Ústavní soud ignoroval podstatu insolvenčního práva a prokázal zmatenost
Český Ústavní soud (ÚS) v rozhodnutí Pl. ÚS 14/10 rozhodl, že se k 31. březnu 2011 ruší zákaz věřitele popírat pohledávky jiného věřitele – § 192 odst. 1. Argumentaci zdůvodnil porušením práva na spravedlivý proces, přičemž insolvenčního správce popsal jako veřejnoprávní orgán, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů. ÚS se však jen okrajově zabýval podstatou insolvenčního práva. Zkušenost s přihlášením enormních pohledávek totiž opřel o nahodilou citaci z odborně irelevantního článku v časopise Daně. Zmatenost prokázal i v tom, že jinde vycházel z citace důvodové zprávy, která však byla v Poslanecké sněmovně podávána k jinému zákonu.
Nefungující tvrzení
Český ÚS má právo rozhodovat i rušit části zákona, které považuje za neústavní. Měl by však také argumentovat a chápat, že někdy je pro posouzení konformity dobré znát i zdrojové právo – to jednoduché, jak s oblibou říká. Ústavní soud podstatu insolvenčního práva ignoroval, respektive ji neumí. Nejenže mu pro „pochopení“ podstaty stačila strohá citace § 1 insolvenčního zákona, ale současně si do nového systému přenesl vadné návyky z doby zákona o konkurzu a vyrovnání. Tvrzení ÚS, že insolvenční správce není zástupcem věřitelů, ve světě insolvenčního práva již dávno nefunguje. Jeho tvrzení, že tento správce rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech věřitele, je na první pohled možné, na druhý však nikoli. Pokud si uvědomíme skutečné postavení správce.
Insolvenční zákon předpokládá nejen kvůli rychlosti procesu, ale i zásadám v § 5, které ÚS přechází, že primární přezkum činí odborně způsobilý a věřiteli změnitelný správce. Přitom soud má vždy možnost a povinnost zkoumat hlasovací právo věřitele – nezávisle na úkonu popření. Pokud správce selhává, není to chyba systému. Pokud soud nevykonává dohlédací činnost, opět to není chyba systému.
Neznalost
Chápu rozhořčení stěžovatelů, protože předložili kvalitní argumentaci. Lidské a odborné selhání jednotlivých prvků systému je špatné a jejich klientům škodí. Nechápu však reakci ÚS. Má-li každý možnost správce ovlivnit a může-li insolvenční soud zasáhnout a eliminovat negativní následky jeho chybného jednání, v čem je porušeno právo na spravedlivý proces? Selhání některých lidských činitelů insolvenčního řízení je problém, který je třeba řešit, ale to neznamená, že celý systém je špatný.
Ústavní soud prokázal neznalost jednoduchého práva, kterou překryl principy ochrany. Ty však bez ukotvení v insolvenčním právu nelze hodnotit. ÚS opět podlehl líbivé tezi o jednoduchém a složitém právu a zrušil funkční část zákona, který kromě jiného pomáhá řešit současnou ekonomickou krizi. Pokud analogicky poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, opět dokazuje, že mu význam nejen českého, ale i amerického a evropského insolvenčního práva unikl. Odpovědnostní motivace je určitě nedostatečná, ale je také až sekundární. Insolvenční právo má jiné nástroje, jak problém řešit. Mimo jiné vyšším tlakem na odbornost a nezávislost soudců a správců. To však je jiný příběh.
