Právě rizikovější investice jako akcie jsou přitom doménou nejbohatších lidí, kteří na jejich růstu vydělali. Naopak nejchudší lidé vlastní maximálně svůj byt, na který se ještě musí ze svého pohledu závratně zadlužit. To ostatně studie BIS potvrdila.
Měnová politika nicméně vždy rozděluje zdroje, ale v současnosti, jak upozorňuje BIS, jde o to, že sazby jsou nízko až příliš dlouho. A tento umělý stav může ještě nějakou dobu trvat.
Přerozdělení bohatství
Podobný vývoj v přerozdělení bohatství nicméně očekávala celá řada ekonomů. Ti navíc kromě různého složení portfolia jednotlivých domácností jmenovali další důležitý aspekt, proč na tištění nových peněz vydělají ti nejbohatší.
„Během peněžní expanze někteří lidé vydělávají velké peníze na úkor většiny těch, kteří ani nezjistí, že něco ztrácejí. Když je růst peněžní nabídky tak prospěšný, proč peníze nerozdělit spravedlivě mezi všechny? Ne, někteří chtějí ty nové peníze získat jako první,“ prohlásil v rozhovoru pro Týden před sedmi lety španělský ekonom Jesús Huerta de Soto.
Kdo totiž dokázal získat nové úvěry během recese a investoval je například do amerických akcií, tak si přišel na téměř trojnásobek vložené sumy. Přístup k půjčkám ale v těžkých obdobích mají opět jen ti, kteří mají nějaký majetek jako záruku nebo stabilní příjem.
Přečtěte si: Překvapivý obrat. MMF volá po utrácení
A to opět nejsou ti nejchudší, kteří jsou během ekonomické nestability nejzranitelnější, protože nemají žádný „polštář“ pro zlé časy a zároveň jim hrozí ztráta zaměstnání. Na nějaké velké investice tak nemají ani pomyšlení.
Za „staré ceny“ tak mohou akcie, bondy nebo reality nakupovat zejména bohatší vrstvy. A kdo je u půjček jako první? „Všichni ti investiční bankéři, akcioví spekulanti, manažeři s opčními programy,“ odpověděl de Soto.
Nejbohatší vrstvy mají zároveň informační převahu nad svým sociálním protipólem. Stýkají se správnými lidmi a dokážou tak s větší přesností určit například záměry centrálních bankéřů či vývoj na trzích.
Bankéři privatizují zisky a socializují ztráty, které zaplatí daňoví poplatníci včetně těch nejchudších
Investiční bankéři dokonce dokážou spoluvytvářet měnovou politiku. Konkrétně před měnovým zasedáním americké centrální banky Fed v září jednotně bankéři a analytici varovali centrální bankéře před tím, aby nezvyšovali sazby, když se trhy propadají.
Údaje z americké ekonomiky byly přitom příznivé. Přesto centrální bankéři tlaku investiční veřejnosti podlehli a odložili zdražení peněz až na prosinec. Rozhodnutí Fed se tak neřídilo ekonomickými daty, ale trhem.
Ostatně studie BIS uvádí, že nerovnost se zvyšuje od 80. let. A jaký je dlouhodobý trend úrokových sazeb například v USA? Pochopitelně klesající, což znamená, že od 80. let provádí americká centrální banka Fed s krátkými přestávkami měnovou expanzi, na níž dlouhodobě vydělávají ti nejbohatší, což se projevuje například na rostoucím počtu dolarových miliardářů a jejich majetku.
Zásadní problém je, že vlády a centrální banky znají v posledních dekádách jen jeden recept na řešení krizí: příliv nových peněz do problémových bank a firem.
A to bez vyvození odpovědnosti pro špatné bankéře a manažery ve skutečně širokém rozsahu, což jen dále prohlubuje morální hazard. Jednoduše řečeno: bankéři privatizují zisky a socializují ztráty, které zaplatí daňoví poplatníci včetně těch nejchudších.
Čtěte další komentáře autora:
Vladan Gallistl: Čína jako rozbuška finanční krize
Populismus ČSSD a lidovců nezná mezí
