Nehorázné požadavky Řecka padají na půdu pohnojenou dlouhou recesí a falešnými nadějemi
Znovuzískání ztracené důstojnosti nejen pro lid, ale i celé Řecko je cílem vlády vítězné Syrizy v těžce zkoušené zemi eurozóny. Alespoň tak pravil Alexis Tsipras, šéf strany a obdivovatel Che Guevary. Má se tak stát kromě jiného prostřednictvím znárodnění bank a soukromých zdravotnických zařízení, zvýšením minimální mzdy na úroveň tří čtvrtin mzdy průměrné a přijetí tisíců nových státních zaměstnanců. To vše má být patrně financováno drastickým zvýšením daní pro bohaté a především z nového dluhu, pročež ten starý není možné dále obsluhovat tak jako dosud.
To patrně sdělil Tsipras minulý týden v pátek také Jeroenu Dijsselbloemovi, šéfovi euroskupiny. Aby ho nepolekal, nechal určitě černý baret a kalašnikova svého revolučního idolu doma ve skříni. Přesto komunistické strašidlo zase obchází Evropou a ohlašuje novou dobu. Nehorázné požadavky Řecka totiž padají na půdu pohnojenou dlouho recesí a falešnými nadějemi, že se z ní dá dostat podle známého pravidla alkoholiků čím ses zkazil, tím se také napravíš. Tedy dalšími státními dluhy a neefektivními státními investicemi. Navíc Evropská centrální banka svým rozhodnutím o kvantitativním uvolňování otevřela evropským vládám prostor pro další deficitní hospodaření, jakkoli správnou reakcí by měly být strukturální reformy, které by vytvořily prostor pro to, aby uvolněná měnová politika měla skutečně nějaký pozitivní vliv na hospodářský růst a zaměstnanost.
A tato atmosféra samozřejmě přeje ústupkům skrývaným za potřebu udržet eurozónu v současné podobě. Pomiňme hloupost a absurditu těchto výmluv a vnímejme zájem řady zemí, zejména Francie, rozmělnit německou tvrdou fiskální politiku, zatím celkem úspěšně prosazovanou jako politiku celé eurozóny. Velká část Evropy bude nepochybně Řekům fandit a bude podporovat změkčování podmínek mezinárodní pomoci, které se balkánské zemi už pět let dostává v míře více než velkorysé, protože jí to dá argument pro onu tzv. prorůstovou politiku dluhy nedluhy.
Na druhé straně lze pochopit španělskou vládu, která se k velkorysosti vůči Řekům nehlásí. Vždyť už na podzim se utká se svou vlastní tuzemskou variantou Syrizy v podzimních volbách, které má již nyní s vysokou pravděpodobností prohrané. Změkčení podmínek pro Řecko totiž nabije extrémně levicové straně Podemos tříštivou munici v předvolební kampani, která právě začíná.
Tak jako vždy ale nakonec bude rozhodující stanovisko Angely Merkelové. Ta na jedné straně musí brát v úvahu, že voliči už opravdu nechtějí slyšet o žádné další podpoře Řecku, která z nich dělá v očích Řeků hodně drsně a nehorázně drze nacisty devastující jejich krásnou zem. Na druhé straně by odmítnutí nějakého kompromisu vyvolalo řecký státní bankrot a stejní voliči by definitivně přišli o iluzi, že jim Řekové někdy alespoň něco splatí. A zároveň o iluzi, že kancléřka Merkelová vládne správně a o jejich penězích rozhoduje opravdu zodpovědně. Přitom strana AfD sílí i bez toho a požírá její tradiční voliče čím dál rychleji.
Lze tak nejspíše očekávat, že se nějaký kompromis, s nímž přijede do Atén z Evropy princezna Koloběžka ani nahá, ani oblečená, ani bosá, ani obutá a ani pěšky, ani na voze, určitě najde. A se stejnou určitostí lze říci, že i kdyby byly Řekům odpuštěny všechny dluhy do posledního centu, tak do pár let se Syrizou nadělají další, nové, stejně vysoké.
A nejen proto, že plány hospodářské politiky, s nimiž tato otevřeně marxistická partaj vyhrála volby, jsou hluboko za hranicí ekonomického šílenství.
Řecko uvrhla do krize společná měna a její inherentní schopnost deformovat ekonomiku, jejíž parametry jsou zásadně odlišné od největších ekonomik eurozóny. Řeckým poměrům neodpovídající úrokové sazby budou dál stimulovat špatná investiční rozhodnutí s nevyhnutelným důsledkem v plýtvání zdroji a trvale zaostávající konkurenceschopnosti.
Jakákoli pomoc Řecku má smysl jedině po návratu k drachmě a tím i k odpovědnosti Řeků za vlastní zemi a za její hospodaření.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
