Celoživotní cesta meče

Filozofie kendó neumírá, z tokijských tělocvičen se šíří do světa

Je letní večer, dusný a příliš horký. Spolu s Janem Rodem, studentem univerzity Keio, vystupujeme z přeplněného metra. Opouštíme ruch hypermoderního megaměsta. Stačí pár minut rychlé chůze uličkami tokijského předměstí a jsme před nenápadným domkem. Je to dódžó – cvičebna pro bojovníky japonského šermířského umění kendó. „Dobrý večer, vítejte u nás. Trénink za chvíli začne, jen se musíme připravit,“ říká Hiroši Ozawa, sensei čili učitel, jenž školu vede a letos v květnu získal nejvyšší ocenění – osmý dan. „Ano, s tímto stupněm nás v Japonsku není mnoho,“ podotýká. O složení finální zkoušky usiloval sedm let, povedlo se mu to až jako šedesátníkovi. Čilý muž, který každoročně jezdí do Česka, je přes den profesorem techniky, ale každý večer se s žáky vrací o několik století zpět…

Zušlechtěním k míru?

„Formovat mysl a tělo, zušlechťovat silného ducha a správným a přesným cvičením usilovat o zdokonalení se v umění kendó, ctít lidskou laskavost a čest, stýkat se s ostatními s upřímností a vždy usilovat o zušlechtění sebe sama. Takto bude člověk schopen milovat svou zemi a společnost, přispět k rozvoji kultury a napomoci míru a štěstí mezi všemi lidmi,“ zní hlavní filozofie, jak byla oficiálně deklarována roku 1975 federací Zen Nihon Kendó Renmei. Boj bambusovými meči (šinaj) nahradil šermování katanou, žije i v tepajícím 21. století a šíří se do světa včetně České republiky. V Japonsku se kendó, což znamená „cesta meče“, dokonce vyučuje na středních školách, je v osnovách, takže názvy základních zásahových bodů (kote-men-dó) zná každý. Ovšem mladí už dávají přednost baseballu a fotbalu. Šerm se ale často provozuje na univerzitách. „Lidé u něj zůstávají i po ukončení studií. Trénuje se buď v soukromém klubu, nebo ve firmě. Tak jako máme v Čechách firemní hokejovou ligu, v Japonsku existuje firemní turnaj v kendó. Ovšem s tím rozdílem, že tu lidé pravidelně a tvrdě trénují… Nejtvrdší trénink má zřejmě japonská policie, kde je kendó součástí výcviku,“ říká Rod, člen širšího kádru české reprezentace.
„Trénuje se leckde, často od sedmi ráno, než začne práce – jen za dva roky svého studia jsem navštívil kluby místních středních škol, papíren, elektrárny, firmy Toyota a podobně. Každý, kdo dělá kendó vážně, chodí na více míst nebo je někam zván,“ dodává Rod. Lidé si prý také pořizují vícero zbrojí (bógu), aby nemuseli těžký náklad tahat po městě. Mistr Ozawa prý má třináct souprav rozesetých po celém Tokiu!

Meditace, rány & řev

Je 19.10 hodin. Podívaná pro mne, ale velká dřina pro bojovníky, právě začíná. Dřevěná podlaha vrže, když ji postupně zatěžkává jedenáct cvičenců, mezi nimiž nechybí ani pár žen v bílém. Na poslední chvíli ještě jedna, poslední do tuctu, dobíhá… Trénink zahajuje společná meditace (mokusó) následovaná rozcvičkou, zahřátím svalů a rozhýbáním se základními údery (suburi). Halou už zní švihy klackem a deklamovaná japonština. Po suburi se obléká zbroj a pokračuje se několikaminutovým kihon pro zvyšování fyzické síly a bojového ducha. Prvně si, ač sedíc, otírám zpocené čelo. Dusno je hrozné, jak asi musí být šermířům pod těžkou zbrojí?
Poté přicházejí na řadu speciální lekce. Cvičenci v maskách se párují, bojují. A při útocích křičí. Pokřik (kiai) je směsicí smysluplných slov a nesrozumitelného řevu, jehož účelem je posílit a uvolnit energii z těla. Klidný Ozawa vše sleduje, až později si i on obléká zbroj. Nakonec totiž každý z bojovníků – naplněných přirozenou a zjevnou loajalitou – předstupuje před jeho meč, aby se mu dostalo rad, co má zlepšit. Nechybí mrštná dáma ani český či australský vyslanec. I když tomuto rychlému reji přihlížím jako naprostý laik, nelze si nevšimnout, jak snadno šedesátiletý sensei odráží výpady namakaných mladíků. Úžasné.

