích krizí může v příštích letech podnítit politické vůdce unie k dalším reformám.
Konvent měl mimo jiné odpovědět na otázku, jak bude fungovat Evropská unie s 25 či více členy. V bruselských institucích mají mnozí ze vstupu deseti nováčků do EU v příštím roce obavy. „Může to být velký zmatek,“ říká zdroj z Evropské komise, který se obává schopnosti EU docílit dohod třeba v oblasti zahraniční politiky.

Maximum možného.

John Palmer přesto výsledky Konventu jednoznačně neodsuzuje. „Pokud vezmeme v potaz politickou realitu, Konvent dosáhl maxima možného,“ uvedl tento politolog v rozhovoru pro týdeník EURO. Bylo jasné, že vlády jednotlivých členských zemí ambicióznější reformu nepřipustí. Na druhé straně Palmer vypočítává oblasti, v nichž Konvent neuspěl. Právě zde vidí nutnost dalších změn.
Velkým problémem zůstává právo veta, jež mají státy při přijímání rozhodnutí v Radě. Ačkoliv Konvent tuto výsadu v řadě oblastí omezuje, jinde tomu tak není. Palmer soudí, že pravidlo jednomyslného rozhodování by mohlo způsobit problémy v zahraniční i ekonomické politice, kde jediný člen může nadále zablokovat rozhodnutí týkající se daní. Představitel Centra evropské politiky není spokojen ani s tím, že návrh nové ústavy jasně neodděluje legislativní a výkonné funkce Rady.
Bruselské centrum upozorňuje, že členové EU stále nejsou připraveni na to, aby poskytli budoucím prezidentům Evropské komise skutečně demokratický mandát. „Prezident by měl být volen. Takové demokratické proceduře by lidé v Evropě dobře rozuměli,“ prohlašuje Palmer. Zatím rozhodující roli při jmenování šéfa komise hraje Rada. Palmer by volbu svěřil v první řadě poslancům Evropského parlamentu.

Takového prezidenta ne.

Bruselský politolog se naopak hlásí k postoji malých zemí (včetně Česka), které odmítají silného prezidenta Rady. Tvrdí, že právě ten by mohl v rozšířené unii působit zmatek. Vytváření dalšího významného postu by nepomohlo funkční práci evropských institucí.
Palmer spíše volá po posílení demokraticky fungující Evropské komise: „Potřebujeme silné nadnárodní instituce. Jedinou alternativou je totiž direktoriát velkých zemí EU.“ V tomto požadavku se shoduje s představiteli řady menších zemí unie, které se obávají přílišného vlivu Francie, Německa či Velké Británie. Na druhé straně je Palmerův postoj v naprostém rozporu s představami českého stínového ministra zahraničí za ODS Jana Zahradila. Český politik, který se odmítl zúčastnit závěrečného jednání Konventu před summitem EU v Řecku, vidí vše úplně obráceně – ústava údajně zároveň posiluje obojí, nadnárodní instituce i roli velkých států.
Palmer se nijak netají tím, že mu jde o federální Evropu, která sází na vlastní model sociálně-ekonomického rozvoje. Na evropské úrovni by se mělo více rozhodovat i o rozpočtech a řízení ekonomiky. Nechce, aby Evropa přebírala anglosaský model neregulovaného kapitalismu. Volá však po strategických změnách v EU, jejichž cílem mají být pružnější trhy práce a kapitálu. Malé a střední podniky by měly získat lepší přístup k financování. „Musíme se učit zvláště u severských ekonomik,“ prohlašuje Palmer s odvoláním na úspěšné příklady Švédska či Finska.

S čím přijdou Češi?

Ve Finsku či třeba Irsku vidí ředitel Centra evropské politiky příklad pro Česko a další kandidátské státy i v jiném ohledu. Tyto země mají jasnou představu o tom, jakou Evropu chtějí, jaká má být jejich pozice ve světě, v regionu či ve vztahu k sousedům.
Noví členové by měli před vstupem do EU posilovat své právní, administrativní kapacity a na základě národních zájmů přemýšlet o tom, jak v unii uspět. Kromě toho by ovšem Palmer uvítal, kdyby Češi přišli se svým projektem Evropy. Mohl by se třeba týkat vztahů budoucí rozšířené EU se sousedy na východě či na Balkáně, tak jako má Finsko svou strategii pro vztahy s Ruskem, či Španělsko pro spolupráci s Latinskou Amerikou. Irové zase velmi jasně prezentují své představy o sociální a rozvojové politice.
„Evropská unie není něco, co se našim zemím pouze přihodí,“ argumentuje Palmer. Určité zárodky pozitivní české vize pro Evropu vidí v myšlenkách bývalého prezidenta Václava Havla: „Možná by se zde mohl projevit jeho důraz na občanskou společnost.“ Evropa bezpochyby potřebuje odpověď na otázku, jakou úlohu by měla sehrát občanská společnost v nadnárodní demokratické politice, míní bruselský politolog.
JAN ŽIŽKA, Brusel