Komu není rady, tomu není pomoci
Jediná privatizační akce Špidlova kabinetu se podle všech příznaků blíží ke konci. Hnědouhelné doly možná žádného nového majitele nezískají. Ne že by nebyli zájemci, ale nejen vládnout, i privatizovat se musí umět.
Je zřejmé, že když byl celý proces naprojektován jako cesta předání Severočeských dolů Antonínu Koláčkovi, vyžadovalo to jasnou politickou shodu. K té ale nedošlo. Původní dohody ctil jen Stanislav Gross, který také spolu s ministrem průmyslu prosazoval tvrdé síto v privatizačním předkole, z něhož by vzešlo exkluzivní jednání s Appian Group. Můžeme za tím vidět sice klientelistickou politiku, ale po pravdě i racionální řešení pro doly, protože vytvoření jedné firmy na chomutovsko-mosteckém ložisku není rozhodně neekonomický nápad.
Jenže situace v ČSSD, kde se rozhořel poziční boj o křeslo stranické dvojky mezi Grossem a Sobotkou, znamená, že najednou bylo všechno jinak. V nových poměrech se pokusil chytit nový vítr bývalý šéf elektrárenské společnosti ČEZ Jaroslav Míl a vstoupil do tendru, kde ho nikdo vidět nechtěl. Některé zdroje dokonce uvádějí, že to bylo po konzultaci na nejvyšších místech. Zaplatil za to svým křeslem. Bitva, kterou všichni považovali za pouhé stínování, najednou zavoněla krví. A ta patrně teče dál. Silné lobbování kolem toho, jakou bude mít váhu nabídnutá cena a jak bude hodnocen podnikatelský záměr, přineslo první výsledky. Dobře informovaní lidé uvádějí, že Appian Antonína Koláčka v závodě silně ztrácí a nečekaným favoritem se stala česko-slovenská investiční skupina Penta, která se tendru účastní prostřednictvím své dceřiné společnosti Oakfield. Pokud by Penta skutečně ovládla Severočeské doly, půjde Koláčkovi o krk, protože v konkurenčním boji, který nastane, má Penta za sebou více kapitálu a mohlo by se stát, že nakonec nebude Mostecká uhelná kupovat Severočeské doly, ale vše bude naopak. Není divu, jestliže se začíná diskutovat o tom, že Appian brousí vidle, které by chtěl ve vhodném okamžiku zarazit do privatizačního soukolí.
Souběžně se odehrává partie, v níž jde o Sokolovskou uhelnou (SU), která sice není tak finančně atraktivní, ale zato je velmi pružnou a perspektivní firmou, která zatím operuje v energetice, ale vlastní důlní pozemky v těsné blízkosti Karlových Varů, a na nich si může v rámci rekultivací nasypat krajinu, na jakou si vzpomene, a její nemovitosti budou za pár let rájem developerů. Takže i zde jde o velmi zajímavou budoucnost a František Štěpánek, dosavadní šéf SU, dokáže své představy politikům prodávat velmi účinně, zvláště když jeho soupeřem v privatizaci je skupina OKD, která nemá v posledních letech zrovna nejlepší vztahy se státem a chce koupit za poměrně nízkou cenu šestačtyřicetiprocentní podíl státu v ostravských dolech.
V tomto okamžiku se zdá, že šance na skutečný prodej dolů jsou už jen malé. Jenže státní kasa potřebuje každý milion, a tak je možné, že vláda nakonec rozhodne prodat pouze Sokolovskou uhelnou. Tím ale situaci nevyřeší, protože Mostecká uhelná spojení se Severočeskými doly potřebuje a stát rozhodně nepotřebuje, aby se Koláčkovo impérium dostalo do nějakých potíží. Problémový region s dvacetiprocentní nezaměstnaností si uhelnou konkurenční válku nemůže dovolit.
Trochu škodolibě lze konstatovat, že se dnes sociálním demokratům vrací jejich nepřiměřená politická podpora koláčkové privatizace v Mostě a Ostravě z roku 1997.
Taková radost však nikomu nepomůže. Je zjevné, že vláda, v níž chybějí ekonomové se zkušenostmi z byznysu, si není schopna sama poradit, a co hůře: o rady ani nestojí. Privatizaci dolů zahájila, aniž by měla k dispozici nějakou skutečně solidní studii o možnostech a rizicích tohoto sektoru. Připomíná to vládu Miloše Zemana, která restrukturalizovala ocelářství na principu ignorance závěrů několika poradenských firem, a následky v podobě diskuse o budoucnosti Třineckých železáren řeší stát dodnes.
Poradce mohl vyjasnit, zda se zakládá na pravdě dojem, že logickým vlastníkem pro Severočeské doly je superČEZ a jediným problémem je vyřešení vztahů s Mosteckou uhelnou. Poradce mohl ale stejně dobře říci: prodejte doly Koláčkovi a zajistíte stabilitu regionu. A pokud by se Milan Urban nezachoval jako Miroslav Grégr, mohla být na účtu Špidlova kabinetu pěkná restrukturalizace, v kase pár miliard a pár tisíc lidí pod Krušnými horami mohlo mít jasno o své existenci na několik příštích let. Dnes by se nikdo nemusel potýkat s pochybnostmi o regulárnosti tendru a čestnosti jeho účastníků. Komu není rady, tomu není pomoci. Šance na prodej dolů jsou už jen malé