Vybojovaná přátelství

Kendó se věnují muži i ženy. V soukromých klubech je často věkový rozptyl od 16 do 80 let, páni, dámy, všichni cvičí spolu. „To je jeden z aspektů kendó, jenž mě nepřestává fascinovat – sbližuje lidi daleko více než jiné sporty a může ho dělat skutečně každý, nemusí se vyhrávat závody. Pana Ozawu jsem znal ze seminářů v Česku, takže hned druhý den jsem v Tokiu zjistil, že tu má svou kendó rodinu. Byl to úžasný pocit přeletět půl světa do místa, které je cizincům dost nepřístupné, a najít tu skupinu lidí, která vás přijme. To přijetí je sice zpočátku opatrné a opravdová kendó přátelství je třeba si vybojovat v tréninku, ale šanci dostane každý. A je jen na něm, jak s ní naloží,“ vypráví Rod, jenž se pyšní již druhým danem.

Osmý dan pro bohy

Dosáhnout na sedmý stupeň, nejvyšší amatérské ocenění, je letitou a spletitou cestou. Vůbec nejvyšší metou je dan osmý. Příprava trvá dlouhé roky; uchazeči platí nejlepším senseiům, aby jim dávali soukromé lekce. Zkoušky na 8. dan se konají dvakrát ročně (jednou v Tokiu a jednou v Kjótu) a chodí na ně většinou asi tisíc lidí, přičemž zkoušku jich složí třeba jen sedm nebo osm… Ozawa uspěl. Drtivá většina bojovníků na takovou poctu nikdy nedosáhne, takže si lze představit, jaké úctě se tito mistři na Nipponu těší. Moderní doba však kendó pochopitelně poznamenala: dříve se uděloval i 9. a 10. stupeň, jenže lidé, kteří uměli sekat i pravým mečem, mizejí. Nositelé těchto danů vymírají, ale údajně několik držitelů 9. danu stále ještě žije, i když jejich věk již notně překračuje devadesátku.
„Většina alespoň trochu pokročilých šermířů učitele s 8. danem na míle pozná. Dokonalost formy, jejich ovládání meče a pohyb těla jsou výjimečné. Nezapomínejme, že tito lidé mají za sebou čtyřicet padesát let tréninku! To množství úsilí, které do sebe a do kendó vložili, je nepředstavitelné. A to je to hlavní, čím se kendó liší – nevím o jiném sportu, kde šedesátiletý muž na hranici stáří bez problémů porazí dvaceti- třicetileté mladíky, kteří prostě nemají šanci. Je to opravdu ,cesta‘ na celý život,“ říká Rod, jehož bratr Adam rovněž šermuje.

Odmaskovaná budoucnost

Trénink končí. Po více než hodině. Skromná dódžó s diplomy na stěně je prosycena odérem dřeva a potu. „Vždy zhubneme několik kilo za večer,“ vyprávějí cvičenci (kendóka), když si sundávají zbroj. Soustředím se na ženu v bílé masce, která přišla poslední, ale zdatně sekundovala černým „samurajům“. Sundává si přilbu a rozčesává vlasy. Jsou úplně šedivé. Této paní, jež protancovala večerem s mečem v ruce, může být odhadem k sedmdesátce.
Jaká je tedy budoucnost kendó? „Kendó je natolik silné a pro určitou skupinu lidí atraktivní, že zájmu o něj rozhodně neubývá. Je stabilní. V Japonsku jsou tradice živé, a tak stejně jako se děvčata budou učit oblékat kimono, najde se část populace, jež bude cvičit s mečem. Je to součást kultury. A podle množství dětí na turnajích soudím, že v Japonsku mají o dorost dobře postaráno,“ míní Rod, když po tréninku usrkává výživný gel z tuby. Student se nebojí ani o budoucnost tohoto sportu ve světě. V USA a Evropě má kendó pevnou základnu, která stále roste. Každoročně se koná mistrovství Evropy, jednou za tři roky i světový šampionát. Zato v Česku by kendisté, kterých je zde několik set, potřebovali posily. A proto Jan Rod čtenářům týdeníku EURO vzkazuje: „Přijďte to sami zkusit!“