Program změn prezidenta Dmitrije Medveděva je natolik pozvolný, že se asi neuskuteční
Krize ukázala, že se Rusku vůbec nevede dobře. To není příspěvek do vyčpělého sporu, zda Rusko prosperuje, či nikoli, ale citát z programového článku prezidenta Dmitrije Medveděva s poněkud vypůjčeným názvem Kupředu, Rusko! Následující hojné citace jsou samozřejmě vytržené z kontextu, ježto právě ony, a nikoli povinná slovní omáčka, tvoří pravý obsah sdělení. „Dvacet let bouřlivých přeměn nezbavilo naši zemi ponižující surovinové závislosti. Současná ekonomika podědila od sovětské její nejtěžší neduh – naprosto ignoruje lidské potřeby… Domácí byznys nevynalézá, nevytváří potřebné věci a technologie. Buď vyprodává, co sám nevyrobil – suroviny – anebo dováží zahraniční zboží. To, co se vyrábí v Rusku, v soutěži neobstojí… Rok od roku je nás méně – alkoholismus, kouření, vysoká dopravní nehodovost, nedostupnost lékařských technologií a ekologické zátěže zkracují život milionům lidí… Úhrnem – neefektivní ekonomika, napůl sovětská sociální sféra, nepevná demokracie, negativní demografické tendence, nestabilní Kavkaz.“
Oněch dvacet let, během nichž dle ruského prezidenta nebyly vymýceny žádné odvěké neduhy, zahrnuje také Putinovu desetiletku, kdy jsme byli neustále přesvědčováni o opaku. A některé slabší povahy tomu i podlehly. Po takovém nepěkném úvodu by si správný ruský důstojník na místě Vladimira Putina prohnal kulku hlavou, nebo přinejmenším zvážil rezignaci. O jakých neduzích to ruský prezident hovoří? „Odvěká ekonomická zaostalost, zvyk existovat z výměny surovin za hotové výrobky… Všudypřítomná korupce od nepaměti požírající Rusko, vyplývající ze zasahování státu do všech oblastí ekonomické a jiné společenské činnosti… Podnikatelé se nestarají o zavádění unikátních technologií nebo o vytváření nových výrobků, nýbrž pouze o podplácení úředníků kvůli lepšímu přístupu k přerozdělování majetku… Všeobecně sdílené paternalistické nálady, přesvědčení, že veškeré problémy za nás musí řešit stát.“
Závěr litanie je překvapivě optimistický. Medveděv je přesvědčen, že se právě nyní naskýtá Rusku možnost přechodu z popsané mizérie na „další, ještě vyšší stupeň civilizace“. Nikoli však donucením, ale „ztotožněním zájmů člověka, společnosti a státu“. Zářnou budoucnost, která na Rusko čeká, nelze dost dobře popsat slovy – ve všem, zhola ve všem předstihne zbytek světa. A aby nikoho nenapadlo mu nevídané vymoženosti uzmout, bude nejen bohaté, ale navíc dobře vyzbrojené. Dosaženému pokroku bude odpovídat politický systém Ruska. „Maximálně otevřený a vnitřně členitý, zcela adekvátní dynamické, pohyblivé, transparentní a mnohorozměrné sociální struktuře… Politický zápas povedou parlamentní strany střídající se pravidelně u moci… s dlouhodobou zkušeností s civilizovaným politickým soutěžením… Politický systém se bude zdokonalovat a proměňovat v důsledku volné soutěže politických spolků.“
Pokud to někomu zní čítankově povědomě, náramně se mýlí. Ruský prezident klade velký důraz na to, že demokracie v jeho zemi „nebude mechanicky kopírovat zahraniční vzory… Jen vlastní zkušenost demokratického budování nám dá právo tvrdit, že jsme svobodní, odpovědní a úspěšní.“ To samozřejmě potrvá dlouho, ale přece jen: jak dlouho? Možná několik desítek let či i století, na tom příliš nezáleží. Medveděv prý v tom má plnou podporu Konfucia, na něhož se odvolává: Spěchej pomalu! Reformy zkrátka budou značně pozvolné, neuspěchané. Možná až natolik pozvolné, že si jich žijící generace ani nevšimnou. A přitom tento slibný tisíciletý pohyb „začal už letos“. No konečně! Věru bylo načase.
Všichni v Rusku samozřejmě takovým radikálním reformám nepřejí. „Pokusí se naši práci překazit. Kdo? Vlivné skupiny prodejných úředníků a nic nepodnikajících ,podnikatelů‘. Ti si to uměli zařídit. Jsou za vodou a s takovým stavem jsou spokojení. Hodlají do skonání věků ždímat zisky ze zbytku sovětského průmyslu a rozkrádat přírodní bohatství, jež patří nám všem. Nic nevytvářejí, nepřejí si žádný rozvoj a bojí se jej. Jim však budoucnost nepatří. Patří nám.“
Trnitá věkovitá cesta Ruska, jež zakládá jeho dnešní stav, byla vcelku překvapivě správná. „Je třeba v ní vidět grandiózní vítězství a tragické omyly, příklady hodné následování a projevy nejlepších rysů národní povahy.“ Omyly v oné minulosti byly, což o to – člověk je ze své přirozenosti omylný. Důležité je, že nikdy nebyly žádné zločiny – územní expanze, okupace, deportace a vyhlazování. Ani nemohly být, neboť „Rusko se vždy, ve všech svých etapách dějin, snažilo o spravedlivý a vyvážený světový řád“. Slovo „vždy“ je klíčové – tedy i tehdy, když se to jiným jaksi nezdálo.
Vladimir Putin nemusí s onou kulkou „kvaltovat“. Je to program změn natolik neunáhlených, že se s jejich uskutečněním nepočítá. Lze se bez rizika vsadit, že vzdálený Medveděvův nástupce jednou začne svůj senzační reformistický článek výrokem: „Krize ukázala, že se Rusku vůbec nevede dobře.“
